Pavel Dvořáček, většinový majitel společnosti Rudolf Jelínek, která je největším výrobcem ovocných destilátů na světě, má jasno: ukrajinská armáda bojuje s agresivním putinovským Ruskem i za nás. Proto firma nejen přestala do Ruska vyvážet svůj alkohol, ale finančně podpořila i přímý nákup zbraní pro ukrajinskou armádu.

Najít s výjimkou ropných produktů či zemního plynu nějaký ruský výrobek, který by bylo možné bojkotovat, není snadné. To, že by aspoň symbolicky lidé v začali ignorovat třeba vodku pokládanou za ruský národní nápoj, ale Pavel Dvořáček nezaznamenal. I proto, že ve škále výrobků firmy Rudolf Jelínek hraje jen malou roli. „Vodka pro nás není vůbec důležitým výrobkem. Naším největším odbytištěm vodky je Slovensko, konkrétně východní Slovensko,“ říká na úvod rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš).

Říkali jsme si, zda se v rámci snahy o bojkot ruského zboží nesvezla spotřebitelská reakce i obecně na vodku…

Byznys s alkoholem není tak jednoduchý a dodávky nejde úplně vypnout ze dne na den. Protože máte dopředu dovezené kolky a kontrolní pásky, z nichž je už odvedena spotřební daň, takže abychom se nedopustili žádných daňových deliktů, tak jsme ještě „vydodali“ výrobky na Ukrajinu a do Ruska, ale pak už jsme export do Ruska ukončili. I když tam máme v jedné společnosti desetiprocentní podíl, připojili jsme se k obecnému trendu izolace Ruska – obchodní i personální. Z hlediska byznysu je to v průměru několika let objem zhruba do milionu dolarů.

To není nijak zanedbatelné.

Není to malé číslo, ale vnímáme to tak, že je to jedna z věcí, kterou můžeme přispět. Už na začátku konfliktu jsme se navíc jasně rozhodli, že nebudeme pomáhat jen obchodními bariérami, ale jako firma jsme přispěli milionem korun na účet ukrajinské ambasády. Řekli jsme si, že na léky, obvazy a humanitární pomoc můžeme přispívat jako fyzické osoby, ale jako firma jsme se jasně vymezili a předpokládáme, že i za tyto peníze byly nakoupeny zbraně, a doufáme, že takto jsou použity, protože ukrajinská armáda de facto bojuje i za nás.

Ukrajinská ambasáda se tím nijak netají, že na trhu za tyto vybrané peníze nakupuje právě zbraně, munici a další potřebný vojenský materiál. Dotkne se vás ale konflikt i jinak, třeba z pohledu dovozu surovin z Ukrajiny – ovoce, obilí pro vaši produkci?

Obilí naštěstí nepotřebujeme, kupujeme hotový líh už tady v České republice. Třeba z hlediska dovozu švestek pro nás dělá Ukrajina maximálně pět procent dovozu ročně. Ale když se na to podívám makroekonomicky, i náš segment podnikání významně ovlivní to, že válka dopadá na jednoho z největších pěstitelů obilí v Evropě, a to se pak s nějakým zpožděním projeví i na ceně lihu. Další aspekt je i v tom, že na Ukrajině jsou veliké sklárny, dodavatelé lahví, a i tyto vstupy se zdraží. Plus platí, že historicky se cena skla skládá asi z 35 % z ceny plynu. Když ukrajinské sklárny vyhasnou, tak ten proces opětovného nastartování bude velmi drahý, v řádech desítek, ne-li stovek milionů korun.

Jaké další dopady z vašeho hlediska válka na Ukrajině bude mít?

Pokud se bavíme o zemědělských surovinách, nejdůležitější jsou hnojiva. I když je obilí už asi třikrát dražší ve srovnání s loňskem, je to podle mě ještě nízké číslo, protože tohle obilí bylo ještě vypěstováno s levnými hnojivy. Dnes zemědělci kupují hnojiva zhruba šestkrát dráže a některá hnojiva vůbec nejsou k dispozici, protože spousta chemiček snížila či zastavila kvůli drahému plynu výrobu. I ovoce, která nás zajímá nejvíce, bude mít tím pádem nižší výtěžnost a bude násobně dražší. Trápí nás samozřejmě nedostatek pracovních sil v zemědělství, ale to už je dlouhodobý stav.

A nemůže u té pracovní síly pomoct právě příchod uprchlíků z Ukrajiny? I když rovnou řekněme, že jde často o lidi vzdělané, kteří by se výhledově mohli uplatnit i v jiných segmentech ekonomiky, než je zrovna zemědělství…

Tento zájem jsme zatím nezaznamenali. Jako firma se dlouhodobě snažíme pracovat hlavně lokálně, s místními lidmi. Jejich mzdy se za posledních deset let mimochodem zhruba zdvojnásobily. Musíme jít každopádně cestou větší automatizace a mechanizace. Dnes jsme největším pěstitelem švestek v Česku, celkově máme celkem asi 200 hektarů různých ovocných sadů, a až 80 % sklizně se nám už daří sklidit automaticky.

