Tomáš Sokol: Spravedlnost je prý slušnost. Ale kdo je tady ten slušný a spravedlivý?
POLEMIKA. Je otázkou, zda má nějaký smysl vést diskuzi o důvěře ve spravedlnost, případně o způsobu, jakým se právní předchůdce tohoto státu a případně pak tento stát vypořádal s tím, co se zde dělo v justici a v právu před rokem 1989, je-li na jedné straně této diskuze zjevná neznalost právních reálií. Přesto zkusím pár poznámek k článku Jana Urbana „Důvěra ve stát vyžaduje pocit spravedlnosti. Máme ji? Máme ho?“, jímž autor zareagoval na můj článek „Obrana práva, justice a trochu i právníků“.
Ve svém článku jsem se kriticky vymezil proti tomu, co podle mne Jan Urban předvedl ve svém takříkajíc iniciačním článku „Bezpráví ve jménu zákona. Jako nechat chirurga operovat se sekerou“. Zjednodušeně řečeno autorovi nyní již druhého článku vytýkám, že problém, který když už, tak by měl být předmětem odborné diskuse, řeší emotivními, navíc nepodloženými a ještě k tomu generalizujícími tvrzeními.
Například v druhém článku autor vyjadřuje pohoršení nad mým tvrzením, že po roce 1990 nešlo stíhat za skutky, které sice z dnešního pohledu by byly trestnými činy, ale nebyly jimi před rokem 1990. Na moji námitku, že opačným postupem bychom se vyloučili z civilizované společnosti Jan Urban uvedl: „S prominutím – civilizované společnosti stíhají nepromlčitelné zločiny proti lidskosti. Tomu se říká civilizace“.
To ano, ale musí jít o zločiny, čili trestné činy. Což s promlčením nemá vůbec co společného. Nejdřív musí být trestní odpovědnost a pak případně může nastoupit její nepromlčitelnost. Ale kde není trestní odpovědnost, nepromlčitelnost nic nebere. Podle čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsme podepsali někdy v únoru 1991 a účinná byla v ČSFR v dalším roce: „Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu“. Ovšem za hranicemi Úmluva fungovala již dlouhá léta předtím. Prakticky stejný text obsahuje čl. 40 odst. 9 Listiny práv a svobod, kterou schválilo Federální shromáždění 16. 12. 1992. To na margo zmíněné civilizované společnosti. Nepromlčitelnost trestných činů, spáchaných za totality, v trestním zákoníku máme. Ale muselo jít i tehdy o trestný čin.
Jak by se vám líbilo…?
K tomu nabídl Jan Urban velmi vhodný příklad zmínkou o odposlechovém zařízení v jeho bytě. V době kdy byl odposlech instalován, nešlo o trestný čin. V dnešní době již jsou pravidla pro instalaci odposlechu, tedy operativně pátracích prostředků, jasně stanovena a jejich překročení by v tom nejlepším případě pro pachatele, pokud by jím byl úředník, například policejní orgán, skončilo trestním stíháním pro zneužití pravomoci úřední osoby a zřejmě i odsouzením. V rozhodné době sice existoval podobný trestný čin, ale neexistoval žádný explicitní zákaz umísťování odposlechů do soukromých bytů, resp. kamkoliv bez nařízení soudu. A jsme zpátky u čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Ale také u toho, že dnes v mnoha případech soudy odmítají důkaz získaný odposlechem, jsou-li pochybnosti o legálnosti jeho získání.
Související články
Jan Urban: Důvěra ve stát vyžaduje pocit spravedlnosti. Máme ji? Máme ho?
Jan Urban: Bezpráví ve jménu zákona. Jako nechat chirurga operovat se sekerou
Jako důkaz lze v trestním řízení použít záznam o odposlechu, jen když opatření nařizující odposlech je dostatečně zdůvodněné a samotný záznam má formální náležitosti. Díky tomu už také pár důkazů získaných odposlechem soudy odmítly. I když tím třeba zjevný pachatel unikl usvědčení.
