Protivládní demonstrace 28. září 2022 v Praze. Foto: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Konspirační teorie jsou cenou za složitost světa. Řešení ale není ve svazáctví, ani v nadřazenosti

Napsal/a Jan Žabka 4. října 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

ROZHOVOR. „Vágní západní představa demokracie nechává spoustu lidí viset ve vzduchoprázdnu,“ upozorňuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org Jan Kozák, religionista z badatelské skupiny pro výzkum konspiračních teorií Konspiritualita. Je podle něj chybou, že se z většiny veřejných intelektuálů v posledních letech stali obhájci systému a role kritiky společenských poměrů byla přenechána především „ulici“.

Jan Kozák, foto: HlídacíPes.org

„Nějaká forma konspiračních teorií se vyskytuje už od antiky. V silné, intenzifikované formě pak nejpozději z doby kolem amerického boje za nezávislost a francouzské revoluce,“ podotýká Jan Kozák. Jak říká, jsme bytosti žijící ve skupinách a jistá míra paranoie vůbec není nezdravá: je to naše přirozená schopnost předvídat chování druhých lidí a snaha mít trochu prokouknuté fungování společnosti kolem sebe. „Náš kognitivní aparát prostě vyhledává vzorce, a souvislosti mezi věcmi a vedle konspirací produkuje také vědecké teorie. Přesto někdy na přelomu 18. a 19. století se ta tendence ke konspirativnímu myšlení rapidně zvyšuje,“ doplňuje. 

Proč tato tendence a proč právě v této době? Co to znamená?

Někdy kolem francouzské revoluce se objevily první představy o iluminátech a zednářích. A poté se k tomu přidávaly ještě příběhy o Židech. Samozřejmě, Židé jsou součástí evropské populace už od antiky, ale v předmoderní společnosti měli trochu jiný úděl, byli terorizovanou a ostrakizovanou, jasně oddělenou menšinou. Když se v polovině 19. století otevírají ghetta, stávají se Židé součástí „normální“ společnosti a mísí se s ostatními, což je dostává na rovinu těch iluminátů a zednářů. Typická představa té doby je právě tohle řízení tajnou lóží nějakých mocných spiklenců.

Neprůhlednost systému

Jakou roli v tom hraje osvícenství a proměna vnímání role Boha ve společnosti? 

Osvícenství přineslo odkouzlení světa, odsunulo Boha jakoby na vejminek – typický pro tu dobu je deismus, podle kterého nějaký Bůh sice existuje, ale svět funguje v podstatě nezávisle na něm. Takže zatímco dříve různé společenské události byly vnímány jako zásahy shůry nebo z vůle Boží, součást Božího plánu, najednou je potřeba je vysvětlit z nějakých světských příčin. Představa plánu zůstává, ale je potřeba ho někomu připsat. Další moment spočívá ve společenské změně, napříč 19. stoletím se formují parlamenty a je snaha omezit moc monarchů. Parlamenty a volené vlády spolu přináší prvek neprůhlednosti. Zatímco dřív bylo jasné, kdo za prosperitu nebo problémy země může, tedy král, nyní je situace netransparentní. 

Konspirační teorie tedy přichází s komplikovaností světa?

To určitě taky, jak se svět zvětšuje, tak se zvyšuje jeho komplexita, ale myslím si, že nejpodstatnější je ta neprůhlednost a měnlivost demokracií v kombinaci s odkouzlením světa. Konspiracismus je vlastně taková kompenzace za toho zmizelého někoho (krále, Boha), kdo by za to měl být zodpovědný. Je to znovuokouzlení, tentokrát to ale není Boží plán, ale plán nějaké temné kabaly. Konspiracismus je také svého druhu kauzální myšlení vzaté vážně. Jestliže existují důsledky, tak by přece měla existovat i příčina. My lidé moc nemáme rádi „náhody“, zvlášť pokud jde o velké věci typu morové rány nebo jiné náhlé změny. 


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Jak se to vyvíjelo dál?

Během dvacátého století dochází k další transformaci, kdy se ke konci století objevuje něco, co badatelé nazývají jako postmoderní konspiracismus. Zatímco dosud byl základem konspirací jistý strach před nějakou neznámou a jinou entitou, jako jsou ilumináti nebo židovské spiknutí, nebo třeba zlí američtí imperialisté, tak teď přichází období pochybností, rozptýlených pochybností o všem. Stále tam zůstává ten odpor k mainstreamovému vnímání světa, které je určitě lživé, ale navíc tam funguje princip neustálého odkrývání dalších a dalších lží, nepravd a jejich údajných vysvětlení. Ta vysvětlení přitom nemusí být jednotná, naopak jde o víru v celou řadu možných vysvětlení současně, nehledě na to, že se vzájemně vylučují. Je to mnohem více fluidní a sebereflexivní. Je to jako vír zpochybňování, do kterého když člověk spadne, tak se v něm začne točit a už pochybuje o všem.

