„Ještě nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit, že média obecně – nejen ta veřejnoprávní – na Slovensku jsou porovnatelná s těmi českými. Teď jsme se přiblížili. Je to kvůli negativním trendům v Česku,“ tvrdí Matúš Kostolný. Před třemi lety přivedl na slovenský trh nové noviny, Denník N. „Lidí, kteří seriózní novinařinu považují za důležitou, přibývá,“ říká.

Matúš Kostolný pracoval 20 let v deníku SME. Spolu s částí redakce odešel na podzim 2014, když se finanční skupina Penta chystala vstoupit do vydavatelství Petit Press, pod které SME patří. V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, proč jsou podle něj veřejnoprávní média na Slovensku ohroženější než ta česká a v čem slovenský premiér Robert Fico předběhl ostatní politiky o deset let.

Po třech letech existence je Denník N poprvé v zisku. Je to dřív, než jste sami čekali. Co je příčinou?

Povedlo se nám získat 23 tisíc předplatitelů. Print je přitom ta menší část. Jádro našeho snažení, energie i ekonomiky je na webu a 90 procent předplatitelů máme právě tam, protože máme zpoplatněný webový obsah. Táhne nás tedy digitální předplatné a díky němu jsme minulý rok skončili v malinkém, ale přece jen zisku.

Nečekal jsem Babišovu aroganci

Víckrát jste opakoval, že založit deník v roce 2014 a obecně v dnešní době, kdy tištěná média ustupují těm novým, byl vlastně šílený nápad. Jak to rozhodnutí hodnotíte s odstupem tří let?

©Matúš Kostolný, Denník N

Právě před pár dny jsme si s kolegy prohlíželi náš první byznysplán ještě z doby, kdy jsme spuštění Denníku N připravovali. A ta čísla, která jsme do něj napsali, se opravdu naplnila. Chtěli jsme mít po třech letech víc než 20 tisíc předplatitelů, to máme. Ekonomicky jsme chtěli být na nule nebo v malém zisku, v něm jsme.

Jedním z riskantních kroků tehdy bylo i to, že jsme rovnou vytvořili redakci 45 lidí vytvářejících obsah. Přitom v té době v Česku vznikaly projekty, které taky zakládali novináři, kteří odešli z velkých médií, a žádný z nich neměl víc než 20 lidí. Takže ano, pro lidi zvenku to vypadalo jako bláznovství, ale my jsme věřili svojí analýze, která se potvrdila.

Je za ty tři roky na deníku SME vidět, že má finanční skupina Penta jako menšinový akcionář jeho vydavatelství na obsah nějaký vliv?

Ani jsem si tenkrát nemyslel, že Penta bude tak hloupá a bude tak agresivně a arogantně vstupovat do svých médií, jak to dělá třeba pan Babiš v Česku. Nebál jsem se, že mi lidé z Penty budou denně telefonovat a já je budu muset poslouchat se strachem, že přijdu o práci. Mně stačilo, že bych měl být na jejich výplatní pásce a mít Pentu „na tričku“. To by bylo v rozporu s tím, tvářit se jako nezávislý novinář.

Redakce deníku SME dělá všechno pro to, aby to zvládla. Na druhou stranu, ten slon už je v místnosti a nedá se tvářit, že ho nevidíme. Když nedávno SME oslavovalo 25 let existence, na oslavu přišel i Jaroslav Haščák z Penty (jeden ze zakládajících partnerů investiční skupiny Penta, pozn. red.). To je přesně situace, kterou bych nechtěl zažívat.

Když zmiňujete 25 let výročí deníku SME – byl to právě jeho příběh, který vás v roce 2014 inspiroval a pomohl vám vybudovat vlastní noviny (v lednu 1993 většina redaktorů deníku Smena z novin odešla na protest proti intervencím premiéra Vladimíra Mečiara a založili deník SME, pozn. red.)?

Určitě, kdybychom v sobě neměli tu touhu po svobodě jako lidé, co zakládali SME, neměli bychom v sobě ani odvahu zkusit totéž co oni. Právě proto, že tehdy se redakce sbalila a odešla v momentě, kdy jí chtěli zavřít pusu, jsme se ani my nemohli tvářit, že se nic neděje, když do vydavatelství vstoupila skupina Penta. Být součástí toho příběhu pro mě znamená nedovolit, aby ho ukradl někdo, kdo si ho nezaslouží.

500 učitelů a 50 tisíc studentů

V Denníku N jste se cíleně zaměřili na boj proti fake news, vydali jste o tématu několik publikací, vaši kolegové objíždějí školy ve slovenských regionech a přednášejí o tom. Vidíte už konkrétní výsledky, že lidé věří falešným zprávám méně?

Povedlo se nám dostat naši příručku proti fake news na stovky škol. Díky crowdfundingu, od lidí, jsme vysbírali víc než 35 tisíc eur (zhruba 950 tisíc korun) a díky nim tu publikaci dostalo do rukou 50 tisíc studentů. Vydali jsme i knihu o fake news na Facebooku, takže se snažíme opravdu hodně. Ale změřit, jestli se něco změnilo, je velmi těžké, protože lidé, kteří ty takzvané „hoaxy“ šíří, taky nespí.

Změřit vliv fake news dokážou třeba volby…

Je to relativní, ale ano – loni při krajských volbách v Banské Bystrici, kde byl hejtmanem (na Slovensku „župan“, pozn. red.) fašista Marian Kotleba, jsme se snažili my i kolegové z projektu Zabudnuté Slovensko cestovat do těch částí kraje, kde měl Kotleba největší podporu. Dalo by se říct, že i to přispělo nakonec ke Kotlebově porážce, i když s jistotou to nevím.