Za sebe bych v této souvislosti nemluvil jako Jan Urban o tom, že: „…instrumentálně použitý jazyk, principy a paragrafy práva, vyhýbající se pojmům slušnosti a spravedlnosti, se kdykoliv mohou stát nespravedlností.“ Požadavek na formality nás všechny chrání před úřední zvůlí. Ta není žádným reziduem komunismu, nebo snad výsledkem nepřerušené kontinuity, ale potenciálně existuje v každé společnosti. Jde pouze o to, jak efektivně se jí společnost chce nebo dokáže bránit. Pokud se na tomto shodneme, pak zbývá jen otázka, jestli k důkazům ve věcech, které vyšetřoval zmíněný Úřad, mělo být přistupováno jinak. A jestli měla platit pro dokazování v těchto věcech nějaká jiná, speciální pravidla. Pak bychom ovšem nemohli tvrdit, že nejsme jako oni, ale naopak bychom byli oni.
Jan Urban tvrdí, že základem stavovského myšlení českého „právního stavu“ po listopadu 1989 se stala prakticky povinná stavovská amnézie, tedy ztráta paměti. Již v předchozím článku jsem upozornil na to, že zdrcující většina současného právního stavu, pokud vůbec můžeme uvažovat o nějakém profesním monolitu, neměla s komunistickou ideologií vůbec nic společného, protože studovala až po roce 1989, v mnoha případech dokonce v zahraničí. O jakou amnézii tedy má konkrétně jít? Mimochodem předseda Nejvyššího soudu byl soudcem jmenován v roce 1996. Co měl z minulosti zapomenout on a většina nynějších soudců, případně právníků vůbec?
Spravedlnost vs. slušnost
Velmi dobrou ukázkou nahrazení absentujících věcných argumentů univerzální pravdou, umožňující ale i univerzální výklad, je poukaz na výrok, podle něhož „Spravedlnost je slušnost“. Tohle podepíše asi každý. Dokonce lze s touhle pravdou na praporu, jak se říká, upéct fotra na sirkách. Na stole mi leží návrh na redefinování znásilnění v trestním zákoníku. Co je spravedlivé, a tedy slušné? Ta stávající verze nebo nový návrh? A znamená to, že ti, kteří to vidí jinak, jsou nespravedliví či neslušní?
Související články
Tomáš Sokol: Obrana práva, justice a trochu i právníků
Právo i jeho aplikace by jistě mělo brát ohled na morálku. Jenže i na aplikaci morálních principů jsou dost odlišné názory. I v rámci určité komunity, zejména pak mezi nimi. Je například spravedlivé a slušné zakazovat potrat, protože to je vražda? Anebo ho povolit, jelikož žena si má o svém těle rozhodnout sama? A jsou morální homosexuální manželství anebo má být tento institut vyhrazen jen heterosexuálním párům? Tisíce otázek a miliony názorů. Z tohoto pohledu je spor o tom, jak jsme se vypořádali s minulostí, jen prezentací různých názorů, ale ne soubojem poctivé pravdy a postkomunistické lži.
O právu a jeho aplikaci lze jistě vést diskuse. Měly by ale být striktně odborné anebo by si alespoň jejich účastníci neměli otloukat hlavy ideologickými floskulemi a známkovat se navzájem. Neboť právo šířit myšlenky nezahrnuje jen myšlenky vnímané pozitivně nebo ty neutrální, ale též zneklidňující, znepokojující a zraňující.
Autor je advokát, člen představenstva České advokátní komory.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Levné a pohodlné bydlení? Hledejte oblasti, které ožijí za deset let
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
13 komentářů
Není třeba slušnosti, stačí plná prkenice nebo známosti a „spravedlnost pro vás“ si můžete zakoupit. V naší justici je hanba mluvit o slušnosti. Peníze nesmrdí a to je jisté.
