Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko učinil senzační krok: omilostnil svého největšího politického nepřítele Siarheje Cichanouského, který byl dříve odsouzen k 18 letům vězení. Donald Trump zveřejnil tuto zprávu na sociální síti Truth a přidal „skromnou“ poznámku: „Děkuji, prezidente Trumpe!“

Cichanouski byl jednou z nejvýznamnějších osobností roku 2020 v Bělorusku. Tento bloger, který vstoupil do politiky, zvolil jiný styl než marginalizovaná „stará“ opozice.

Streamoval z ulic a náměstí, hovořil jednoduchým jazykem o naléhavých problémech obyvatel země a dával jim mikrofon ke kritice úřadů.

Diktátor vycítil silného konkurenta a nařídil jeho zatčení. Lukašenka navíc urazila Cichanouského sarkastická satira. Bloger uvedl do oběhu slogan „Stop šváb!“, v němž přirovnával kníratého vládce ke škodlivému hmyzu.

Blogerovi příznivci mávali na demonstracích pantoflemi, které symbolizovaly domácí nástroj pro boj s tímto hmyzem. To bylo pro Lukašenka obzvláště ponižující. Takže verdikt soudu byl tvrdý, ve stalinském duchu.

Místo zatčeného manžela se ale do politiky nečekaně pustila jeho žena, hospodyňka Svjatlana Cichanouská. Její volební kampaň byla triumfem. Podle neoficiálního sčítání hlasů, které uspořádali odpůrci režimu, de facto vyhrála prezidentské volby v roce 2020.

Jejich výsledky však byly zfalšovány ve prospěch diktátora, což vyvolalo fenomenální protesty, které režim brutálně potlačil. Represe pokračují dodnes.

Američtí diplomaté vydláždili cestu do Minsku

Mnozí věřili, že pomstychtivý Lukašenko, pokud by Cichanouského propustil, pak až byl mezi posledními politickými vězni. A najednou – taková nečekaná „vlna humanismu“. Navíc bylo spolu s Cichanouským propuštěno dalších 13 vězňů.

Nyní je čas vysvětlit, co s tím má Trump společného. Proč v den amerického útoku na Írán nezapomněl oslavit Cichanouského propuštění?

V únoru The New York Times s odvoláním na zdroje odhalily tajemství: Washington a Minsk připravují „velkou dohodu, v níž pan Lukašenko propustí mnoho politických vězňů, včetně těch známých. Na oplátku Spojené státy zmírní sankce vůči běloruským bankám a vývozu potašových hnojiv.“

Od začátku roku bylo skutečně z běloruských věznic propuštěno několik lidí, kteří byli tak či onak spojeni s USA. Zejména Američanka Anastasia Nuferová, Juras Ziankovič, Bělorus s americkým pasem, dříve obviněný ze spiknutí proti Lukašenkovi (tento případ si vymyslela KGB), a Andrej Kuzněčik, bývalý zaměstnanec Rádia Svoboda, které je financováno americkými úřady.

Ukázalo se, že do Minsku přijeli vysocí američtí diplomaté, aby tyto lidi vyzvedli. A 20. června dorazil do běloruského hlavního města sám Keith Kellogg, zvláštní vyslanec USA pro Ukrajinu. Právě po setkání s ním Lukašenko Cichanouského propustil.

Zdá se tedy, že stejná „velká dohoda“ se realizuje po etapách.

Proč to Trump potřebuje?

Je jasné, že Lukašenko, kterého Západ prohlásil za nelegitimního a uvalil na něj sankce, je nesmírně rád, že mu Washington projevuje pozornost.

Ale proč to Trump potřebuje, když nejspíš ani pořádně neví, kde Bělorusko je?

Potřebuje příběh úspěchu. Slíbil, že dostane všechny své krajany ze zahraničních věznic. Nyní v Lukašenkových žalářích nezbyl ani jeden člověk s americkým pasem. Cichanouski ho nemá, ale je to ikonická postava, jejímž propuštěním se lze také pochlubit.

Stejně jako propuštěním dalších rukojmích režimu. Americká administrativa tímto způsobem ukazuje, že se nebrání otázkám lidských práv.

Pro Trumpa je ale ještě důležitější dosáhnout alespoň nějakého míru na Ukrajině. A ačkoliv mnozí nazývají Lukašenka loutkou Vladimira Putina, současná administrativa Bílého domu, jak vidíme, zastává poněkud jiný názor.

Ano, závislost běloruského režimu na Kremlu je velmi silná. Lstivý Lukašenko se však, přestože je Putinovým spojencem, dokázal vyhnout vyslání svých vojáků do války na Ukrajině.

