Po zavražděném ruském politikovi Borisi Němcovovi se má nově pojmenovat náměstí Pod kaštany, kde má svou pražskou adresu ruská ambasáda. Jméno politika už dva roky nese i Akademické centrum Borise Němcova pro studium současného Ruska při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho druhou ředitelkou se od 1. března stane Němcovova dcera Žanna.

Pro HlídacíPes.org to řekl ředitel Akademického centra Borise Němcova Marek Příhoda. Ten v rozhovoru mluví mimo jiné i o situaci v současném Rusku. 

„Obecně platí, že těžko najít člověka, který je tam spokojen, pokud zrovna nepatří k nějaké elitě, či nepracuje v preferovaných povoláních jako je vysoký státní úředník nebo manažer ropné společnosti. U běžných Rusů, včetně intelektuální elity, je skutečně málo lidí, kteří vidí nějaké východisko. Nevidí ho ani v té liberální opozici, které oni sami říkají nesystémová opozice, nebo radikální opozice,“ popisuje Marek Příhoda.

Míra emigrace z Ruska na Západ, je podle něj taková, že především v oblasti kultury nabízí v zahraničí extrémně zajímavý obraz Ruska. Jeho ambicí je přispět k tomu, aby jedním z budoucích evropských center alternativní ruské kultury byla i Praha.

Máte za sebou dva roky existence Akademického centra. Neměli jste za tu dobu nějaké problémy s ruskou stranou spojené s tím, že máte v názvu jméno Borise Němcova?

Přístup ruských institucí k nám je korektní. Necítíme žádné problémy třeba ze strany velvyslanectví. Máme i plnou podporu vedení fakulty. I když by si někdo mohl myslet, že kvůli jménu Borise Němcova děláme politický aktivismus, není to tak – jsme vědecká instituce. Byť myslím, že část našich kolegů a přátel z ruské emigrace si možná zpočátku myslela, že budeme něco jako centrum ruské opozice. To ale není náš cíl. Jméno Borise Němcova odkazuje spíše k hodnotám, které zastával.

Ale asi se nedá ubránit tomu, že už samotné jeho jméno dnes působí trochu provokativně. Zejména, když vidíme snahy pojmenovávat po něm místa nějak spojená s Ruskem, tady v Praze jde o náměstí u ruské ambasády. Jak se na tohle díváte?

Je to bezpochyby politická věc, která rozděluje politickou reprezentaci v Česku. Neseme však jméno Borise Němcova a bylo by divné, kdybychom takovou iniciativu odmítali. Je to tedy akce, kterou podporujeme, i když nejsme jejími iniciátory. Pro české prostředí je Němcov jeden ze symbolů složité cesty Ruska k demokracii.

Předpokládáme, že jsme sledováni

I kvůli přejmenování náměstí má přijet do Prahy jeho dcera, Žanna Němcovová. Jak se ona angažuje v Akademickém centru?

Její role byla od počátku klíčová. Fond Borise Němcova, organizace, kterou založila, a která sídlí v Německu a částečně nás finančně podporuje, inicioval vznik našeho centra. Máme osobní podporu Žanny Němcovové a novinkou je, že od 1. března byla jmenována druhou ředitelkou našeho Akademického centra. Předpokládám tedy její ještě větší osobní angažovanost při plánování našich akcí.

Pokud vím, odchází z postu moderátorky televize Deutsche Welle. Neplánuje přesídlit do Prahy?

S ohledem na to, že bude ředitelkou Akademického centra Borise Němcova, dá se předpokládat, že v Praze bude pobývat častěji. Koneckonců z Německa to sem nemá daleko. To, zda by se sem chtěla přestěhovat, je záležitost jejího osobního rozhodnutí. Ze vzájemné komunikace a řady setkání vím, že Praha je jí blízká. Jednak díky naší instituci a i díky městu samotnému. Jedna z variant by to tedy mohla být, ale nechci mluvit za ni.

Ona mimochodem může běžně jezdit do Ruska, nebo je tam persona non grata?

K tomu, aby byla nežádoucí, není důvod.