Z intelektuálních kruhů do mainstreamu

Takže přístup „coby kdyby“ nebo „jak můžeme vědět, co je pravda, když pravda je relativní“…

Přesně, ale zase to není něco úplně nového. Zpochybňování všeho je přeci standardní součástí třeba filosofie už od jejího zrodu. Zvlášť intenzivní – až právě takový rozkladný – spád to vzalo v postmoderní evropské filosofii, zvlášť takové té Derridovsko-Foucaultovské, která vlastně všechno problematizuje a nakonec za vším hledá hlavně mocenské důvody. Čili postmoderní konspiracismus je vlastně podobný duševní postoj, akorát praktikovaný obyčejným člověkem. Docela dobře tomu postoji odpovídá i pojem „hermeneutika podezření“, je to prostě nastavení, kdy třeba koukáte na televizi nebo čtete noviny a prostě víte, že ten povrchový text je jen nějaká rétorika nebo propaganda, pod jejímž povrchem se skrývají ty skutečné, obykle dost nevábné, motivy. 

Jsou k tomu náchylnější občané demokratických států?

Někteří badatelé to označují jako problém kulturních ekosystémů. Představte si, že totalitní systém je obrovské řepkové pole, kde je jen jedna pravda, média jsou centrálně řízena a jen ona tu pravdu říkají. Všechno ostatní, co byste se tam snažili zasadit, by bylo vytrženo, protože tento systém nesmí nic narušit.

Pak jsou tady ekosystémy, který jsou více podobné džungli. Kvetou tam vedle sebe různé pravdy, pohledy na svět a výklady společenských jevů. To může být nějaká podoba demokracie, ale třeba i velké části internetu. Vznik internetu jako proměna mediální krajiny nám proměnil náš ekosystém tak, že se najednou začaly mnohem více objevovat fenomény, které dříve byly nějak upozaděny a nedostaly možnost se naplno projevit. 

Zmiňoval jste zpochybňování, ale zpochybňování je právě i součástí vědy. Jde tedy o to, že se tím, jak prostoupilo společností, dostalo do nových nekontrolovatelných rozměrů? 

Můj dojem je, že od těch 60. do 90. let byli veřejní intelektuálové primárně kritici systému a změnilo se to právě během posledních dvaceti let, kdy najednou intelektuálové začali systém obhajovat, což je dnešní situace. Zdá se mi, jako kdyby intelektuálové a média byli v neustálém stavu zděšení z toho, jak hloupí a špatní jsou lidé, takže teď hájí systém proti těm, jak často slyším, „dezolátům“.

Nevím, co je příčina a co důsledek, ale zdá se, že role kritiky společenských poměrů byla přenechána lidu a my teď jen pozorujeme, kam nás takový přístup dovedl. Podle mě je opravdu špatně, že se z většiny veřejných intelektuálů stali obhájci systému. My potřebujeme kvalitní zpětnou vazbu, aby společnost prospívala, bohužel často slyším spíš projevy nadřazenosti a svazáckého konformismu. Na který „antisystém“ reaguje ještě silnější radikalizací. 

Lidé, kteří mluví jiným jazykem

Role vědců jako kritiků společnosti nebo zajetých dogmat měla často pozitivní dopady na rozvoj společnosti a vědeckého poznání. Přináší společnosti něco důvěra v konspirační teorie?

Postoje lidí, kteří sdílí konspirační teorie a berou na sebe tu roli kritiků systému, jsou některými badateli považovány za „vyšinutou sociální kritiku“, tedy ne úplně racionální sociální kritiku. Když si ale člověk pozorně čte a rozebírá obrazy, s kterými konspiracisté přicházejí, vidí střípky toho, co je trápí.

Co to je?

Na nějaké nejhlubší úrovni je to prostě nesmířenost se světem, v jakém žijeme. Konspiracisté se svými symbolickými výkřiky obouvají hlavně do jimi vnímaného pokrytectví dnešní doby, která řeční o lidských právech a demokracii, a přitom je ve většině států špatně skrývanou oligarchií. Zvlášť směšně působí morální aktivismus třeba Hollywoodu, který všude na Západě prosazuje LGBT, zatímco v Číně vymazává z plakátů černochy. Tenhle druh pseudomoralizování, na to jsou konspiracisté velmi citliví a vnímají to tak, že celá společnost je pokrytecká.

Ale jde také o celkovou přetechnizovanost, přechemizovanost, přemedializovanost civilizace, která je světem simulaker, vyprázdněných, manipulativních obrazů, kterým se nedá věřit. Lze v tom sledovat pocit sociální nespravedlnosti. Ten je často namířen proti bankéřům a elitám. Jen to na sebe bere tak emocionální a mytologicky háv, že je to pro normálního, rozumného člověka neskousnutelné poselství. Kdo může vážně brát teze, že nám vládne plazí rasa, že? Přitom to ale krásně vyjadřuje ten pocit zmaru. Ty silné, přestřelené obrazy na jistou část společnosti prostě fungují a na jinou ne a vytváří to jen propast mezi zastánci a odpůrci. Je to jako kdyby ty dvě skupiny mluvily jiným jazykem. 

