K osobnosti Jana Masaryka vyšla celá řada publikací, text Jaromíra Smutného, někdejšího kancléře prezidenta Beneše, doplňuje dosud nepublikované osobní postřehy. Sepsal je v roce 1959 pod názvem „Poslední dny Jana Masaryka“.

Autor v úvodu píše, že bez osvětlení osudů Jana Masaryka by historie únorových událostí v Československu v roce 1948 nebyla kompletní. Značný prostor nejprve věnoval charakteristice odlišnosti Masaryka od ostatních členů tehdejší vlády.

Zdůrazňuje absenci jeho formálního politického vzdělání a stranické příslušnosti. Na druhou stranu pochválil jeho nadměrnou jazykovou výbavu a osobní konexe.

Masaryk, mediální hvězda

Smutný se rozepsal o Masarykově činnosti po roce 1938, kdy se stal platným spolupracovníkem Edvarda Beneše a připravoval pro něj cestu do USA. Tam spolu v březnu 1939 vyhlásili z Chicaga boj za obnovu Československa.

PSALI JSME: Od Beneše ke Gottwaldovi a pak do exilu: Benešův důvěrník a kancléř Jaromír Smutný

Prezident Beneš – stále neuzavřená kapitola československých dějin. Mluví o něm nové dokumenty

Archiv Edvarda Beneše: Výhoda komunistů byla disciplinovanost a kontrola nad bezpečnostním aparátem

Druhým krokem, ve kterém Smutný viděl zrod Masaryka jako politika, byly jeho dnes již legendární rozhlasové projevy z Londýna do okupované republiky. Tehdy začal Masaryk působit ve funkci ministra zahraničních věcí exilové vlády, Smutný však objektivně dodal, že administrativní práci za něj dělal Hubert Ripka, jeho tehdejší státní tajemník na ministerstvu.

Po návratu Jana Masaryka do vlasti v roce 1945 jej popsal Smutný jako nově zrozenou mediální hvězdu. K pozici oblíbence veřejnosti mu kromě příjmení a velkého osobního charismatu pomáhala i nestranickost.

Naopak v čele československé zahraniční politiky bylo patrné pevné vedení ze strany prezidenta Beneše. Masaryk pouze kopíroval jeho stanoviska. Ostatně ani při cestách prezidenta do Sovětského svazu v roce 1943 a následně do USA, při kterých se tvořily linie zahraniční orientace poválečného státu, jej Jan Masaryk nedoprovázel.

„Nejradši bych učil v Americe“

V turbulencích domácí poválečné politiky působil jako solitér a tím zůstal i během vládní krize v únoru 1948. Jako jediný ministr se pro nemoc nezúčastnil klíčové schůze vlády 20. února 1948.

Demokratičtí ministři s ním své kroky dopředu nekonzultovali. Předpokládali, že je podpoří v jejich postupu jako ve všech předchozích případech. Smutný v tomto svém spisu zdůraznil vliv prezidenta, na jehož postup bral ministr Masaryk velký zřetel.

Vzpomněl též váhavost sociálních demokratů, kteří se ocitli ve stejné pozici jako on. Demise Jana Masaryka by dle Smutného úvahy zřejmě vahou jeho osobnosti mohutně podpořila cíle demokratických ministrů.

Spád událostí však byl tak rychlý, že 24. února už s ním Gottwald počítal v nové vládní sestavě. Smutný v tomto dějinném okamžiku nalezl podle svého přesvědčení klíč k pozdější Masarykově smrti, ať úmyslné nebo neúmyslné.

Sám mu údajně sdělil: „Věřte mi, řekl, budu nejšťastnějším mužem na světě ve chvíli, kdy budu moci rezignovat na svůj úřad a dostat profesuru v Cambridge nebo v Americe.“

Smutný z toho vyvozoval: „Jak se věci vyvinuly, zůstal v nové vládě na výslovnou žádost prezidenta Beneše. Byl to poslední viditelný prostředek udržet fiktivní spojení se Západem, ale on věděl, že to nemůže fungovat …“

Smutný tvrdil, že Beneš s Masarykem nechtěli demisí u zahraničního ministra dát komunistům všanc toto prestižní křeslo, které bylo „jejich“. Byly by tak totiž vyvolány pochybnosti o celé linii československé zahraniční politiky. Jediný, kdo s Masarykem z odstupujících ministrů mluvil, byl H. Ripka. Sděloval mu totiž po telefonu 20. 2. 1948 rezignaci demokratických ministrů a vyzval jej, aby se připojil.

Odchod do ciziny, nebo ze života

Masaryk měl v západní Evropě a v USA řadu osobních i pracovních přátel. Známý byl také díky svým aktivitám v různých mezinárodních organizacích. Smutný vyzvedl
zejména jeho roli v OSN.

Sám Masaryk si zřejmě uvědomoval, do jaké situace se dostal setrváním v komunistické vládě. Podle Smutného hypotézy musel zvažovat odchod do ciziny nebo ze života. Jaromír Smutný pak vylíčil oficiální program Jana Masaryka v posledních dnech života.

