PROFIL. Některá místa v Česku dokážou stále překvapit návštěvníka hustotou, s níž se v jejich zdech koncentrovaly novodobé dějiny. Takovým příkladem je zámek Lnáře, kde se autor tohoto textu ocitl během prázdnin.

Bude to letos už 35 let, co po letech komunistického vlastnictví „všeho všemi“ začal platit první zákon o privatizaci, nejprve té malé: zákon č. 427/1990 Sb. o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.

Na probuzení malého podnikání po čtyřicetiletém nuceném spánku se tehdy těšil i prezident Václav Havel: „Města a vesnice se zaplní, rozkvetou, těmi malými rozmanitými obchůdky s rozmanitým sortimentem, kde jak tomu kdysi bývalo, u každého dostanete něco trochu jiného a mohou být v jedné ulici tři pekařství, ale vy máte to své, protože tam mají přesně ten druh rohlíku, který máte rád.“

Dnešní obec Lnáře v okrese Strakonice sice neodpovídají Havlově idyle rozkvetlých obchodů, ale návštěva místního zámku stojí za to.

Epicentrum velké privatizace

Právě s polistopadové privatizaci je zámek úzce spojený. Tady zástupci ministerstva pro privatizaci v čele s Tomášem Ježkem hodnotili privatizační projekty takzvané velké privatizace. Komise na zámku pracovala, či spíše žila.

První várka čítala pět stovek projektů a, jak popsal dobový tisk, pracovní doba „v klidu jihočeského venkova“ byla prý od 8 do 23 hodin.

„Vláda ČR pronajala na dobu 1,5 měsíců svůj zámek Lnáře ministerstvu pro privatizaci. Je tu 43 pracovníků (…) jsou zde odborníci z Fondu národního majetku, Investiční banky, komerční pracovníci společností. Navíc z Prahy denně přijíždějí američtí a angličtí poradci k projednání privatizačních projektů, v nichž se počítá se zahraniční účastí,“ psala Jihočeská pravda s tím, že jde o první vlnu „Velké únorové československé privatizace“.

Jihočeská pravda o návštěvě Václava Havla ve Lnářích. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Když pak v únoru 1992 do Lnář „na inspekci“ přijel prezident Václav Havel, velkou pozornost prý věnoval tématu privatizace pivovarů.

Ve Lnářích se taky v dubnu 1990 poprvé sešly ke společnému pracovnímu jednání vlády České a Slovenské republiky. Z jejich 35 let starého komuniké stojí za citaci stále platná věta o tom, kterak se vlády shodly, že „ve středu pozornosti by napříště neměly být spory o přerozdělování hodnot, ale starost o optimální způsoby jejich tvorby.“

Zajímavé číst si to v době oprávněných stesků nad tím, jak tuzemské ekonomika propadla dotační závislosti.

Politickou éru zámku Lnáře ukončily restituce, když se v lednu 1993 vrátil do rukou původních majitelů.

Od nacistů k restitucím

Rodina Vaníčkova, respektive ve své době známý pražský advokát Jindřich Anastáz Vaníček, zámek a velkostatek s polnostmi a rybníky koupil v roce 1936 v dražbě. Už v roce 1939 rodinu vyhnali ze zámku nacisté, kteří si zde udělali výcvikové středisko Hitlerjugend.

Na konci války právě přes Lnáře vedla demarkační linie, američtí vojáci sem dorazili 6. května a důstojníci se ubytovali na zámku. Památník připomínající osvobození Lnář americkou armádou přečkal kupodivu i komunistický režim.

Přímo před zámkem je od roku 2010 i další památník – velitele Ruské osvobozenecké armády, který zde strávil poslední noc na svobodě před zajetím sovětskými vojáky v květnu 1945.

Po válce se nakrátko zámek vrátil rodině Vaníčkových, po únoru 1948 byl ale komunisty ukraden – zestátněn.

Podle toho také vypadala následná péče. Objekt a přilehlé polnosti získaly Československé státní statky, sídlilo zde ředitelství, byty zde měl i kádrový pracovník či kuchařky. Historický inventář postupně „mizel“.

„Situaci na zámku na počátku 50. let ilustruje několik hlášení osob pověřených Národní kulturní komisí kontrolou stavu objektu. V zámeckých prostorách se nacházely kůlny a dřevníky a na nádvoří se vyvážel popel. Nebylo ničím neobvyklým, že obyvatelé zámku vykonávali své tělesné potřeby přímo na chodbách,“ stojí ve stručné rekapitulaci zámecké historie za roky 1948–1992 v průvodci pro návštěvníky. V zámeckém parku závodní kuchyně chovala vepře.

Části zámku si podle potřeby pronajímaly různé další státní (zestátněné) podniky – firma Ligna zde prý skladovala asi 70 vagónů zápalek, některé místnosti sloužily jako sklad léčiv n. p. Medika, pět místností a byt si zde pronajaly Jáchymovské doly, které v 50. letech provozovaly těžbu uranu u nedalekých Kasejovic.

Na zámku později fungovala mateřská školka a obecní kino a pořádaly se zde plesy, vedle hlavního sálu byl zřízen výčep.

Pořádně to vytopit

V letech 1972–1985 probíhala rozsáhlá rekonstrukce – nejprve v režii Generální prokuratury ČSSR, od počátku 80. let už pod Úřadem vlády ČSR. Vzniklo zde poté vládní školicí středisko.

Dědictvím jsou mnohdy svérázné přestavby, všudypřítomná kamna zvaná vafky, v zahradě přibyla osmdesátková keramická výzdoba a nízké lampy, hřiště na tenis a na volejbal, minigolf a také nový 25metrový bazén.

Zámek musel být prý tehdy stále připraven pro možný příjezd vlády, či některého z komunistických pohlavárů a tak se preventivně vytápěl i v nejtužších mrazech.

Teď už je tři desítky let opět v soukromém vlastnictví, stále se upravuje, udržuje v chodu, dá se v něm i pohodlně ubytovat. Místo, kde se dlouho mohli v létě v bazénu cachtat jen ti, co si byli „mezi rovnými soudruhy ještě rovnější“, je přístupný široké veřejnosti.

I když zbavit se dědictví komunismu trvá – nejen tady ve Lnářích – mnohem déle, než asi všichni čekali.