ROZHOVOR. Jure Tepina je jedním z mála současných slovinských válečných reportérů. Byl prvním slovinským novinářem, který se dostal do Kyjeva v prvním týdnu invaze Ruska na Ukrajinu loni v únoru. Už dříve přinášel reportáže z konfliktů na Blízkém východě či v Afghánistánu. „Pozornost lidí vůči kofliktu v Gaze upadá velmi rychle především proto, že nemáme žádné lidské příběhy,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jure Tepina je také šéfredaktorem digitálních médií slovinského mediálního domu Pro Plus (patří do skupiny PPF ovládané rodinou zesnulého miliardáře Petra Kellnera, pozn. red.), který provozuje nejsledovanější televizní kanál POP TV a nejnavštěvovanější webový portál ve Slovinsku 24ur.com

Tento týden získal novinářskou cenu Středoevropské iniciativy (CEI) a Organizace médií jihovýchodní Evropy (SEEMO), udělovanou od roku 2008.

„To, co dělám, je parašutistická novinařina. Má to své výhody i nevýhody, ale v současné době, kdy má novinařina problémy s financováním, je to podle mě jediná možná cesta. Věřím především ve storytelling,“ popisuje Tepina v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jaká byla vaše cesta k novinařině a k válečnému zpravodajství? 

Studoval jsem sport a v roce 1996 jsem začal pracovat ve slovinské veřejnoprávní televizi jako sportovní novinář, měl jsem vlastní pořad a komentoval jsem alpské lyžování. To jsem dělal třináct let, pak jsem začal mít pocit, že potřebuji změnu, a odešel jsem do soukromých médií. Myslím ale, že právě díky sportu jsem získal pro válečné zpravodajství tu nejlepší průpravu. Člověk se naučí především dobře popisovat dění a reagovat rychle. A možná je tam společným jmenovatelem také adrenalin…

Kolik má v současné době Slovinsko zahraničních, potažmo válečných reportérů?

Jsme velmi malá země, v současné době je nás méně než pět, kdo je schopen a ochoten tento typ zpravodajství přinášet. Naše publikum je velmi malé, a navíc se většinou příliš nezajímá o geopolitické události obecně. Slovinci jsou sice vzdělaní a hodně cestují, ale většinou je nejvíc zajímá, co se děje na domácí scéně. Ale právě proto je naším úkolem dávat události do kontextu, vysvětlovat, proč máme najednou na hranicích uprchlíky, proč je energetická krize. To jsou globální problémy, které nekončí na naší hranici.

Kompromis mezi důležitým a „prodejným“

Novinařina má i ve Slovinsku problémy s financováním. Zahraniční a válečné zpravodajství je ale tím nejdražším. Jak to jde dohromady? 

Ano, největším problémem pro tento typ novinařiny je skutečně financování. Existují velké mediální domy či zpravodajské agentury, které si mohou dovolit financovat zahraniční reportéry a velké štáby v zahraničí. Ale těch je v celé Evropě v podstatě už jen hrstka. Myslím si, že musíme přemýšlet o tom, jaká je pak role nás jakožto místních, soukromých médií. Máme jen přebírat jejich obsah a nedělat vlastní? Jsem přesvědčen, že je velmi relevantní přinášet zahraniční zpravodajství z vlastního pohledu, z naší národní perspektivy, pro naše občany, kteří sdílí stejné historické zkušenosti a hodnoty.

Tato vláda nemluví o válce s médii, financování veřejnoprávních médií bylo obnoveno, veřejnoprávní televize má nové vedení

Například lidé v České republice budou mít jiný pohled na řadu událostí v kontextu svých zkušeností z období studené války a sovětského vlivu než my ve Slovinsku, protože jsme nikdy nebyli pod sovětskou okupací. Podle mě je velmi důležité dávat událostem kontext, který je srozumitelný pro naše čtenáře a diváky. A přitom je samozřejmě potřeba hledat rovnováhu mezi tím, co je důležité sdělit, a tím, co bude možné „prodat“, co bude mít nějakou sledovanost. Důležitá je schopnost předvídat a také forma, jakou informace předáváme.

Přinesl jste osobně řadu reportáží z Ukrajiny, jsou informace z tamní války pro vaše publikum ještě atraktivní?

Lidé jsou z války samozřejmě už unavení. Ale to se netýká jen tohoto konfliktu. Viděli jsme to samé i v době pandemie, a teď už tuto únavu z tématu pozorujeme i v případě konfliktu v Gaze. Po určité době už lidé nechtějí zprávy přijímat, ať se to týká jakéhokoliv problému. Upřímně – v případě Ukrajiny jsem byl naopak velmi překvapený, jak dlouho pozornost lidí tímto směrem vydržela. Bylo to téma číslo jedna po dobu několika měsíců. Teď je samozřejmě situace jiná. Ale pokud je problém stále relevantní a může mít pro naši komunitu důsledky, je úkolem politiků, ale i nás novinářů, udržet pozornost tímto směrem.

