REPORTÁŽ. Protesty nizozemských farmářů se v posledních dvou letech staly symbolem odporu ke změnám v systému, které se snaží prosadit EU i členské státy v důsledku klimatických změn. Právě v Nizozemsku je situace extrémní. Země je celosvětově druhým největším vývozcem potravin a čtvrtým největším vývozcem mléčných výrobků. To je vzhledem k velikosti země velký nepoměr.

Změny ve smyslu omezení produkce by se dotkly většiny místních farmářů, kteří provozují intenzivní zemědělství. I v Nizozemsku ale zároveň existuje řada těch, kteří již přešli na extenzivnější způsob a hospodaří na menších ekologických farmách.

John Arink provozuje ekologickou farmu již 33 let. Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

Tito farmáři se současných protestů neúčastní. Jedním z nich je John Arink, majitel organické farmy ve východním Nizozemsku.

Bez chemie

John Arink provozuje ekologickou farmu poblíž hranic s Německem, v oblasti mezi městy Groenlo a Winterswijk, již 33 let spolu s manželkou Liane. Na farmě žije a pracuje také jejich nejmladší syn se svojí rodinou. Součástí farmy je i biohotel Achterhoek s kapacitou deset lůžek.

Celý podnik je soběstačný co se týče spotřeby elektřiny, kterou vyrábí solární panely na střechách objektů.

John Arink nepoužívá žádné chemické přípravky, hnojiva ani antibiotika. Chová stádo 50 dojnic a zhruba 120 kusů mladého masného skotu plemene Fríského holandského skotu.

Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

„Je to staré plemeno, tyto dojnice sice dávají méně mléka než například později vyšlechtěný Holštýnský skot, ale netrpí chorobami a záněty mléčných žláz, které se musí léčit antibiotiky. A to je pro nás důležité,“ vysvětlil John Arink během exkurze pro mezinárodní skupinu novinářů, které se zúčastnil i HlídacíPes.org.

Součástí farmy Johna Arinka jsou dále tři chovné prasnice, které porodí ročně kolem 60 selat. Stovka nosnic zajišťuje každý týden 600 až 700 vajec. Arinkovi chovají drůbež plemene Rhode Island, jehož kohoutky lze chovat na maso a nemusí se tedy bez využití likvidovat.

Výskytu chorob a parazitů u drůbeže předchází John Arink tím, že výběh s mobilním kurníkem každé dva týdny stěhuje. „To samozřejmě není možné dělat, pokud máte sto tisíc kusů drůbeže, jako řada farem v Holandsku,“ podotýká farmář.

Bez chemie se obejde i při pěstování brambor. „Velkým trikem je mít pod rostlinou dostatečně velké hlízy dříve, než se objeví houbová choroba brambor Phytophthora, která napadá zelené části a způsobuje, že rostlina přestává plodit a odumírá. K tomu obvykle dochází na přelomu července a srpna,“ upřesnil.

Prasnice porodí ročně kolem 60 selat. Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

Pěstuje proto rané odrůdy, které lze vysadit brzy, aby poskytovaly přijatelné výnosy již kolem července.

Produkty prodává rodina Arinkových v obchůdku přímo na farmě. Kromě masa, mléka, vajec a brambor má v nabídce také sýry, které z mléka z třinácti organických farem z obou stran holandsko-německé hranice vyrábí mlékárna Aurora v obci Ven-Zelderheide.

Každý týden navíc rodina peče chléb z vlastního obilí. „Momentálně máme z prodeje produktů zákazníkům přímo z farmy tržby až 300 tisíc eur ročně,“ prozradil John Arink.

Farmu založil v 90. letech, kdy holandská vláda nabízela ještě zemědělcům možnost směny a sloučení pozemků tak, aby mohli hospodařit na souvislé vlastní ploše o rozloze dle vlastní volby.

Arinkova rodina vlastní třicet hektarů, dalších 100 si pronajímá za výhodnou cenu zhruba 250 eur za hektar a rok. Běžná cena nájmu v Nizozemsku za zemědělskou půdu se přitom pohybuje kolem 1400 až 1500 eur za rok a hektar. „Tuto cenu máme díky tomu, že majitelé mají důvěru v náš způsob hospodaření, který nezanechá v půdě žádná rezidua a nevyčerpá ji,“ vysvětlil Arink novinářům.

Celý svět nenakrmíme

Farma živí kromě rodiny Johna Arinka a rodiny jeho syna ještě dva zaměstnance. A jde to i téměř bez dotací, tvrdí John Arink, který dle svých slov není příznivcem dotací pro zemědělce.

Součástí farmy je i biohotel Achterhoek s kapacitou deset lůžek. Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

„Nemyslím si, že je dobrý nápad podporovat přímo zemědělce. V roce 2000 jsme měli v Nizozemsku subvence pro farmy, které produkovaly mléko organickým způsobem. Mnoho farmářů tehdy dotaci využilo a přešlo na organický způsob. Následně ale trh zkolaboval, protože organického mléka bylo najednou příliš mnoho. Bylo by mnohem lepší podpořit konzumaci produkce organických farem. Nabídka farem by pak automaticky následovala,“ věří Arink.

Nizozemští farmáři si podle Arinka musí přestat myslet, že je jejich úkolem nakrmit celý svět. „I odborníci na Afriku říkají, že každá země má dostatek možností produkovat potraviny pro své občany. A tak by to mělo být – rozvoj zemědělství by se měl podporovat tam, kde místní systém dostatečně nefunguje, a naopak by se měla snížit produkce v zemích, kde je příliš intenzivní. Zaměřit se více na regionální trhy, než na ten světový.“

To se ale v Nizozemsku zatím nedaří. „Máme nejintenzivnější chov dobytka na světě, v průměru 3,5 krávy na hektar, mléčné farmy mají i 4 až 5 krav na hektar. Chováme 12 milionů prasat a sto milionů kuřat. Stačilo by, kdybychom měli třetinu. Nedokážeme tolik dobytka ani uživit z produkce z našich polí. Máme dva miliony hektarů zemědělské půdy, ale musíme využívat ještě další tři až čtyři miliony hektarů půdy v zahraničí jen na to, abychom získali dostatek potravy pro dobytek. To je naprosto šílený systém,“ konstatuje John Arink.

Jeho farma je v tomto směru soběstačná, ke krmení používá jen to, co vypěstuje na 85 hektarech pozemků.

Arink přiznává, že sám byl v počátcích svého hospodaření také součástí systému, který nyní kritizuje. „Začínal jsem s farmařením v roce 1985 a prvních pět let jsem rovněž hospodařil intenzivním způsobem, tak, jak jsem se to naučil ve škole. Také jsem měl krávy, které nadojily až sto tisíc litrů mléka za rok, dostával jsem různá ocenění a tehdy se mi to líbilo,“ zavzpomínal.

Jeho pohled na zemědělství změnila návštěva organické farmy v centrální oblasti Nizozemska na začátku 90. let.

„Byl jsem tím fascinován a když jsem se vrátil domů, věděl jsem, že chci jít se svou farmou touto cestou,“ vzpomíná. „Dnes jsem s tímto extenzivním systémem hospodaření velmi spokojen a jsem přesvědčen, že i ostatní farmáři by na něj měli přejít. Sami kvůli sobě i kvůli zvířatům. Ta si zaslouží dobré zacházení, ale to v intenzivním chovu zkrátka nejde. Když máte sto tisíc kuřat nebo deset tisíc prasat, jakékoliv důstojné individuální zacházení je při běžném personálním obsazení zkrátka nemožné.“

Potřebujeme nového Mansholta

John Arink se zemědělských protestů neúčastní, ale pro bouřící se kolegy má pochopení.

„Oni za současné situace nevidí tranzici hospodaření jako východisko pro sebe. Jsou velmi úzkostní, pokud je řeč o snižování stavů dobytka, ta změna je pro ně velmi těžko představitelná. Navíc na současný systém intenzivního hospodářství je navázán obrovský průmysl, kde samozřejmě působí velmi silné finanční lobby. Musí se změnit celý systém, aby mohli farmáři začít snižovat počty dobytka. Ta změna je nutná, ale bude velmi obtížná.“

Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

Farmáři jsou a budou potřební, ale systém se musí změnit, a to v celé Evropě, je přesvědčen John Arink. „Potřebujeme nového Sicco Mansholta,“ říká.

Nizozemský politik Sicco Mansholt se stal v roce 1958 prvním evropským komisařem pro zemědělství. Jeho snem byla potravinová soběstačnost pro celou Evropu, aby její obyvatelé už nikdy nemuseli zažít hlad.

Už v roce 1950 vytvořil plán na společný evropský trh pro zemědělskou produkci. Cesta ke společné zemědělské politice ale nebyla snadná, protože vyvolávala silný odpor u zemědělců i řady politiků. Mansholtův plán se ale přesto stal později základem pro společnou zemědělskou politiku EU a díky němu se evropské zemědělství v krátkém čase opět postavilo na nohy a dokonce dokázalo zajišťovat přebytky. Už v 70. letech zároveň začal Mansholt klást velký důraz na ochranu životního prostředí.

„Teď bychom zase potřebovali velkou transformaci zemědělství, ale tentokrát zaměřenou na cirkulární systém a ochranu hranic. Nemůžeme například dovážet vejce ze zemí, kde je stále povolen klecový chov nosnic, například z Ukrajiny, když u nás je zakázán. To by samozřejmě nemělo být možné,“ je přesvědčen John Arink.

Evropané by také podle něj měli omezit konzumaci živočišného proteinu, jehož spotřeba je nyní třikrát vyšší než před 50 lety. „Nizozemští experti na výživu zjistili, že v současné době je v naší konzumaci poměr živočišných a rostlinných bílkovin 60:40, ale mělo by to být naopak. Bylo by to mnohem zdravější a snížily by se náklady na zdravotní péči, které začínají být právě kvůli civilizačním zdravotním potížím neúnosné,“ podotknul Arink.

Foto: Lucie Sýkorová, se souhlasem autorky

O tom, že cesta ke změně systému je v Holandsku stále na samém začátku, svědčí mimo jiné poměr organických farem vůči těm, které hospodaří intenzivně. John Arink je členem organizace Biohuis, která sdružuje kolem 1100 majitelů ekologických farem.

Oproti tomu organizace LTO zastupující zemědělce provozující intenzivní systém má 35 tisíc členů. Podle odhadů Johna Arinka je to možná pouhá polovina z celkového počtu farmářů v Nizozemsku.

„Konzumace organických produktů v Nizozemsku tvoří v současné době pouze zhruba pět procent z celkové spotřeby potravin,“ doplňuje farmář. A opět se vrací k myšlence, kterou zmínil na začátku: dotacemi by měla být podpořena konzumace ekologických produktů, nikoliv přímo zemědělci.