Jestli ale nemají v Rusku pocit, že vyvíjí nějakou protiruskou činnost…

Nutno říct, že předpokládáme, že jsme v souvislosti s našimi aktivitami sledováni. Ale nějaké důsledky třeba v tom, že bychom do Ruska nemohli, to nemá. Je tu samozřejmě otázka dalšího vývoje v Rusku, obávám se, že to nepůjde moc dobrým směrem… Ovšem zatím směrem k nám, ani směrem na fakultu, nešly za ty dva roky ani žádné oficiální intervence třeba ze strany ruského velvyslanectví, ani nějaká jiná snaha zamezit nám v naší činnosti. Na rozdíl třeba od aktivit některých našich kolegů a jiných států… Tenhle problém my naštěstí nemáme. Snažíme se zvát lidi z různých oblastí a různého názorového spektra. Někdy naopak čelíme výtkám, že zveme na přednášky i lidi, kteří se zapletli s putinovským režimem. Zkrátka nezveme lidi jediného politického směru.

Putin a jeho další plány

Máte v názvu to, že jste centrum „pro výzkum Ruska“ a říkáte o sobě, že „prioritními oblastmi badatelské činnosti je situace ruské společnosti, obraz budoucnosti u obyvatel Ruska“. V jaké kondici politické, ekonomické i sociální je současné Rusko?

Když do Ruska jezdím, snažím se mluvit nejen s lidmi z akademické sféry. A mám-li charakterizovat svůj závěr z toho, co znám a co o Rusku vím, je to pocit nějaké slepé uličky. Obecně platí, že těžko najít člověka, který je tam spokojen, pokud zrovna nepatří k nějaké elitě, či nepracuje v preferovaných povoláních jako je vysoký státní úředník nebo manažer ropné společnosti. U běžných Rusů, včetně intelektuální elity, je skutečně málo lidí, kteří vidí nějaké východisko. Nevidí ho ani v demokratické, liberální části opozice, které v Rusku také říkají „nesystémová“, nebo „radikální“.

V jakém smyslu?

Na jedné straně máte tradiční opozici v ruské Státní dumě, která je ochočená. A pak je ta, která není v parlamentu, ale je velice aktivní. Oslovuje především mladé, vzdělané lidi a obyvatele velkých měst, hlavně v Moskvě, v Petrohradu a podobně. V regionech její vliv výrazně slábne, i proto, že pokud se tahle opozice objevuje ve státem kontrolovaných sdělovacích prostředcích, obvykle je vykreslena negativně: jak jsou napojeni na západní peníze, jak to s Ruskem myslí špatně…

Běžní lidé často nemají informace a mají zkreslené představy o tom, co se děje. Z toho plyne to, že také nevidí alternativu a mají pocit, že to, co je dnes, je to jediné možné. Je to mix nejistoty a pocitu, že celý vývoj směřuje do slepé uličky. Vůči prezidentu Putinovi není alternativní osobnost ani ideový směr. Liberální hodnoty velkou část populace vůbec neoslovují. Silný je ale pocit, že se žije na dluh. Poslední desetiletí řada lidí v Rusku vnímá jako promarněný čas.

Roky běží a země se propadá do stagnace až recese. Všichni cítí reálný propad příjmů a zároveň zdražování, znehodnocení rublu, ale nevidí východisko. Je tam zároveň strach z toho, že pokud přijde nějaká změna, bude dramatická. Jednoduché předání moci od Putina někomu jinému není dnes v podstatě možné.

To je zásadní věc. Jak podle vás Vladimir Putin vyřeší to, že dle ústavy už opět nebude smět být prezidentem? Minule si prohodil funkci s Medveděvem a dal si pauzu jako premiér, co bude teď?

Jednou z možností byl vznik svazového státu s Běloruskem a to, že by se Putin stal hlavou nového soustátí. V posledních měsících se tahle idea oživuje, ale narazilo to na odpor běloruského prezidenta Lukašenka. Pro něj byl ten nápad atraktivní za Borise Jelcina, kdy choval naději, že by to mohl být on, kdo by pak Jelcina nahradil.

Pak je tu plán na změnu ústavy, přejmenování funkce prezidenta…

Možností je několik. Jak vidíme na příkladu jiných postsovětských republik, je tu vždycky možné  klauzuli o omezení mandátu zrušit. Jenže prezident Putin teď překvapivě akcentuje to, aby do budoucna dokonce nebylo možné udělat ani to, co udělal on: že by prezident mohl sloužit jen dvě funkční období a tečka.

