Nejvíce peněz z české rozvojové pomoci v posledních několika letech směřuje na Ukrajinu, ale klíčovou roli hraje i Afrika. „Chceme, aby Afrika byla stabilním, prosperujícím kontinentem, ne jen zdrojem problémů,“ říká Petr Gandalovič, ředitel Odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci MZV.

Na český Plán zahraniční a rozvojové spolupráce jde letos 940 milionů korun, pro příští rok ministerstvo zahraničí navrhuje stejnou částku. Další položky navíc představuje Program Ukrajina s rozpočtem 500 milionů, Program Afrika za 50 milionů a Program Blízký východ se 100 miliony korun.

„A patří tam i náš příspěvek na společné projekty Evropské unie, na kterých se významně podílíme, řádově jde o čtyři miliardy korun. Z těchto evropských rozvojových fondů pak čerpáme i my na naše projekty například v Zambii a dalších zemích,“ vypočítává Petr Gandalovič, dlouholetý diplomat, v minulosti mimo jiné český velvyslanec v USA, ale i bývalý aktivní politik a ministr ve vládách ODS. Nyní ředitel Odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci ministerstva zahraničí.

Setkáváte se s argumentem, že je ta naše rozvojová pomoc vlastně k ničemu, ať si každý pomůže sám?

Jsem člověk, který má za sebou i nějakou politickou historii a jsem zvyklý chodit s lidmi do hospody, kde se bavíme i o mojí práci. Samozřejmě člověk slýchá i takové názory. Stejně tak lidé mají různé názory na naši pomoc Ukrajincům. Je prostě potřeba to skutečně vyargumentovat a vysvětlit. Pokud jde zrovna o pomoc Ukrajincům, už bylo mnohokrát řečeno, že jejich čistý dopad do ekonomiky je plusový, protože většina z těchto uprchlíků se zapojila do ekonomického života.

Pokud se bavíme o humanitární pomoci, lidé si ji často představují jako distribuci balíčků někde v uprchlických táborech, ale patří sem i okamžitá pomoc při živelných katastrofách. Platila se z toho pomoc Turecku při zemětřesení nebo jinde v zemích po povodních či lesních požárech. Kromě tohoto lidského aspektu se pak snažím vysvětlovat i to, že prostřednictvím pomoci a rozvoje se snižuje tlak na migraci. Kromě toho je rozvojová pomoc velká příležitost pro naše firmy, protože to, co začne jako rozvojový projekt, může být časem projekt obchodní.

Nám jde o to, aby Afrika byla stabilním, prosperujícím kontinentem, aby nebyla zdrojem problémů, ale spíš zdrojem řešení. To se týká nejenom migrace, ale třeba i schopnosti zajistit si vlastní zdravotní péči

Když jste připomněl svou politickou kariéru, nakolik dobře, nebo naopak špatně se tenhle druh aktivit a výdajů České republiky prodává voličům?

U rozvojové spolupráce jsou Češi trošku skeptičtější, protože mají pocit, že nevede k reálným cílům. Ale třeba unijní projekt Global Gateway (více k němu níže, pozn. red.) řeší velké infrastrukturní projekty s tím, že dává lepší podmínky, než nabízí Čína. To jsou zakázky, na kterých se naše firmy můžou podílet a my si k tomu i díky naší rozvojové spolupráci vytváříme prostor.

Veřejnosti je to vždycky nutné trošku dovysvětlit, protože je tu zakořeněné klišé o tom, jak se všechna pomoc ve skutečnosti cestou ztratí, což už zdaleka neplatí. Nikdy to samozřejmě není úplně dokonalé, ale projekty, které děláme, chceme mít všechny auditované, děláme pravidelné hodnocení, zda vedou k cíli, nebo ne a podle toho je upravujeme.

Výdaje na zahraniční a rozvojovou spolupráci lze přirovnat k výdajům na obranu – i zde je mezinárodní závazek, kolik by měly konkrétní země (zde nejbohatší země světa sdružené v OECD) platit. Česko dlouhodobě bylo na chvostu tabulek s podílem cca 0,15 % hrubého národního důchodu (HND). Aktuálně je to podle MZV kolem 0,24 % HND. Minimální dohodnutá hranice je 0,35 % HND, závazek v rámci OSN je dokonce 0,7 % HND. To ale fakticky naplňuje pouze několik severských zemí.

Už jste zmínil Čínu a její působení v Africe. Podobně jsou tam aktivní i Rusové. O co se dnes v tomto regionu hraje?