Jsem sice relativně pesimistický v tom, že se dá přesvědčit člověk, který dnes věří tomu, že svět ovládá pár rodin, holokaust nebyl a Rusko nedělá nic zlého a neovlivňuje nikde volby. Ale jezdit po krajích je každopádně velmi důležité.

Ten skoro milion korun na příručku proti fake-news vám neposlali jen lidé z Bratislavy, ale ze všech regionů. Překvapil vás ten zájem, ta chuť podpořit novináře, a navíc na tohle téma?

Vysbíraná suma byla překvapení. Ale já jsem se hlavně bál, že nebudeme schopní tu publikaci distribuovat do škol, protože tam nebude zájem. Fungovalo to tak, že jsme dali na web výzvu, ať se školy hlásí, a my jim zadarmo příručku pro studenty pošleme. A rozdali jsme komplet celý náklad. Momentálně tak máme 500 učitelů, kteří pracují s tou příručkou, a my pracujeme s nimi. Vznikla malá komunita.

To je podle mě taky úkol dnešních médií. Nejen psát, ale i vytvářet komunity lidí, kteří se v něčem vyznají a jsou to odborníci v dané oblasti. Z podnětu učitelů tak vznikl i druhý časopis pro školy na téma kritické myšlení a teď chystáme třetí na téma médií.

Chválil jste si počty digitálních předplatitelů. Přibyli vám nějak razantně v posledním roce, roce a půl – po vítězství Donalda Trumpa v USA a vzestupu populistů v evropských zemích? Některá americká nebo britská média (New York Times, Guardian) hlásila nárůst počtu předplatitelů a vysvětlují ho tak, že lidé v post-faktické době zkrátka hledají ověřené zprávy.

My to nemáme takhle změřené. Ale vyvracet mýty je jen jedna věc, kterou děláme, tím hlavním je seriózní novinařina. A lidí, kteří to považují za důležité, přibývá. My jsme se za tři roky dostali z nuly na 23 tisíc platících čtenářů. Když musíte jako čtenář zaplatit, jedno kolik, u nás je to minimálně 4,90 eura za měsíc, je to víc než jenom říct líbí – nelíbí.

Jsme lepší díky českým chybám

Na Slovensku máte třeba oproti českým poměrům nezvykle osobní vztah mezi vládou a novináři. Týká se to všech tří kabinetů premiéra Fica. Jeho předchozí vláda váš deník dokonce oficiálně bojkotovala. Jak se v takové atmosféře médiím pracuje?

Ten oficiální bojkot trval jen chvíli, těsně potom, co jsme vznikli, a vláda nařídila svým ministrům, aby s námi nemluvili. Ten vztah s médii je ale opravdu velmi emotivní. Premiér se netají tím, že si z novinářů vytváří jakousi opozici, protože se mu zdá, že politická opozice je příliš slabá. Novinářům pak říká prostitutky, hyeny, slizcí hadi a podobně. V tom ale Robert Fico nedělá nic jiného než dnešní lídři jiných zemí. Jenom on to začal dělat deset let před nimi, kdy to ještě nebylo tak samozřejmé.

Garantem seriózní žurnalistiky mají být v normálních podmínkách i veřejnoprávní média. Ta slovenská se za posledních pět let pod vedením Václava Miky, alespoň při pohledu zvenčí, dost zvedla a emancipovala. Půl roku má ale televize s rozhlasem nového ředitele Jaroslava Rezníka, který už stihl zrušit investigativní relaci Reportéri a televizní zpravodajství nově opustí dva šéfové. V jaké jsou kondici veřejnoprávní média na Slovensku?

To zlepšení se projevilo i v tom, že se televizní zpravodajství veřejnoprávní RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska, s jedním generálním ředitelem, pozn. red.) stalo nejdůvěryhodnějším zpravodajstvím a předstihlo komerční kanály, které jinak trhu dominují.

Na druhou stranu plánované změny v tom, jak mají vypadat politické debaty v televizi a rozhlase, změny moderátorů, to všechno nasvědčuje tomu, že se můžou částečně vrátit poměry z dřívějška, kdy byla veřejnoprávní média na Slovensku doslova zničená po 90. letech a mečiarismu.

Televize a rozhlas na Slovensku zkrátka vůbec nejsou v kondici, kdy by s přehledem přežily jedno období ředitele, který má choutky dělat to „postaru“. Ta hrozba je velká, zdá se mi, že větší než v Česku.

Jak se díváte na to, když se mediální situace v Česku a na Slovensku pořád porovnává, nejsou to trochu „jablka a hrušky“? Sice jsme byli jeden stát, ale třeba vývoj veřejnoprávních médií šel skutečně jiným směrem.

Ta situace není stejná. Ale ještě nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit, že média obecně – nejen ta veřejnoprávní – na Slovensku jsou porovnatelná s těmi českými. Zdá se mi, že jsme se přiblížili kvalitou diskuse i novinařiny. Ale je to hlavně díky negativním trendům v Česku. Kvůli tomu, že Andrej Babiš tak ničí nezávislost českých médií, že to není představitelné ani na Slovensku – ten souběh politika a vlastníka médií.

Pro mě by bylo perfektní, kdybychom úroveň českých médií dohonili naopak zlepšováním sebe sama. Jenže vy nám běžíte naproti. Jen kvůli tomu teď stojíme na stejné čáře.