Běloruský diktátor přísahá Putinovi věčné přátelství, ale není nadšený, že se mu kremelská smyčka utahuje kolem krku. Militarizované ruské ekonomice navíc začal docházet dech a běloruské zboží se na tamním trhu prodává čím dál hůř.

Bělorusko dříve hodně a ziskově obchodovalo s Evropou, obecně se Západem. Minsk by rád obnovil tyto vazby. Je příznačné, že mezi vězni propuštěnými společně s Cichanouským jsou občané Polska, Lotyšska, Estonska, Japonska a Švédska.

Lukašenko se obává, že Putin v určitém okamžiku zařídí „přátelské převzetí“ Běloruska. Washington zase chápe důležitost „běloruského balkonu“ v kontextu bezpečnosti v regionu.

Mimochodem, právě prostřednictvím Běloruska si Rusko a Ukrajina vyměňují válečné zajatce.
Lukašenko doufá, že se s pomocí USA nějakým způsobem zúčastní jednání o Ukrajině a poválečné bezpečnostní architektuře v Evropě a získá záruky suverenity. A to je případ, kdy se zájmy autokrata a národní zájmy do jisté míry prolínají.

Před návštěvou generála Kellogga u Lukašenka jeden z amerických představitelů agentuře Reuters řekl, že administrativa amerického prezidenta „interně diskutuje o způsobech, jak Minsk vyjmout ze sféry vlivu Moskvy a dostat ho alespoň do malé míry na oběžnou dráhu Washingtonu“.

Zde stojí za to připomenout, že Trumpova administrativa dělala podobné pokusy během jeho prvního funkčního období. V té době měl Lukašenko další konflikt s Moskvou. Ta ho nechala bez ropy a Washington přispěchal na pomoc a dokonce se mu podařilo poslat i pár tankerů.

Všechno ale skončilo, když v srpnu 2020 vypukly masové protesty: běloruský autokrat se s prosbou o pomoc obrátil na Putina. Nyní se úkol vytáhnout Bělorusko ze sféry ruského vlivu jeví ještě nevděčnější. Není ale dobré ho ani vydávat k pohlcení impériu: pak už bude Rusko na hranici s Polskem a Litvou. Takže je tu určitá logika ve snaze dát Minsku trochu více prostoru pro geopolitické manévrování.

Okno příležitosti by mělo být využito

Běloruská opozice je v otázce „velké dohody“ rozdělena. Někteří odsuzují americkou administrativu za to, že Lukašenkovi dovolila „provádět cynický obchod s lidmi“.

Jiní říkají: hlavní je, aby byli propuštěni vězni svědomí, to samo o sobě zaplatí návštěvy amerických diplomatů v Minsku. A sankce nejsou samoúčelné, nejsou fetišem, ale pouze nástrojem. Pokud zmrazení některých restriktivních opatření vyvolá takový humanitární účinek, který zachrání zdraví a životy Lukašenkových rukojmích, pak by se to mělo udělat.

Osobně se přikláním blíž k druhému úhlu pohledu. Moje dcera Olga strávila více než dva roky v Lukašenkově věznici za účast na protestech. Takže moc dobře vím, jakým peklem si tam političtí vězni procházejí, jak destruktivně to ovlivňuje jejich zdraví a psychiku.

Někteří z nich se svobody nedožili. Podle aktivistů za lidská práva zemřelo v Bělorusku od roku 2020 za mřížemi nejméně šest politických vězňů.

Ano, dokud bude vládnout Lukašenko, podstata jeho režimu se pravděpodobně nezmění. Pokud ho ale Washington zatáhne do své postupné strategie, pak by mohly být propuštěny nové skupiny politických vězňů a represe by se mohly poněkud rozvolnit. Běloruská společnost, uvězněná v sevření diktatury, potřebuje závan čerstvého vzduchu.

Evropa v současné době sleduje především dramatické události na Blízkém východě a na Ukrajině. Běloruské protesty z roku 2020 byly téměř zapomenuty.

Lukašenko má mezitím za mřížemi stále asi 1200 politických vězňů, včetně tak slavných, jako je nositel Nobelovy ceny Ales Bialjacki.

Trump často překvapuje svou extravagancí, ale současný přístup Bílého domu k otázce propuštění běloruských vězňů svědomí zatím funguje a přináší výsledky. Možná by se Evropská unie měla na tuto zkušenost podívat blíže.

Autor je politický analytik běloruské nezávislé informační agentury Pozirk. 

Tento to text vznikl v rámci projektu EthProMedE. Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální  stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.