O Afriku a její zdroje. O to, aby si levně koupili přístup k těmto zdrojům a případně, aby tamním zemím zabránili v prosazování demokratických principů, kdy by se s nimi tamní vlády už tolik nekamarádily. Nám jde o to, aby Afrika byla stabilním, prosperujícím kontinentem, aby nebyla zdrojem problémů, ale spíš zdrojem řešení. To se týká nejenom migrace, ale třeba i schopnosti zajistit si vlastní zdravotní péči. Například během covidu se Evropa musela postarat i o dodávky vakcín pro Afriku… Evropa i my jako Česko k Africe přistupujeme jako k partnerovi, který sice ještě nějakou dobu bude potřebovat naši rozvojovou spolupráci, ale kdo může být rovnocenný. Neměli by to cítit tak, že my jim vysvětlujeme, jak mají žít, a neměli bychom je – na rozdíl od Číny – ani tlačit k nevýhodným ekonomickým řešením.

Rozvojová pomoc, zejména právě v Africe, má sloužit i jako jistý druh prevence ekonomického uprchlictví. Na druhou stranu, Rusko se naopak v Africe snaží tu ekonomickou migraci podporovat. Máte pro to nějaké poznatky, třeba z místa od svých kolegů, kteří se tím tam zabývají, nebo diplomatů?

Nejsem teď oprávněn sdílet nějaké poznatky, nicméně to lze odvodit i z informací z otevřených zdrojů. Působení lidí jako je Wagnerova skupina nelze hodnotit v žádném případě pozitivně a spíš se zdá, že Rusku jde o to, aby, jak se říká, když nemůžu pomáhat, budu aspoň škodit.

Rusko, a zažíváme to i tady v Česku, je i zdrojem dezinformací, propagandy, hybridních hrozeb, což platí i pro Afriku. Má Česko se svými zkušenostmi i nějaký rozvojový projekt zaměřený na pomoc tohoto typu?

Máme aktuální projekt zaměřený na mladé africké novináře a lídry tamních neziskových organizací. Takže ano, zaměřujeme se nejenom na rozvojovku v tradičním pojetí, jako je vybudovat někde školu nebo čističku, ale chceme dát příležitost mladým lidem, aby měli možnost poznat, jak fungují demokratické principy a svobodná žurnalistika. Zveme je proto na poznávací cesty k nám a myslíme si, že to má význam i proto, že pak v těchto lidech Česko na dlouho dopředu získává přátele.

Jak už jsem řekl na příkladu ruského působení v Africe, nedělám si žádné iluze o tom, že jejich cíle a zájmy jsou v Česku snad ušlechtilejší. Určitě nejsou.

Když nastoupil Donald Trump, začal škrtat mimo jiné i v oblasti americké zahraniční pomoci, USAID. Když se pak psalo, jaké projekty Američané podporovali i v Česku, někteří kritici to popisovali tak, že si ti takto „kupovali novináře, indoktrinovali média, neziskovky a občany“. Máte pocit, že tím, že Česko podporuje zmíněné demokratizační nebo mediální projekty v zahraničí, že si tím někoho kupuje, někoho indoktrinuje?

Ten program jistě neděláme proto, že chceme někoho indoktrinovat. Prostě jim chceme ukázat demokratický způsob života, naše hodnoty, jejichž součástí je mimo jiné i svobodná novinařina. Podobně Američani umožňovali celé řadě mladých politiků, ale i úředníků a žurnalistů vyjet na vzdělávací programy do Spojených států. Mnohé z těch programů vznikly už někdy v dobách prezidenta Kennedyho a tudíž přežily mnohé jak demokratické, tak republikánské administrativy. Nikdy bych to nepovažoval za indoktrinaci. Je to prostě jako most mezi lidmi, otvírání se někomu, kdo má možnost si nakonec udělat názor sám.

Některé ty odsudky dávaly v podstatě rovnítko mezi penězi z amerických grantů třeba s finanční podporou – ne vždy oficiální – z Ruska… Mohl byste se svou zkušeností pojmenovat ten rozdíl, jak ho vidíte vy?

Ten rozdíl je zcela očividný. Jak už jsem řekl na příkladu ruského působení v Africe, nedělám si žádné iluze o tom, že jejich cíle a zájmy jsou v Česku snad ušlechtilejší. Určitě nejsou. Nicméně já jsem teď zodpovědný za naši aktivitu v zahraničí a nechci úplně komentovat vnitropolitickou diskusi, která je v řadě případů velmi vyhrocená. Snad jen dodám, že jsme naštěstí demokratická země, což znamená, že každý má právo na svůj názor a na to, aby ho mohl v mezích pravidel svobodně vyjádřit.

Tak tedy víc k té zahraniční pomoci. Ona balancuje mezi humanitárními cíli a strategickými národními zájmy, i když asi třeba v případě České republiky to není až tak patrné, jako třeba v případě Spojených států nebo Číny. Každopádně, jak si Česká republika určuje priority pro rozvojovou pomoc, ať už jde o témata nebo regiony?

