„Asi největším problémem pro žurnalistiku v Evropě je konflikt mezi médii a politiky. Politici v mnoha zemích se snaží ovlivňovat média různými způsoby: buď přímou cestou, jakou je propaganda ve státních médiích, kde jsou zaměstnáváni jen novináři loajální k režimu,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org prezident Evropské federace novinářů (EFJ) Mogens Blicher Bjerregård.  

Sám se aktivně snaží tomuto trendu vzdorovat. Když na konci července začal v Istanbulu soudní proces se 17 žurnalisty, kterým hrozí až 43 let vězení za údajnou podporu terorismu, byl soudu přítomen. Celkem 164 tureckých novinářů je z tohoto důvodu již měsíce za mřížemi. A problémy nemá svobodná a nezávislá žurnalistika zdaleka jen v Turecku.

Evropské federace novinářů je největší novinářská organizace v Evropě, Bjerregård stojí v jejím čele již čtyři roky.

• Jak probíhalo zahájení soudního procesu s vězněnými tureckými novináři?

Byl to opravdu silný zážitek. Před budovou soudu se shromáždilo zhruba tisíc lidí – rodinní příslušníci uvězněných novinářů, ale i kolegové a novináři z jiných zemí, politici a další. V budově panovalo velké pozdvižení, protože velké množství lidí se chtělo dostat přímo do soudní síně. Ta ale měla kapacitu jen 150 osob. Obviněné novináře vítali bouřlivě všichni přítomní, někteří stáli i na židlích, a k tomu dalších asi 200 lidí, kteří se nedostali do soudní síně. Zdravili je a volali na ně slova podpory, a to celé trvalo několik minut, než mohl soud začít. Během soudního líčení zadržení novináři vysvětlovali, že jejich obvinění je čistě politické a nepatří před soud. Všichni obhajovali své právo vykonávat svou novinářskou práci. Stěžovali si také na to, že neměli možnost předložit soudu své materiály jako například osobní poznámky. Všichni zadržení chtějí hlavně rychlé rozhodnutí soudu, mnozí mají v současné době povolené návštěvy jen jednou týdně, a to přes skleněnou bariéru. Mají také omezený přístup k médiím. Co bude dál, v tuto chvíli nikdo neví.

• Jeden z projektů Evropské federace novinářů (EFJ) s názvem „Žurnalismus není zločin“ je zaměřen přímo na Turecko. O co přesně v tomto projektu jde?

Jde především o zlepšení situace a podmínek pro novináře, o ochranu jejich práv a bezpečí. Naším partnerem jsou Turecké novinářské odbory (Journalists’ Union of Turkey, TGS), které ale pracují ve velmi složitých a těžkých podmínkách. I přes všechny potíže se nám nicméně podařilo během posledních tří let uzavřít sedm kolektivních smluv v médiích a věřím, že takto budeme pokračovat i v dalších letech. Čelíme samozřejmě mnoha problémům, především s úřady – zákazy návštěv vězněných novinářů, rostoucí cenzura internetu, tendence kriminalizovat ochranu zdrojů, vzrůstající napětí i mezi novináři a tak dále.

Díky podpoře EU poskytujeme ve spolupráci s TGS také právní zastoupení pronásledovaným novinářům. Podíleli jsme se například na zajištění právního zastoupení pro Erdema Güla, bývalého šéfredaktora deníku Cumhuriyet, který nyní žije v exilu v Německu. V Turecku jsme také organizovali už tři monitorovací mise soudních procesů s novináři. A vytvořili jsme databázi všech uvězněných tureckých novinářů a spustili jsme „pohlednicovou kampaň“, v rámci níž vyzýváme všechny evropské novináře i občany k projevu solidarity – zaslání pohlednice alespoň jednomu z tureckých novinářů, kteří v současné době sedí za mřížemi jen za to, že vykonávali svoji práci. Seznam s kontakty je uveden na našem webu.

• EFJ se ale nezabývá jen Tureckem, sleduje situaci ve všech evropských zemích. Kde mají novináři nejhorší pracovní podmínky a kde je naopak situace nejlepší?

Obecně mají velmi špatné pracovní podmínky novináři v balkánských státech, jejich měsíční platy někdy nedosahují ani 500 eur. Navíc na své výplaty často čekají i několik měsíců. V únoru letošního roku stávkovali novináři v Makedonii, protože nedostali výplaty vůbec. Novináři jsou navíc často nuceni pracovat na volné noze za stejných podmínek jako zaměstnanci, ale bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení. Toto se ale neděje jen v balkánských zemích. Proto jako EFJ usilujeme o legislativní zakotvení alespoň základního sociálního zabezpečení i pro novináře na volné noze.