Sokol je prototyp takového advokáta.
Slušnost je o formě. Spravedlnost o obsahu v souvislostech širších, než specifický zájem. Heydrich slušně zdravil. Ale to co činil? V souvislostech širších, než specifický zájem, to bylo neúnosné. Tím se projevila ona nespravedlnost. Ale pro sobce je to nepřijatelné.
K tomu jak se vykašlal na věc s těmi odposlechy kterou slíbil prošetřit se autor nevyjadřuje a místo toho vypouští rétorickou advokátní mlhu.
Tak si říkám,že nejen mezi soudci,ale i mezi představiteli advokátní komory musí proběhnout zásadní očista.
Tedy pokud nemáme právo vnímat jako bahno kterému je lépe se vyhnout.
1. Diskuse o právu dost dobře nemůže být odborná, protože jeho ustanovení jsou povinni dodržovat všichni občané (tedy s výjimkou osob zbavených právní způsobilosti, a to ještě ne vždy a ve všech případech).
2. Komunistický režim byl označen jako zločinný, bohužel nebylo řečeno „B“, totiž že alespoň ti nejaktivnější jeho budovatelé a udržovatelé, včetně řady soudců a prokurátorů, budou prohlášeni za zločince a patřičně trestáni. A že některé činy, podobně jako v Německu za éry nacismu, budou trestány bez ohledu na to, že v době jejich spáchání byly v souladu se zákonem. Včetně oné nepromlčitelnosti. Právě ten nacismus pro to byl docela hezký precedent.
Navíc se něco podobného i dělalo, např. v akademické sféře (byť nevím, zda všude, ale na naší VŠ ano) byly pozastaveny platnosti profesorských a docentských diplomů získaných v době komunistické éry a ti, kterých se to týkalo, si je museli „znovuobhájit“ (týkalo se to i mých bezprostředních nadřízených), a vím i o případech, kdy tento proces neskončil úspěchem a dotyčný/á skončil/a bez titulu.
3. Soudce Fremr nemohl při svém vzdělání nevědět, že jeho rozsudky nad emigranty jsou v rozporu se závazky ČSSR z Helsink. A nemohl nevědět přinejmenším u té kauzy ohledně Olšanských hřbitovů, že je to záležitost v režii STB, a že tudíž podstatná část důkazů, pokud ne všechny, je zfalšovaná a výpovědí svědků jsou buď získány mučením (to bylo formálně nezákonné i za těch komunistů), nebo dokonce STB předložila „výpovědi“, které absolutně nesouhlasily s tím, co svědkové či obžalovaní v reálu vypověděli (opět platí ona formální trestnost i za toho komunismu). A pokud se na těchto věcech podílel, mohl by být , pokud by existovala v justici vůle se s těmito zločiny vyrovnat, odsouzen i za aktivity trestné za éry komunistů.
4. Soudce Fremr také nemohl nevědět, že zabavování majetku emigrantů slouží k obohacování komunistických papalášů. včetně některých soudců a prokurátorů (netvrdím, že mezi ně patřil, ale vědět o tom musel, ledaže by byl totální blbec, což není). I to bylo podle komunistických zákonů zakázáno. A i na tom by mohla řada lidí minimálně skončit v justici.
5. Takže viz body 3. a 4., řada komunistických soudců, kdyby se chtělo, mohla být odsouzena za alespoň formální a ve své době běžně tolerované porušení komunistických zákonů (vč. soudce Fremra).
To se ovšem týká i procesů z 50. let, které rovněž byly v rozporu s tehdy platnou legislativou (včetně falšování důkazů a vynucování přiznání mučením) o čemž nemohli ani prokurátoři ani soudci nevědět.
Je mi velice líto, pracovníci socialistické justice nenalezli ani tu morální odvahu (či integritu), kterou nalezli příslušníci zasahující jednotky na Národní třídě, kteří se za svůj čin z tribuny na Letenské pláni veřejně omluvili. A pokud mají příslušníci justice pocit, že je vše s jejich působením za socialismu je v naprostém pořádku (včetně jejich aktivit porušujících tehdy platné komunistické zákony) tak je něco opravdu hodně špatně.
A dovolím si připojit svůj bonmot, že naší justici chybí 3 aleje plné oběšenců v talárech:
V té první měli viset ti soudci a prokurátoři, kteří soudili protirakouský odboj (vč. zajatých legionářů).
V té druhé měli viset všichni prokurátoři a soudci německých „lidových soudů“, kteří zde působili za doby tzv. protektorátu.
A pokud by předchozí dvě aleje byly dostatečně důsledně naplněny, tak věřím, že ta třetí, kde by viseli soudci a prokurátoři politických kauz z dob komunistického režimu, by byla docela chudá.
T. Sokol, zbohatl diky jednostrane vyhodne smlouve s DPP (uzavrena bez vyberoveho rizeni). On osobne je podepsany pod tisici pripadu (jak se pozdeji ukazalo) nezakonnych exekuci, ktere uvrhly mnoho lidi do neresitelnych zivotnich situaci.
Za banalni prestupek a skodu v radech stakorun, tento advokat dokazal vyslednou castku, kterou musel poskozeny (!) zaplatit, vysroubovat do desetitisicu. Vetsinu shrabl advokat, dopravnimu podniku sla minimalni castka. Dnes politici takove jednani nazyvaji smejdske a vsichni se nad nim pohorsuji. Nu, a tento advokat pise clanky do novin o pravu a moralce. Pred takovym clovekem si lze pouze odplivnout.
Obhajovat činy za vlády komunistů slovy, že byly vykonávány přesně dle tehdy platných zákonů je stejně ubohé jako hájit pronásledování Židů dle řádně schválených norimberských zákonů.
Stejný argument může onen představitel právnické spodiny použít u všech dalších zločinů páchaných dle znění zákonů vydaných po roce 1948.
Dvorní advokát mafiánů se nezapře. Prostě verbální alchymista tvořící z exkrementů zlato.
Bohužel, asi si to pan Sokol neuvědomuje, tahle diskuze je mnohem složitější, vůbec se nedá omezit čistě na citaci paragrafů v zákonících. Pokud by toto platilo bez vyjímek, omlouvalo by to i vraždění a olupování těch milionů obětí během nacismu, i komunismu.
Potom by vlastně i veškerá diskuze o jejich zločinnosti a protiprávnosti zbytečná. Skutečně by stačilo jen právnicky citovat , „sorry jako, tehdy takový zákon (platil, nebo neplatil), takže vlastně ty chudáky popravili, povraždili, okradli o všechno, naprosto podle tehdy platného práva, tak co stěžujete“. Čistě právně aj soudně právně to tak skutečně je.
Jak už jsem tu několikrát napsal, tu pravomoc vyhlásit takovou vyjímku zákona zpětně (a to právě po totalitním režimu) by musela politicky prosadit nějaká ještě vyšší ústavní autorita která by jí provedla na svou politickou i osobní i morální zodpovědnost.
(Btw, stejně jako o tom rozhodli politici vítězných velmocí po porážce nacismu – ti soudci v Norimberku už jen soudili dle tohoto rozhodnutí.)
A v tom se tedy bohužel dostáváme k doslova groteskní situaci naší polistopadové éry, kdy to byly naše politické elity , které sice na jedné straně označily deklarativně předchozí totalitní režim za zločinný (zákon z roku 1993), ovšem téměř současně – a jak pan doktor Sokol cituje v úvodu, odsouhlasily řadu i mezinárodních dohod a ústavních pravidel, kterými ono trestání komunistických zločinů zablokovaly . A že a bohužel tento groteskní stav trvá dodnes – dodnes na jedné straně tyto politické a společenské elity mediálně ovčany varují před „nebéééééézpečením komůůůůůnííííísmůů“, alo současně nechtějí ani dnes trestně právní zodpovědnost soudců (ani řady jiných) z té doby akceptovat. Tohle je bohužel ten náš zásadní marasmus, ze kterého jsme se nedokázali vyhrabat ani za 30 let.
