Myslím, že je na čase říci pár slov o slušnosti Američanů. Musím to upřesnit. Uvědomuji si, že my, Američané, jsme stejně náchylní ke všem chybám lidského druhu jako kdokoli jiný, že ti nejhorší z nás se v současnosti zřejmě množí rekordním tempem a že Donald Trump je Američan…

Stejně tak si uvědomuji, že naše dějiny se pravděpodobně řadí na sedmdesátý percentil, co se týče čiré krvelačnosti, že tolerance není slovo, které by mě napadlo, když se zamyslím nad tím, kým jsme, a že moje zkušenost mohla být jiná, kdybych tehdy nebyl bílým klukem s kytarou a teď vcelku neškodným bělochem středního věku s kozí bradkou.

Přesto se portrét, který dnes vykresluje náš protiamerický režim – totiž obraz země zbavené velkorysosti a rozervané záští, země zásadně rozdělené, otevřené vládě davu a sklouzávající k nějakému temnému dni zúčtování – zásadně liší od toho, co jsem znal a co zažívám, kdykoli jsem doma v Americe, takže se musím zastat těch, kteří jsou z tohoto obrazu vynecháni.

Text, jehož autorem je spisovatel a  publicista Mark Slouka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Stejně jako Bruce Springsteen, který nedávno cítil nutkání připomenout světu, že dobří a pracovití Američané, o nichž zpívá už padesát let, jsou stále tady, chci říct: „Takoví my nejsme!“

Velkorysost Trumpovi navzdory

Rozdvojení obrazovky, o němž mluvím – mezi tím, co nám říkají, a tím, co zažíváme –, je do jisté míry dáno tím, jak se k nám dostávají zprávy. Slušnost, jak nám bylo řečeno, neřídí algoritmus. To je něco, co náš prezident ví už dlouho. Proto to neustálé rozhořčení, ty nekonečné řeči o „zločincích“, „ztroskotancích“ a „šmejdech“. Proto ten jeho karikaturní škleb.

Proč se zdá, že Trump a spol. není schopen pozitivní kampaně ve stylu „Dobré ráno, Ameriko“, kterou vedli republikáni za Reagana? Protože vědí, že „americký masakr“, o němž náš prezident mluvil ve svém inauguračním projevu, jim přinese více kliknutí.

Narodil jsem se v Americe. Žil jsem tam – v New Yorku a Massachusetts a Pensylvánii, Virginii a Kalifornii, Illinois a Arizoně – šedesát let. Oženil jsem se tam, chodil jsem tam do školy (vystudoval jsem amerikanistiku), měl jsem tam děti. Hodně jsem toho projel stopem. S rodinou jsem projel Ameriku osmadvacetkrát (bylo by to na dlouhé vyprávění). A i když jsme cestou narazili na spoustu hrubých nebo nepříjemných lidí, vždycky mě zarazilo, jak je většina Američanů v zásadě přátelská.

Mluvím o maličkostech – o tom, jak si u benzinové pumpy povídají, o ochotě pomoci, když máte dotaz nebo se dostanete do potíží, o vtipu při čekání na toaletu v zadní části samoobsluhy.

Říká se, že dějiny jsou soubojem příběhů. Jeden z nich, ten Trumpův, je na vzestupu. Je o malosti a zlobě, zášti a vzteku.

Na tom záleží. Toto je skutečné, to je realita. Na rozdíl od lži, která je nám prodávána – lži, která hrozí tím, že jí uvěříme – většina Američanů mimo záběry kamer zůstává tvrdošíjně nezměněna.

Velkorysost nezemřela jenom proto, že Donald Trump neví, co to je.

Na každou Kristi Noemovou, ministryni vnitřní bezpečnosti, která v záchvatu vzteku zastřelila psa svého dítěte a pak se tím chlubila, která si vychutnávala focení před nechvalně známou věznicí v Salvadoru, připadá někdo jiný, ochotný strávit půl dne tím, že vám pomůže hledat vaši kočku.

Říká se, že dějiny jsou soubojem příběhů. Jeden z nich, ten Trumpův, je na vzestupu. Je o malosti a zlobě, zášti a vzteku. Všichni mají volnou ruku, jen ty ne! Dětem se ve škole provádí změna pohlaví! Zločin je všude! Je to tkáň lží, ale získává to kliky.

