Na začátku léta 1951 zatkla StB Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Pár totiž vydával a roznášel po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhal lidem utíkajícím přes hranice. „Jsme generace velkého loučení,“ vzpomíná Hana Truncová (Johnová) v Příbězích 20. století.

Krátce před jejich svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Do vězení za napomáhání putoval i tatínek Hany, který si odseděl čtyři roky. Po propuštění po devíti letech se nakonec vzali, děti už ale neměli. Z manželů dnes žije jen Hana. Je jí šestadevadesát let.

Nacisté se lekli dětí

Hana Truncová se narodila v roce 1924 v rodině Jana Johna, který provozoval truhlárnu v Teplicích. Už v dětství se stala svědkem mnohých dramat. Jejich dům v noci ze 14. na 15. března 1939 přepadla horda asi pěti mužů s železnými tyčemi. Nacisté v Teplicích tu noc vypálili i místní synagogu:

„Naši rodinu tu noc přepadli třikrát. Byli to nacisté v uniformách. Vedl je jakýsi Křesadlo, bývalý tatínkův zaměstnanec, který všechno v našem domě znal a věděl, kde jsou klíče,“ vzpomíná Hana Truncová.

„Rodiče tu noc nebyli doma a strýc se před nacisty ukryl v dřevníku. Ale já a moje sestra jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost s takovým rámusem vstoupit do našeho domu. Oni vyhákli domovní bránu a všechno tyčemi rozmlátili. Tisíce střepů všude. Zůstaly jsme stát na schodech nad přízemím a sledovali jsme je. Oni se zastavili a koukali na nás jako na obrazu Noční hlídka od Rembrandta. Dívaly jsme se jim do očí. To nečekali,“ popisuje paní Truncová, jak se jí podařilo odehnat útočníky, kteří se polekali dětských svědků.

Hana Truncová při natáčení (Foto: Post Bellum)

Generace velkého loučení

V Teplicích před válkou žila asi šestitisícová židovská menšina, která po nacistickém záboru Sudet na podzim 1938 utíkala do vnitrozemí. Hana si vzpomíná na slzavé loučení se svými kamarádkami ze školy. Celý život se s lidmi, které měla ráda, musela loučit:

„Někdo mi ve školní lavici pošeptal, že zítra už do školy nepřijde, že se stěhují z Teplic. Já jsem se ani nezeptala proč, byla jsem perplex.“

Tehdy ve třinácti letech poprvé zažila to, co později prožívala tak často a bolestivě: „Jsme generací velkého loučení,“ říká smutně Hana Truncová, jejíchž přátelství, lásku, rodinné svazky události války a komunismu mnohokrát násilně zpřetrhaly.

Ani vzpomínka Hany Truncové na konec války není šťastná. Vybavují se jí drastické výjevy. Nejprve se setkala s pochodem smrti: „Jeli jsme s tatínkem po dnešní silnici E55 z Dubí nahoru na Cínovec. Tam jsme je potkali. Šli proti nám z kopce dolů. Doprovázel je jen jediný dozorce. Měli jsme u sebe svačinu, namazané krajíce, tak jsme je vyndali, natahovali po chlebu ruce, roztrhali ho. Byla jsem šťastná, že jsem jim to mohla dát.“

Z 8. na 9. května 1945 dorazili do Teplic sovětští vojáci. Z okna svého domu v noci pozorovali, jak se světly sestupují z Krušných hor do údolí: „To vojsko ani nevědělo, kde je. Mysleli si, že jsou v Německu, protože viděli německé nápisy. A podle toho se k nám chovali. Brali lidem jízdní kola, sundávali z rukou hodinky, rvali z krků křížky, všechno možné. Všechno si brali. Jakým právem?!,“ rozčiluje se paní Truncová, kterou zachránil tatínek.

Přesvědčil rudoarmějce, že se v jejich domě právě nachází sovětští velitelé: „Nevím, co by s námi bylo, kdyby neuvěřili a do domu násilím vtrhli. Možná bych tu teď neseděla,“ říká paní Truncová.

Chtěla emigrovat, ne se zamilovat

Ona sama už tehdy uvažovala o emigraci. Dokonce si kvůli tomu dlouhou dobu záměrně nehledala žádného partnera. „Z každého plesu jsem utekla před půlnocí, aby mi nikdo nenabízel doprovod. Poslední tramvaj a domů.“

Po únoru 1948 pak spolupracovala s převaděčem z východního Německa, který za drobnou úplatu převáděl uprchlíky. Lidé z vnitrozemí se přes známé obraceli na Johnovi s prosbou, zda by jim nepomohli do zahraničí. Hana jim předávala kontakt na převaděče. Sama však odejít nestihla.