Potom by se sice dalo psát i o těch dalších právních nuancích , jenže v tomto se už vlastně nelišíme od toho našeho, všemi milovaného Západu, ke kterému jsme se s takovou radostí po listopadu 1989 připojili. Už jsem tu kdysi citoval z díla pana Swifta ze 17.století o britském právu
Už tehdy ve svém satirickém díle dochází ke stejně kritickým závěrům, jaké zde uváděl pan Urban, ale ještě v mnohem drsnější formě
Tak jistě, tohle ustanovení čl. 7 Úmluvy, jež cituje JUDr. Sokol, je „sametově demokratickým“ státoprávním posvěcením beztrestnosti pro všechny bývalé kariérní komunistické nomenklaturní kádry v této zemi. Jejich povýšení do „šlechtického stavu“ pak v řadě případů završil například exprezident Zeman při udělování prezidentských vyznamenání Za zásluhy apod. Klasický příklad totalitního virového onemocnění HuSRMI (Husákův syndrom rozpadu morální integrity).
Obyčejní lidé, kteří se povětšinou živí manuální prací dovedou být slušní i spravedliví. Čím jsou v žebříčku co se týká životní úrovně a svého zaměstnání a postavení ve společnosti, tím více se z nich stanou lidé, kterým slušnost a ani spravedlnost nic neříká a většinu svého majetku a bohatství získá na úkor těch obyčejných lidí. Patrné je to v nynější době, kdy lidé jako Babiš, Toman a všichni ti další bývalí komunisté, kteří zbohatli po roce 1989, protože byli v pravém čase na pravém místě a znali ty pravé lidi, na které se mohli při svém nezákonném obohacování obrátit, když se dostali do potíží.
Chtěl jsem se soudit a ne chodit na nějaké mediační sezení, které bylo úplně k ničemu. Požadoval jsem 1 500 000,- Kč a mediátor nabídl vyrovnání ve výši 200 000,- Kč. To je úplně mimo mísu.
T. Sokol, zbohatl diky jednostrane vyhodne smlouve s DPP (uzavrena bez vyberoveho rizeni). On osobne je podepsany pod tisici pripadu (jak se pozdeji ukazalo) nezakonnych exekuci, ktere uvrhly mnoho lidi do neresitelnych zivotnich situaci.
Za banalni prestupek a skodu v radech stakorun, tento advokat dokazal vyslednou castku, kterou musel poskozeny (!) zaplatit, vysroubovat do desetitisicu. Vetsinu shrabl advokat, dopravnimu podniku sla minimalni castka. Dnes politici takove jednani nazyvaji smejdske a vsichni se nad nim pohorsuji. Nu, a tento advokat pise clanky do novin o pravu a moralce. Pred takovym clovekem si lze pouze odplivnout.
Chtěl bych vidět chytrou horákyni, jak by dopadla u soudce Sokola.
Et vice versa, jak by dopadla, kdyby jí obhajoval.
Jinak bych řek, že motat do soudnictví kategorii ‚slušnost‘ se z principu nehodí, jsme na jiném hřišti.
Omyl. „Slušnost“ tam zcela jistě patří:
Můžeme se dohadovat, jak moc vinen je ten, kdo soudil podle komunistických zákonů do slova a do písmene (IMHO nějakou vinu jednoznačně i tak má). ale není třeba se dohadovat o těch, kteří „nadšeně“ soudili ještě v rozporu s těmi komunistickými zákony (které jim byly zřejmě málo) – např. na základě svědectví a přiznání získaných mučením. Právě takové chování si dovoluji jednoznačně označit za „neslušné“.