Jiný narativ – sestávající z každodenních, normálních, nešílených zkušeností milionů Američanů – sotva zaregistrujete. Proč? Protože se cítíme dobře, když jsme schopni pro někoho něco udělat, když pomůžeme bližnímu. A to oni – stejně jako různí pravicoví politici, kteří se věčně snaží povstat v Evropě – nechtějí.

A právě proto musíme svědčit o slušnosti, kdykoli se s ní setkáme.

Barbie pro vnitřní bezpečnost

Už si ani nevzpomínám na všechny lidi, které jsem za ta léta potkal a kteří mi změnili den úsměvem nebo vtipem, kteří mi nabídli pomoc při nošení věcí nebo nakládání auta, kteří mi půjčili nářadí, kteří nabídli pomocnou ruku, když bylo třeba.

Vrazi, násilníci a členové drogových kartelů? Určitě existují, a pokud porušují zákon, měli by být stíháni. Jen jsem nikdy žádného nepotkal.

Ve Velkém kalifornském údolí mě rančerové a ropní vrtaři svezli a nabídli mi pivo. Stále si vzpomínám na rasově smíšený pár, který mě vyzvedl někde u Fresna, podělil se se mnou o sendviče a pak trval na tom, že mě odveze tam, kam jsem měl namířeno, dobrých padesát mil od cíle jejich vlastní cesty. Seděl jsem vzadu a tísnil se s jejich psem. Celou cestu jsme si povídali. Byli to dobří lidé.

Vrazi, násilníci a členové drogových kartelů? Určitě existují, a pokud porušují zákon, měli by být stíháni. Jen jsem nikdy žádného nepotkal.

Tady je pravdivý příběh pro Kristi Noemovou, naši Barbie pro vnitřní bezpečnost, když si dává pauzu od uvádění „Hry chobotnic“ – pořadu, v němž imigranti soutěží o americké občanství.

Před mnoha lety jsme se s mou tehdejší přítelkyní ocitli někde na východ od Barstow v Kalifornii. Už si přesně nepamatuji, jak jsme se tam dostali, ale vzpomínám si, jaké tam bylo horko – červenec v Mohavské poušti není žádná legrace.

Polomrtví vedrem jsme se snažili postavit stan na prázdném pozemku plném brukví a trsů trávy, když tu k nám přišla starší Mexičanka, která nás zahlédla ze svého domu, a ukázala na svůj dvorek, zalévaný a měkce porostlý trávou. Anglicky uměla jen velmi málo, moje španělština byla ještě horší, ale nabídka byla jasná: měli bychom se utábořit raději na jejím dvorku.

Aby bylo jasno: tohle nebyl někdo, kdo má peníze. Její dům byl ze škváry s plechovou střechou, měl nanejvýš 30 metrů čtverečních. Sto metrů od domu vedla železniční trať. O čtvrt míle dál se v horkém pouštním vzduchu v pravidelném rytmu nahoru dolů hýbala ropná těžební čerpadla.

Druhý den ráno jsme zrovna začali balit stan, když naše hostitelka vyběhla ze dveří na zástěnu a nesla velký talíř: dvě misky huevos rancheros, příbory, ubrousky, čerstvou kávu – všechno, co bylo třeba.

Jen tak, pro nic za nic. Pro dva úplně cizí lidi mluvící anglicky. Pro lidi, které neznala. Nabídli jsme jí – jak nejtaktněji jsme uměli –, že jí něco zaplatíme nebo s něčím pomůžeme. Nechtěla o tom ani slyšet.

Chci zkrátka říct: V Americe i v každé jiné zemi jsou miliony lidí jako ona. Mužů i žen. Bílých i černých a všech odstínů mezi nimi. Osmá generace a první generace. Homosexuálové i heterosexuálové. Všechny druhy a stupně náboženství, které člověk zná.

Jejich počet převyšuje počet blbců v poměru 10 000:1.

Dobře, 1000:1.

Musíme o nich mluvit, přísahat jim věrnost.  Pokud to budeme dělat, budeme-li trvat na pravdivosti našeho vyprávění, přehlušíme nenávistníky – přehradíme jejich nenávistný proud řeči jako rozvodněnou řeku.