Právě v té době se seznámila s Otakarem Čeňkem Truncem, čerstvě vyhozeným studentem z Vysoké školy politické a sociální. Přátelil se s doktorkou Miladou Horákovou. Dne 25. února 1948 se účastnil průvodu studentů na Pražský hrad, kde chtěli podpořit prezidenta Beneše, aby odolal tlaku komunistů.

„Jestli si mě chceš vzít, tak počítej s tím, že budu pracovat v politice a jednou budeme nahoře a jednou dole. Tak si to velmi dobře rozmysli,“ řekl jí snoubenec. Souhlasila, aniž by se rozmýšlela.

Někdo si všiml psacího stroje

Otakara zatkli roku 1951 na Městském národním výboru v Krupce, kde v té době pracoval jeho otec. Hana ještě nějakou dobu byla na svobodě.

Hana Truncová v 60. letech (Foto: Post Bellum)

„Stihla jsem zlikvidovat letáky, které jsme přepisovali na stroji. Veškeré kopíráky, každý cár papíru, všechno proletělo komínem. Netušila jsem, kdo nás udal. Ale já a můj snoubenec jsme zpívali v církevním sboru, který někdy zkoušel u nás v domě. Ve stejné místnosti byl i ten velký psací stroj, na kterém jsem psala letáky. Je možné, že během zkoušek si tam toho někdo všiml.“

Pro Hanu si estébáci přišli v červnu 1951 do kanceláře firmy Císařské lázně v Teplicích, kde pracovala jako administrativní pomocnice. Odvlekli ji do temných vězeňských katakomb v Ústí nad Labem, které se nacházely pod budovou spořitelny:

„Byla tam mokrá podlaha, po hmatu jsme poznala neomítnuté stěny, žádná okna. Jídlo mi servírovali v gumové nádobě, v jaké zubaři míchají amalgám na plomby. Žádnou lžíci mi k tomu nedali, protože bych si tou lžící třeba ublížila. Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“ Zážitek z temnice byl pro ni tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni.

Po několika dnech ji převezli do věznice v Praze na Pankráci. Hned první den náhodou zahlédla na chodbě svého otce a snoubence, které vedla jiná eskorta:

„Využila jsem toho, pootočila jsem se, zamávala jsem jim a bachař mě okřiknul. Já jsem mu řekla, že ke své rodině se budu hlásit kdykoli a kdekoli! A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál. A on mě dal k raportu,“ popisuje Hana Truncová důvod druhé vazební korekce na deset dní.

Vzkazy na ešusu

Spala na „tvrdém loži“, což byla pryčna z prken se záměrně velkými mezerami: „Jako pro fakíra. Ale já jsem dobrý spáč, usnu kdekoli.“ Bachař jí před tím, než zavřel, položil podivnou otázku: „Máte to s poklopem, nebo bez?!“

Teprve po chvíli jí došlo, že se ptá na turecký záchod v cele. Z jeho nezakrytého otvoru totiž v noci vylézaly krysy. Dozorce podle Hany nejspíš patřil k té menšině slušných, a bez dalšího jí podal prkno: „Bez toho poklopu bych to opravdu nezvládla, opravdu ne,“ směje se dnes Hana Truncová.

Odseděla si devět let, stejně jako její muž. Po propuštění v roce 1960 se vzali a začali žít v Bohosudově kousek od Teplic. Děti už – jak říká – bohužel – nepřišly. O tom, co prožili v kriminále, se svým manželem prý takřka nikdy nemluvili. Až na jednu výjimku.

Svěřil se jí, proč jednou vyfasoval korekci. Dozorci totiž zjistili, kdo rýpe do ešusů milostné vzkazy. Otakar se domníval, že tyto plechové nádoby putují po všech věznicích a doufal, že se dostanou do ruky i jeho Haničce.

Hana Truncová po propuštění pracovala jako pomocná síla v jeslích, později po roce 1968 v teplické pobočce Čedoku, kde prý dokázala některým lidem obstarat letenky na Západ a opět jim pomoci emigrovat.

Autoři textu Mikuláš Kroupa a Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.