Košer slivovice z protektorátu

Firma Rudolf Jelínek vyrostla za první republiky na prodeji košer slivovice do Spojených států. Platí to pořád?

My jsme pořád největším výrobcem košer alkoholických produktů na světě, máme k tomu nejvyšší certifikace včetně těch pro ultraortodoxní židy. Mimochodem, do Spojených států firma nepřerušila dodávky od roku 1934, kdy skončila v USA prohibice. Takže dokonce i za druhé světové války, protože ani nacistům nesmrděly dolary – i uprostřed druhé světové války se od nás exportovala košer slivovice ve velkém objemu. Navzdory tomu, že zároveň s tím probíhalo vyvražďování Židů, našich spoluobčanů. Je to bizarní, ale je tomu tak. To samé bylo pak i za komunismu, kdy firma Rudolf Jelínek byla významným vývozcem do devizového světa, protože i pro komunisty měly dolary svoje kouzlo a svou hodnotu.

Když už jsme narazili na historii, vím, že vás velmi zaujala i zasáhla životního historie Rudolfa Jelínka i osud židovských rodin z Vizovic. A v Muzeu slivovice na pražském Klárově jste tomu věnovali i expozici. Můžete ten osud připomenout?

Musím říct, že vedle vazby na to, že jsme firma, která se snaží pečovat a kultivovat krajinu a rozvíjet tradice, je právě tohle to pojítko, které mne k firmě přitáhlo a vnitřně připoutalo. Historie mne zajímala vždy, ale když jsem se jí postupně propátral, když jsem poznal ty osudy vizovických palírníků, vnímám to jako obrovské ponaučení pro nás pro všechny. I optikou války na Ukrajině je to něco, co si musíme každý den připomínat, abychom k životu přistupovali s pokorou. Ze 72 židovských obyvatel, kteří byli všichni z palírenských rodin, druhou světovou válku přežilo jen šest lidí.

Pokud jde o Muzeum slivovice, vy jste jej po nákladné rekonstrukci otevřeli v podstatě těsně před vypuknutím první covidové vlny. Co teď – je lakmusovým papírkem toho, že se svět, myšleno po covidu, vrací do normálních kolejí, že se vracejí i turisté?

Je to dobrý lakmusový papírek. Byla to pro nás obrovská investice, nejen finanční, ale i osobní. Otevřeli jsme v únoru 2020 a za dva týdny museli zavřít. Z velkých očekávání byla nula. Nyní už je vidět, že se část turistů do Prahy vrací. Je to sice nesrovnatelné se situací v roce 2019 a dříve, ale je to už optimističtější. Znát je ale i jiná struktura návštěvníků. Je tu více turistů z destinací, odkud se k nám dá dojet autem, plus je hodně turistů ze Španělska a Itálie. Ale pokud jde o covid, rád bych řekl jednu věc… Myslím, že jako stát a společnost jsme jednu věc nezvládli – očekával jsem jakousi korekci, narovnání životních hodnot. To, že se budeme muset zamyslet, zpomalit. Ale musím říct, že můj nejméně příjemný dojem z covidu je ten, že se to ještě naopak extrémně zhoršilo. Najednou jako by všichni měli pocit, že mají právo mít se dobře a že někdo by jim to měl zabezpečit, postarat se, ať už stát nebo firma.

Minulá vláda tomu šla dost naproti…

Přesně tak, z toho já jsem rozčarovaný. Pokud dnes na té tragické situaci s Ukrajinou hledat něco pozitivního – možná jsem v tom zase velký idealista – tak doufám, že by k nějakému vylepšení hodnot mezi lidmi a ve společnosti mohlo dojít. Vidím, že společnost chce z větší části pomáhat a přeji si, aby nám to vydrželo co nejdéle. Jsme v situaci, kdy si zcela bez diskuse budeme muset všichni utáhnout opasky a byl bych nerad, aby se toho chytili ještě větší populisté než ti, kteří tady vládli ještě před nedávným časem. Teď naopak vnímám, že konečně zase máme premiéra, který jedná a rozhoduje se hodnotově. To je strašně důležitá věc.

Celý rozhovor si poslechněte na všech dostupných podcastových aplikacích (Spotify, Apple Podcasts, SoundCloud a Google Podcast). Řeč byla nejen o dopadech války, ale i o změnách klimatu, pěstování hrušek v Chile, daních či přijetí eura.