Popis událostí z osudového dne, kdy bylo nalezeno jeho mrtvé tělo, doplnil o vlastní vzpomínky z návštěvy jeho bytu ráno po jeho smrti v doprovodu ministra vnitra V. Noska a dalších osob. Domníval se, že byli zřejmě první, kdo byt viděli.

Smutný ve svých vzpomínkách uvedl pochybnosti nad nepořádkem v Masarykově bytě, speciálně v koupelně, který považoval za možná uměle připravený. V noci před smrtí Masaryk pracoval na projevech pro následující dny, pochybnosti navíc vzbuzuje, že skočil z nejméně přístupného okna v bytě. 

Také popsal situaci, jak se o skonu ministra zahraničí dozvěděli manželé Benešovi v Sezimově Ústí. Smutný byl součástí skupiny politiků, kteří jim z Prahy přijeli oznámit smrt Jana Masaryka.

V dalších pasážích pak autor uváděl své pochybnosti a výhrady k vyšetřování celé události. Poukázal na neúčast osobního lékaře Dr. O. Klingera při pitvě mrtvého. Konala se údajně schválně v době, kdy byl mimo Prahu.

Smutný neopomněl zmínit celou řadu konspiračních teorií o Masarykově smrti. Každopádně uznal, že mrtvý ministr zahraničí Jan Masaryk byl pro komunistický režim nejméně nebezpečný, ať už zemřel jakkoliv.

Smutný popisuje vše velmi podrobně, včetně přesného časového řazení jednotlivých událostí. Osobně byl např. přítomen : otevření hrobu rodiny Masarykových v Lánech. Viděl v něm neporušené rakve manželů Masarykových včetně zbytku vlajky na prezidentově rakvi.

Slzy na tvářích komunistů

Jana Masaryka pak pohřbíval starý kazatel, který vedl už pohřeb jeho bratra Herberta, matky i otce. Smutný si též na pohřbu všiml slz ve tvářích vedoucích komunistických představitelů, Noska, Clementise a dalších.

Shrnutím všech poznatků Smutný dospěl k následujícímu hodnocení. „Způsob vyšetřování, množství neprokázaných skutečností a naproti tomu množství pochybností, které jsou s to zviklati názor o sebevraždě, vedou i mne k tomu, že se kloním k názoru, že Masarykova smrt byla spíše násilná, nežli dobrovolná…

V souvislosti s únorovým převratem, který stál Jana Masaryka život, hledáme u něj odpověď na tři otázky: proč nepodal demisi jako dvanáct jeho demokratických kolegů ve vládě, proč zůstal zahraničním ministrem v rekonstruované Gottwaldově vládě a jak lze vysvětlit jeho neočekávanou smrt. Mým cílem bylo podat příspěvek k odpovědím na tyto otázky.“

Zároveň v doslovu opět zapochyboval o Masarykově konci. „Rozhodl-li jsem psáti o smrti Jana Masaryka, učinil jsem to z jediného důvodu: aby byla zjištěna vina
těch, kdož buď Jana Masaryka k sebevraždě dohnali, nebo ho dali zabít … z čistě psychologického hlediska , obě teorie – násilná smrt nebo sebevražda – mohou býti
stanoveny přibližně stejně … teorie násilného odstranění Masaryka se zdá být mnohem pravděpodobnější.“

Smutného názor tedy nebyl jednoznačný, nicméně v pasážích věnujících se konci Masarykova života opakovaně zmínil, že klíč k rozluštění všech sporných otázek zůstal ve vlasti. Jeho názory v podstatě podpořily teorii, že v osudnou noc Masaryk ve svém bytě zřejmě nebyl po celou dobu sám, což mělo vliv na jeho smrt, ať už byla dobrovolná či nikoliv.

Toto hodnocení je v souladu s aktuálními poznatky a názory, které vyplývají z vyšetřování celé události po roce 1989.

Kniha Ústav Edvarda Beneše v letech 1950–1964 vychází z poměrně neobvyklého a časově velmi náročného archivního výzkumu a zaměřuje se na exilovou instituci, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Dokumenty, jež se zachovaly a vzpomínky přímých aktérů nabízejí nové pohledy na zásadní historické události novodobých dějin.

Součástí fondu byly rukopisy, fragmenty různých poznámek, koncepty přednášek, kopie spousty rozmanitých dokumentů, osobní i úřední korespondence Jaromíra Smutného, část jeho deníku z doby těsně po příjezdu do Londýna…

Mezi materiály patřily i ručně psané projevy Edvarda Beneše, části jeho textů k různým záležitostem a další drobné, často pouze symbolické poznámky k politickým tématům.

Ukázky přetiskujeme s laskavým svolením autora i vydavatele. Krácení, titulky i mezititulky jsou redakční.

Knihu vydala Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta