Invaze do Československa v srpnu 1968 byla pro Západ šokující. Na Pražské jaro demokratický svět pohlížel s neskrývanými sympatiemi, i když stejně neskrývanou obezřetností. Z depeší a zpráv britského a amerického ministerstva zahraničí vyplývá, že Západ měl jasno v tom, že s Moskvou nepůjde kvůli okupaci Československa do otevřeného konfliktu. Ve veřejném prostoru nicméně zaznívaly hlasy hněvu, solidarity i hlubokého zklamání. Oficiální i mediální pohled na invazi do Československa ve Velké Británii nabízí výstava „Srpen ´68 britskou optikou“ konající se v rámci akce NeverMore68 na pražském Výstavišti.

Britská vláda byla zaměstnanci britské ambasády v Praze průběžně a poměrně podrobně informována o tom, co se v Československu děje.

„Dnes v 10:00 je situace v Praze na povrchu klidnější. Je to pravděpodobně způsobeno upevněním sovětské kontroly na okraji města, kde jsou zakopány dělostřelecké a protiletadlové zbraně. Náměstí, na kterých se lidé obvykle shromažďují, jsou zcela ovládána tanky, pěchotou a protiletadlovými zbraněmi. Cesta na letiště, ale ne z letiště, je zablokována sovětskými tanky, ale mosty jsou téměř všechny volné a pohyb je relativně snadný,“ psal v telegramu britský velvyslanec v Praze William Barker 22. srpna ráno na britské ministerstvo zahraničí.

Ve dvou odstavcích popisuje, že jakkoliv mají sovětská vojska nad Prahou plnou vojenskou kontrolu, odpor lidí v ulicích nepolevuje a je hlasitý.

„Na ulicích je spousta lidí, zejména na Václavském náměstí. Někteří mají na zádech protisovětské transparenty – mladí lidé stále jezdí v autech s československými vlajkami a transparenty. Stále se objevují nápisy ‚Jděte domů!‘ a podobné. Noviny, včetně nových novin s názvem ,Svoboda‘, které vycházejí od včerejšího večera a jsou jednoznačně pro Dubčeka, jsou distribuovány z rychle jedoucích vozidel… Lze dojít k závěru, že okupanti mají naprostou vojenskou kontrolu, ale obyvatelstvo zatím nejeví žádné známky smíření se s touto situací,“ líčil britské vládě William Barker.

Ta na zprávy reagovala ve srovnání s jinými vládami západních zemí promptně. Už 21. srpna svolala mimořádné zasedání, kde debatovala diplomatické a další kroky vůči Sovětskému svazu. Ty nakonec nebyly nijak markantní, vláda nicméně invazi jednoznačně odsoudila v prohlášení, kde ji klasifikovala jako „flagrantní porušení Charty OSN a všech uznávaných zásad mezinárodního práva“.

Originál tajného zasedání britské vlády z 21 .8. 1968, se souhlasem NeverMore68

Mezi mlýnskými kameny

„Okamžitou reakcí britské vlády po schůzce v Downing Street dne 21. srpna bylo zrušit všechny ministerské návštěvy v ,agresorských státech‘ a předložit rezoluci Rady bezpečnosti OSN odsuzující invazi do Československa,“ popisuje ve studii nazvané „Britská politika vůči východní Evropě a dopad Pražského jara, 1964–68“ pro časopis Cold War History historik Geraint Hughes.

Pokus o odsouzení invaze Radou bezpečnosti OSN ale zablokoval Sovětský svaz, jehož vyslanec návrh rezoluce vetoval. Britská vláda se tak podle Hughese ocitla mezi tzv. mlýnskými kameny, kdy se snažila „dosáhnout celosvětového odsouzení Sovětského svazu“, zároveň ale nechtěla být Moskvou vnímána „jako zvláště nepřátelská“.

„Ministři Wilsonovy vlády byli pod tlakem parlamentu a veřejného mínění, aby odsoudili represe Pražského jara, ale také doufali, že se vyhnou ,pomyslným špendlíkům‘, které by dráždily Sověty a měly nepříznivý dopad na diplomatické a obchodní kontakty Británie se státy východního bloku,“ popisuje Geraint Hughes.

Podle něj bylo ve druhé polovině šedesátých let hlavním cílem Západu zmírnění napětí studené války a hledání dohod v otázkách společného zájmu, jako byla například kontrola zbrojení.

„Když by západní mocnosti uplatňovaly individuální politiku zmírnění napětí bez ohledu na společné zájmy, mohla by bývala aliance USA a Západní Evropy utrpět nenapravitelné škody,“ vysvětluje Geraint Hughes dilema západních vlád.

Ačkoliv v ulicích Londýna na podporu okupovaných Čechoslováků protestovaly stovky lidí a britská média sovětskou invazi silně kritizovala, deník Guardian ji například přirovnal k Mnichovu 1938 a The Times psaly o „útoku na svobodu slova a myšlení“, britská vláda nakonec žádná radikální opatření nepřijala.

Držela se reakce jasného odsouzení invaze, zároveň ale v rámci udržení diplomatických vztahů s Moskvou i dalšími státy Varšavské smlouvy.