Jak se to daří vám? 

Musíme používat techniky a formy storytellingu, které zaujmou, hledat regionální úhel pohledu. Například v případě Ukrajiny teď nebudeme už lidem předkládat čísla, ale lidské příběhy. I proto je důležité do těch zemí jezdit. Pozornost lidí vůči kofliktu v Gaze upadá velmi rychle především proto, že nemáme žádné lidské příběhy.

To je rozdíl oproti Polsku, Slovensku, nebo České republice, které ví, co znamenalo sovětské impérium. My to nevíme

Chystáte se teď tedy do Gazy?

Bohužel ne, nemáme na to prostředky, ale sdílíme příběhy, které natočili moji kolegové z jiných stanic našeho mediálního domu. Ale příští týden jedu na Tchaj-wan, kde budou v lednu prezidentské volby. Myslím si, že toto může být nakonec ten zásadní příběh a největší výzva pro naši generaci. Mám na mysli potenciální čínsko-americký konflikt. Pokud vznikne konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem, bude to znamenat konflikt mezi Čínou a Spojenými státy a to se dotkne úplně všech. A samozřejmě pak bude opět problematické vysvětlit našemu publiku, proč se má zajímat o konflikt na druhém konci světa, jaké to může mít pro nás dopady. Proto tam jedu už teď, zjistit, jaká je situace, a navázat kontakty.

Jaké jsou vztahy Slovinska a Tchaj-wanu? V Česku je to jedno z konfliktních politických témat…

Slovinsko oficiálně podporuje čínskou politiku jedné země. Ale neoficiálně záleží na tom, jakou máme zrovna vládu. Naše minulá vláda chtěla zřídit v Tchaj-peji ambasádu, ale nakonec k tomu nedošlo. V době, kdy to vláda oznámila, čelilo ministerstvo zahraničí velkému hackerskému útoku z Číny. Současná vláda zatím na záměr otevřít ambasádu na Tchaj-wanu nijak nenavázala.

Jak se nyní staví Slovinsko k podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem?

Slovinsko patří, podobně jako Česká republika, k největším podporovatelům Ukrajiny v Evropě. Je ale stále těžší obhájit tuto podporu v očích veřejnosti – Slovinsko je ještě z dob Tita členem Hnutí nezúčastněných států a Slovinci sami sebe vnímají jako národ, který především usiluje o mír. Tento aspekt ovlivnil i postoj Slovinců k válce v Iráku či Afghánistánu a odráží se i v postoji k našemu členství v NATO. To je rozdíl oproti Polsku, Slovensku, nebo České republice, které ví, co znamenalo sovětské impérium. My to nevíme.

O válce s médii už vláda nemluví

Jak hodnotíte současné mediální prostředí ve Slovinsku?

Máme teď poměrně dobrý mediální zákon. Právo na svobodný přístup k informacím funguje, neumím s představit, že bychom například nedostali odpověď na dotaz od vlády. Ale máme samozřejmě také své problémy, například nemáme jednotu co se týká profesní organizace. Pravicově zaměřená média založila svoji vlastní asociaci, protože neuznávají tu původní. Nechtějí ani příliš spolupracovat. Také nemáme žádné národní dotace pro mediální projekty, pouze pro média zaměřená na menšiny. Granty, například právě na zahraniční reportáže, tedy můžeme získat jedině od zahraničních nadací či programů.

Zlepšila se situace pro média po nástupu nové vlády?

Minulá vláda byla velmi transparentní ohledně toho, co zamýšlí s médii. Bývalý premiér Janša zveřejnil v květnu 2020 prohlášení, které nazval Válka s médii. Jeho cílem bylo ovládnout slovinskou zpravodajskou agenturu a veřejnoprávní televizi omezením financování a dosazením nezkušených lidí do vedení, kteří by byli snáze ovladatelní. Na místo ředitele Slovinské televize přišel člověk přímo z odboru komunikace vlády… To se teď mění. Tato vláda nemluví o válce s médii, financování veřejnoprávních médií bylo obnoveno, veřejnoprávní televize má nové vedení.

Takže jsou Slovinci s novou vládou po dvou letech spokojeni?

Bohužel tato vláda má také své problémy, především premiér Golob a jeho strana nemají příliš zkušeností v politice. A očekávání veřejnosti byla extrémně vysoká. Tato očekávání a sliby vlády dosud nebyly ve většině naplněny. A zklamání voličů se již projevilo v hodnocení, které bylo zveřejněno před dvěma měsíci. Ukázalo se, že důvěra ve vládu teď dosahuje téměř stejně nízké úrovně, jakou měla minulá vláda, v některých oblastech dokonce i nižší. Zároveň se strana bývalého premiéra Janši drží na 20-25 procentech a pod tuto úroveň zřejmě neklesne. Ale vláda premiéra Goloba má před sebou ještě dva roky a to je v politice velmi dlouhá doba.