Tento problém ale bude na obou stranách, ne? 

Já věřím, že došlo k nějaké problematické dynamice, podobně, jako když ve Spojených státech rozjeli válku proti drogám. Paradoxně to v podstatě naplnilo věznice lidmi, kteří měli pár gramů hašiše a nakonec to došlo tak daleko, že to jen pomohlo ustavit paralelní struktury mafiánských a distribučních sítí. Ta válka svým způsobem paradoxně drogy posílila. Když proti něčemu vedeme takto silně vyhrocenou kampaň, můžeme to snadno posílit. Útoky jim jen dávají vítr do plachet a potvrzují jejich vnímání světa. Co se řeže, to roste. 

Víra v konspirace jako hledání smyslu

Vy jste ale zmiňoval slovo „trápí“. Bylo by tedy lepší řešit to, co tyto lidi trápí, než skutečnost, že někdo věří v konspirační teorie?

Problém je v tom, že obraz konspiracistů, který je obvykle vytvářený, je, že jde o lidi, kteří selhali v životě a podobně. To ale není pravda. Spousta z nich jsou úspěšní lidé, často majetní a nemusí být ani nešťastní. Velmi často jde o docela úspěšné manažery a někdy i vědce. Jde spíše o nějaké sklony k odporu k systému z různých důvodů. Osobně se domnívám, že často vstupuje do hry také otázka povahová. Někdo je prostě trochu víc „svazák“ a někdo „rebel“. 

Takže nemusí jít o to, že v něčem strádají, ale prostě, že se jim něco nelíbí nebo s něčím na základě vlastních hodnot nesouhlasí.

Jednoduše nedošlo k napojení na ten celek, zbytek společnosti. Je navíc pravděpodobné, že určité procento lidí bude vždycky s nějakým způsobem nesouhlasit s danou situací, ať už nastavíme režim jakýkoliv. Vždy bude jistá forma undergroundu a disentu. Teď jde jenom o to, jak s tím kultivovaně pracovat tak, aby například i negativní postřehy, které mají smysl, byly tvořivým způsobem zapracovány do systému a pomáhaly ho třeba zlepšovat. A ne, aby se nakonec vytvořila občanská válka nebo jiné silné napětí, kdy spolu některé části společnosti vůbec nebudou schopny jakkoliv komunikovat.

Jakou souvislost má víra v konspirační teorie s alternativní spiritualitou, případně příslušnosti k nějakým sektám?

Základní věcí je, že lidé potřebují udílet světu a životu nějaký smysl. A existují určité způsoby poskytování smyslu, které po člověku vyžadují hodně, ale o to víc mu dají životního smyslu. Takže malá uzavřená společenství či komunity typu sekt nebo nových náboženských hnutí toho po člověku mohou mnohdy chtít hodně, ale výměnou mu dávají neuvěřitelně silný a život naplňující pocit, že je součástí správné skupiny lidí, kteří opravdu vědí a kteří směřují k nějakému cíli. 

V naší postmoderní společnosti spoustě lidí toto chybí a nemají žádnou orientaci a žádný cíl, prostě jen přežívají. Každý si může vybrat, co chce, ale nakonec nic z toho nedává smysl. Takže řešíme, že si teď sice můžeme kupovat nějaké výrobky a chodit cvičit jógu, ale jaký je smysl našich životů? Jsou pragmaticky založení lidé, kteří to neřeší, ale mnoho lidí celý život prahne po smyslu. Chybí jim nějaká hlubší motivace. Proto ve chvíli, kdy je jim nabídnutý hlubší smysl, jsou ochotni neuvěřitelných věcí.

A tuto roli mají i konspirační teorie…

Jde o jednu z věcí, které pomáhají naplňovat vakuum toho velkého vyprávění, které vzniklo tím, že odešlo nejdřív křesťanství a potom i další velké ideje, jako například komunismus. Ty lidem říkaly o čem jsou dějiny, kam spějí a kdo jsou kladní hrdinové a kdo záporáci. My máme nějakou vágní představu na Západě, že demokracie a svoboda jsou nejlepší možné způsoby vlády pro každého, ale řadu lidí to nechává v praxi viset ve vzduchoprázdnu.

Co s tím?

Můj norský kolega vždy říkává: „Žádný oběd není zadarmo.“ Tak je to i s otevřenou společností, svobodou a demokracií – něco za něco. Je možné, že cena za náš systém jsou právě ty fenomény, jako jsou konspirační teorie. Už ta otevřenost a svoboda přeci znamená, že je poskytnut zvuk hlasům, které to vidí jinak a které by jinak možná nebylo slyšet.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)