Je tu ale možnost většího přenesení pravomocí z prezidenta na vládu, či na nějaký jiný orgán, který by v politickém systému hrál klíčovou roli. Tohle je podle mne směr Putinova uvažování – státní rada, která by kontrolovala politický život v Rusku. Je to kouřová clona, za níž by se skrylo, že by Putin i po odchodu z prezidentské funkce mohl systém kontrolovat. Touhle cestou se vydal třeba Kazachstán. Plus je tu osobní Putinova ambice nechat po sobě odkaz v podobě změny ústavy. Silné osobnosti, které Rusku vládly, měly „svou“ ústavu: Lenin, Stalin, Brežněv, Jelcin … A tohle je myslím i Putinův cíl – zapsat se i takto do dějin.

Jednotný obraz Rusů v Česku

Přibývá v Česku – podle vaší zkušenosti – Rusů, kteří tu hledají onen klidný přístav?

Poslední dva roky tenhle trend potvrzují. Souvisí to s tím, že Praha je z řady důvodů pro Rusy atraktivní. Jsou samozřejmě velká západní centra, kterým nemůže konkurovat, ale má dost plusů. Praha obecně skýtá klidný a bezpečný život nejen z hlediska politického, ale i co do míry kriminality. Když se tu chtějí Rusové věnovat třeba intelektuální či umělecké činnosti, žádné bariéry tu pro ně v podstatě neexistují. Roli hraje i pocit blízkosti etnické i jazykové, slyšíme i argument toho, že jde o slovanský svět a že tu už řada lidí z Ruska žije.

Odráží se to nějak i na vaší činnosti? Zmínil jste, že část téhle emigrace měla pocit, že budete centrem, které sdruží v Praze opoziční hlasy…

Lidé na naše akce chodí, ví se o nás. Kontaktů na zajímavé Rusy, kteří žijí tady i jinde v Evropě, máme i díky tomu hodně. Mám pocit, že jejich počet rozhodně roste, i když tvrdá data na to nemám. Jak jsem ale říkal, nejsme žádní političtí aktivisté. Věnujeme se výzkumu současného Ruska a také kulturním otázkám. Přibližujeme ruskou kulturu, plánujeme například setkání s mladými ruskými spisovateli.

Naší ambicí je podílet se na tom, aby tu vzniklo jedno z alternativních center ruské kultury mimo Rusko. Potenciál pro to je obrovský. Téma Ruska je významné třeba i v blízkém Berlíně, s německými partnery budeme v dubnu pořádat konferenci o perestrojce. Ale moje vize budoucnosti je mít dlouhodobý projekt, který by tahle centra východoevropských studií a ruské kultury propojil.

Jednou z částí vaší činnosti má být i zkoumání „hodnotové orientace a přínosu ruské emigrace 20. a 21. století“. Jak byste popsal hodnotovou orientaci Rusů žijících hlavně v Praze?

Z tuzemské ruské emigrace je v kulturní a vědecké oblasti aktivní spíše menšina. Většina je tu proto, že je tu pro ně onen bezpečný přístav, a vidí tu budoucnost pro sebe a své děti. Jedním z hlavních argumentů, proč Rusové odcházejí do zahraničí, nejen do České republiky, je pocit bezvýchodnosti.

Přijíždějí sem ve své většině hlavně za spořádaným a celkem blahobytným životem; nechtějí se nijak angažovat. Jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří i v Čechách budou sledovat ruskou státní televizi a rozhodně se nebudou účastnit akce k přejmenování náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova. Část z nich bude mít jistě názory a hodnoty úplně opačné, než sdílíme my.

O jednotném obrazu Rusů v Česku tedy nelze mluvit. S tím, jak Rusů v Česku postupně přibývá, zvětšuje se i ta aktivní menšina těch, kteří mohou obohatit naši kulturu či jiné obory. Té kvalitní a zajímavé ruské kultury v zahraničí je dnes tolik, že nabízí alternativní pohled nejen nám v Evropě, ale i zpětně lidem v Rusku.