Nejlepší pracovní podmínky mají bezpochyby novináři v severských zemích. Je těžké říct, ve které zemi konkrétně je situace nejlepší, protože legislativa a model fungování se liší stát od státu. Ale obecně je zde většina novinářů krytá kolektivní smlouvou, která někdy i výslovně stanoví, že novináři na volné noze nepodléhají podmínkám pro zaměstnance. Nejvyšší platy jsou v Norsku. V Dánsku je průměrný plat novinářů kolem 5800 eur, v Norsku je to kolem 6000 eur.

• Působil jste 16 let jako prezident novinářských odborů v Dánsku. Jaký model funguje ve vaší zemi?

V Dánsku je více než 95 % novinářů členy Dánských novinářských odborů (Dansk Journalistforbund, DJ), což nám dává výhodnou pozici při vyjednávání kolektivních smluv. Dánský pracovní trh je známý svým modelem flexicurity, který má udržovat rovnováhu mezi pružným pracovním trhem a sociálním zabezpečením. Výhodou tohoto systému je, že média se nebrání tomu, aby novináře zaměstnala, pokud je to možné. Tento model také znamená, že chceme regulovat pracovní trh vyjednáváním a ne legislativou. Novináři na volné noze jsou v některých dánských médiích chráněni kolektivní smlouvou. Těm, kteří ji nemají, nabízí odbory školení v oblasti vyjednávání pracovních podmínek nebo vytváření vlastního byznysplánu.

• Díky čemu mají novinářské odbory v Dánsku tolik členů?

Myslím, že je úplně zásadní zapojit aktivně studenty. Dánské novinářské odbory mají v současné době 18 tisíc členů, z toho je tři tisíce studentů. Máme šest studentských odnoží na univerzitách a školách s novinářskými obory. Většinou se studenti stávají členy odborů hned na začátku studia, členství jim přináší řadu výhod. Každoročně také pořádají vlastní udělení ceny za nejlepší novinářské počiny, které je vždy spojeno s velkou party, což je pro ně samozřejmě velmi atraktivní. Studenti mají v odborech plnohodnotné hlasovací právo a mohou být voleni i do výkonného výboru. Podle mě bylo aktivní zapojení studentů hlavním důvodem toho, že počet našich členů vzrostl z devíti tisíc v roce 1999 na současných 18 tisíc.

• Jak se potýkají dánská média se změnami, které přinesl rozmach internetu a naopak pokles tištěných novinových titulů?

Dánsko patří mezi malé evropské země, kde může být obtížné udržet pluralitu médií a vysokou kvalitu žurnalistiky. Proto u nás funguje speciální systém na podporu médií. V rámci něj jsou finančně podporována všechna tištěná i digitální média podle toho, kolik zaměstnávají novinářů. Samozřejmě jsou stanovené určité hranice. Ale především díky tomu se podle mě v Dánsku v posledních 15 letech nesnížil počet novinových titulů, přestože i u nás klesá náklad u tištěných médií. A systém má samozřejmě vliv i na rozvoj nových digitálních médií. Prosadit tento systém se ale podařilo jen díky dlouholetému úsilí naší silné novinářské organizace. Jako novinářské odbory jsme například iniciovali také to, aby tento systém platil i pro soukromá média. Já jsem byl jakožto tehdejší prezident novinářských odborů členem komise pro vznik nové legislativy, kterou ustanovil ministr kultury.

• Od roku 2013 jste prezidentem Evropské federace novinářů (EFJ). Jak tato organizace pracuje, jací lidé jsou ve vedení?

Evropská federace novinářů (EFJ) zastupuje 71 členských organizací ze 43 zemí Evropy, celkem zhruba 320 tisíc novinářů. Pomáhá svým členům získat vliv na politiku v oblasti médií a pracovního trhu na úrovni vedení EU. Například nyní usilujeme o to, aby byly odměny pro novináře zakotveny v reformě týkající se autorských práv na jednotném evropském digitálním trhu. To je velmi důležité nejen kvůli platbám pro novináře, ale také proto, aby byla uznána samotná kredibilita novinařiny. Dále se nyní zabýváme nastavením legislativy pro zlepšení pracovních podmínek novinářů na volné noze nebo směrnicí, která řeší práva whistleblowerů. Spolupracujeme také s Radou Evropy v oblasti bezpečnosti v žurnalistice a pracujeme i na několika projektech zaměřených na konkrétní evropské země, jako je například už zmíněný projekt v Turecku.