Vypovídá o tom i depeše britského velvyslanectví v Praze adresovaná britskému ministerstvu zahraničí ze dne 3. září 1968.

„Situace v Československu se od 20. srpna zásadně změnila, přičemž rozhodující novou okolností je, že země je okupována obrovskou nepřátelskou vojenskou silou a že vedení proto jedná, pokud mohu použít eufemismus týdne, s pistolí u hlavy. Jinými slovy, v dohledné budoucnosti nemají Čechoslováci jinou možnost, než plnit sovětské příkazy, a z praktických důvodů se s touto skutečností smířili… Nikdo, jak předpokládám, nebude zpochybňovat, že na jedné straně chceme Českoslovákům jasně dát najevo, že k nim chováme pouze největší sympatie a dobrou vůli, tedy nenechat nikoho na pochybách, že z celého srdce odsuzujeme invazi a okupaci, pokud se nám zároveň podaří zabránit zastavení procesu uvolňování napětí mezi Východem a Západem, tím lépe…,“ stojí v depeši.

Byznys jako obvykle?

Britský ministr zahraničí Michael Stewart se ještě koncem října dostal do interního sporu s premiérem Haroldem Wilsonem, když požadoval, aby britští diplomaté zohledňovali ve vztazích s mocnostmi Varšavské smlouvy události ze srpna 68.

„Na konci října 1968 Stewart informoval britské diplomaty, že ačkoli Spojené království nemůže přerušit diplomatické vztahy s mocnostmi Varšavské smlouvy, vztahy Británie s ,agresorskými zeměmi‘ nemůžou fungovat na principu ,byznys jako obvykle‘,“ popisuje ve své studii o Pražském jaru historik Geraint Hughes.

Premiér Wilson naopak projevil zájem, aby se anglo-sovětské vztahy co nejdříve normalizovaly. Názorové rozdíly mezi Stewartem a Wilsonem podle Hughese vyvrcholily hádkou ohledně „vánočních přáníček“, které chtěl britský premiér zaslat do Moskvy.

„Názorové pnutí zdůraznila vlastně legrační hádka mezi Wilsonem a Stewartem během zasedání vlády dne 17. prosince 1968. Způsobil ji záměr prvně jmenovaného poslat vánoční přání sovětskému vedení,“ popisuje Hughes.

Pragmatický přístup k Sovětském svazu ale nakonec zvítězil. Wilsonova vláda výslovně vyloučila jednostranné obchodní sankce. Klid nakonec převládl i ve vojenské sféře.

„Vojenští velitelé NATO sice vyjádřili znepokojení nad tím, že Aliance nedokázala předpovědět invazi do Československa, náčelníci generálních štábů nicméně nepovažovali posílení konvenčních sil Varšavské smlouvy ve střední Evropě za nějakou větší hrozbu pro Západ,“ popisuje Hughes.

Podle něj převládal názor, že „Rusové použili sílu k udržení statu quo, nikoli k jeho zpochybnění“.

Anglo-sovětské diplomatické vztahy se však od léta 1968 přeci jen zhoršily, stejně jako se nezlepšily vztahy mezi Michaelem Stewartem a premiérem Wilsonem.

Britský velvyslanec v SSSR Duncan Wilson měl za to, že přílišnou kritikou se Britové izolují od ostatních západních zemích, které jim navíc začnou konkurovat i obchodně – posílením pozic ve východní Evropě.

„Premiér Wilson tento názor sdílel a využil návštěvy ministra pro technologie v Moskvě v květnu 1969, aby si vyžádal pozvání od Kosygina k návštěvě SSSR. Nad tímto však Stewart vyjádřil pohrdání se slovy, že jde o ,ruský humbuk v soukromé britské vendetě‘ a zablokoval návštěvu premiéra na základě toho, že členové NATO souhlasili s omezením politických kontaktů se SSSR a dalšími ,agresorskými státy‘, popisuje historik Geraint Hughes. Reálně tedy okupace Československa na zahraničí politiku Velké Británie vůči Sovětskému svazu nějaký dopad měla. Anglo-sovětské vztahy už po srpnu 1968 podle Hughese nezůstaly úplně stejné.

„Stewart a jeho podřízení nenáviděli sovětské propagandistické útoky na britskou zahraniční politiku, zejména londýnskou podporu americké intervence ve Vietnamu a špatně maskovanou radost Moskvy z britských ekonomických problémů,“ popisuje Hughes, podle něhož také narostl rozsah sovětské špionáže ve Spojeném království.

Reakce Velké Británie na okupaci Československa se tak podle něj dala počítat v západní Evropě za jednu z nejvýraznějších, včetně vstřícné pomoci, které se v Británii dostalo tehdejším československým uprchlíkům.

I jejich osudy se budou probírat během debaty o diplomatické perspektivě sovětské okupace Československa, která se v rámci programu čtvrtého ročníku akce NeverMore68 uskuteční 21. srpna na pražském Výstavišti.

V rámci výstavy „Srpen´68 britskou optikou“ můžou diváci vidět originály depeší, které si vyměňovali britští diplomaté v době sovětské invaze i tehdejší reakce britského tisku a veřejnosti.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.