Řídící výbor EFJ má devět členů. Dále máme tým pěti zaměstnanců a jednoho praktikanta v kanceláři v Bruselu. Členové řídícího výboru pochází z různých zemí Evropy. Naše viceprezidentka, Ruska Naděžda Azgikhina plní například významnou úlohu v našem dialogu s nejvýchodnější částí Evropy. Skvělou práci odvádí také náš generální tajemník Ricardo Gutierrez. Je pro nás obecně velmi důležité, aby ve vedení EFJ byli zkušení novináři. Konkrétně Ricardo Gutierrez byl před nástupem do EFJ velmi respektovaným novinářem ve francouzskojazyčném belgickém deníku Le Soir, k tomu přednášel a dosud přednáší na univerzitě.

• Co považujete za největší problém v současné žurnalistice?

Žurnalistika v Evropě čelí dvěma velkým problémům: zaprvé finanční krizi, kterou způsobuje čím dál větší množství bezplatných online zpráv, které produkují především americká média. Zároveň roste v médiích podíl příjmů z inzerce, což přináší obrovské tlaky a problémy pro pluralitu a investigativní žurnalistiku. Privatizace a koncentrace vlastnictví médií zase znamená vysoké nároky na zisk a s tím souvisí velké propouštění zaměstnanců v celém odvětví. V Dánsku je v tomto směru trochu odlišná situace, protože velká část soukromých médií je vlastněna neziskovými organizacemi.

Druhým a možná největším problémem pro žurnalistiku v Evropě je konflikt mezi médii a politiky. Politici v mnoha zemích se snaží ovlivňovat média různými způsoby: buď přímou cestou, jakou je propaganda ve státních médiích, kde jsou zaměstnáváni jen novináři loajální k režimu – tato situace je v Rusku, nyní také v Turecku, ale i v dalších zemích. Dalším způsobem, jak se politici snaží ovlivňovat média, je legislativa – například taková, která má zamezit hrozbám terorismu, ale způsobuje novinářům potíže s ochranou jejich zdrojů.

• Jsou podle vás sociální média spíše přítelem, nebo nepřítelem novinařiny?

To je velmi těžká otázka. Sociální média jsou bezpochyby přínosem pro svobodu projevu – je snazší být slyšen. Díky blogům se zvýšil počet lidí, kteří mají vliv na veřejné mínění. Na druhou stranu je zjevné, že sociální média umožnila vznik nových komunikačních kanálů, kterými se šíří nenávist, propaganda a dezinformace. Musíme proto hledat metody, jak se bránit proti těmto fenoménům. Severská Rada ministrů chystá letos na podzim na toto téma setkání s experty.

• Co vnímáte sám pro sebe jako největší výzvu v pozici prezidenta EFJ?

Pro každého na této pozici je velmi důležitá schopnost pochopit velké rozdíly v kultuře, politice i pracovních zvyklostech v různých zemích Evropy. Neexistují žádné univerzální recepty, které by bylo možné uplatnit kdekoliv. K mým hlavním úkolům proto patří stavění mostů a vytváření nových způsobů, jak naše evropská organizace jedná a reaguje. Je naprosto zásadní, abychom byli schopni spolupracovat a tvořit partnerství se vzájemným respektem. Jsem hrdý na to, že jsme se jako EFJ během posledních čtyř let stali klíčovým partnerem pro hlavní evropské instituce. Práce v mezinárodní sféře ale vždycky měla dlouhodobou perspektivu a na této pozici se proto musí člověk smířit s tím, že mnohdy teprve dláždí chodník pro úspěchy svých nástupců.

Mogens Blicher Bjerregård

Po studiu žurnalistky pracoval převážně v lokálních médiích se zaměřením na politiku – rok v televizi, pět let v tisku a pět let v rozhlase. Poté působil ve státní rozhlasové a televizní stanici DR (Danish Broadcasting Corporation) jako zástupce novinářů a v roce 1999 byl poprvé zvolen prezidentem Dánských novinářských odborů. V Dánsku je to pozice na plný úvazek. Prezident odborů je volen vždy na dva roky, byl zvolen celkem osmkrát. Od roku 2013 je prezidentem EFJ.