Má to víc vrstev. Jedna věc je rozvojová spolupráce, kde jde o dvoustranný vztah, druhá je humanitární pomoc, kterou poskytujeme, kde je to potřeba. Samozřejmě v mezích našich možností. I tam si musíme stanovit priority, jedná se třeba o uprchlíky, vnitřní uprchlíky, oběti války a podobně. U rozvojové spolupráce je ale naším cílem vybudovat skutečné partnerství, které danou zemi bude viditelně posunovat. I zde jsou zdroje omezené, a proto se soustředíme na menší počet prioritních zemí.

Zejména u skupiny zemí s ambicí směřování do EU – Bosna a Hercegovina, Moldavsko a do jisté míry i Gruzie – jsme možná i lepší partner než řada západoevropských zemí, protože jsme si tu cestu nedávno prošli sami. U nízkopříjmových zemí, což je Zambie, Etiopie a Kambodža, se daleko více podílíme na projektech jako je budování systému ochrany vodních zdrojů, lepší využívání krajiny, pomoc ve zdravotnictví. Třeba v Kambodži máme projekt na vybudování neonatologické péče ve spolupráci s porodnickou klinikou Apolinář. Chceme ale vybudovat systém, ne jen jednorázové projekty.

Proč tam třeba nejsou země, které byly dlouhodobě spojeny nějakým způsobem s Československem, a dodnes jsou, tedy třeba Mongolsko nebo Vietnam?

Zrovna obě tyto země byly našimi partnerskými zeměmi, ale ony se už dostaly do středněpříjmové kategorie. Už tedy nejsou ve stejné kategorii jako zmíněná Kambodža. V té vyšší kategorii jsme upřednostnili právě země jako je Bosna, Moldavsko a Gruzie proto, že mají evropskou ambici, navíc jsou v našem bližším sousedství a záleží nám na jejich stabilitě a na jejich budoucnosti.

Ruské nálety poničily i spoustu vodních zdrojů ve velkých městech, takže na Ukrajinu dodáváme mimo jiné i mobilní zdroje pitné vody.

Jak do toho všeho zapadá Program Ukrajina?

Program Ukrajina běží už třetím rokem, jde o soubor různých projektů, které koordinujeme z našeho ministerstva. Děje se to většinou prostřednictvím neziskových organizací jako je Charita nebo Člověk v tísni i přes naše příspěvky mezinárodním humanitárním organizacím typu UNICEF. To je zhruba 150 až 180 milionů. Potom je to celá kategorie stabilizační pomoci za zhruba 100 milionů z celkových 500 milionů. Zde jde o podporu komunitám, které si pak za to od nás koupí zdravotnickou techniku nebo generátor, který zajišťuje, že při přerušení dodávek elektřiny kvůli ruským náletům může nemocnice fungovat dál. Ruské nálety poničily i spoustu vodních zdrojů ve velkých městech, takže tam dodáváme i mobilní zdroje pitné vody.

Další prostředky používáme na rozvojovou spolupráci, protože na Ukrajinu se díváme i jako na zemi, která má ambici stát se členskou zemí EU, chce transformovat svou veřejnou správu, svoji ekonomiku a my jí při tom poskytujeme technickou pomoc. Na to jde asi 55 milionů. Zbývající prostředky využíváme na ekonomickou spolupráci, aby tam naše podniky mohly investovat. V téhle souvislosti bych chtěl zdůraznit, že se podílíme na společném evropském projektu na podporu investic na Ukrajině, na podporu rekonstrukce třeba veřejného zdraví a tak dále. Takže jednak koordinujeme peníze z českého rozpočtu, z peněz daňových poplatníků, ale současně – v daleko větším objemu – se budeme účastnit projektů financovaných z EU.

Ještě jeden společný projekt Evropské unie jste už zmínil – Global Gateway…

Obecně je známý pojem čínská hedvábná stezka, jenže ty investice s ní spojené nejsou pro ty země moc výhodné; vedou k jejich velkému zadlužení. Evropský projekt Global Gateway není taky žádná charita, ale oproti tomuto čínskému se snaží dávat férovější nabídku. Jde o infrastrukturní projekty v dopravě, ale i v oblasti zdravotnictví a farmaceutického průmyslu, zelené energie, solárních parků, výroby zeleného vodíku a podobně. Tyto projekty by měl financovat soukromý kapitál, který má být podpořen evropskými nástroji, jako jsou třeba záruky za úvěry. Mělo by to v následujících letech mobilizovat řádově stovky miliard eur.

Ta diskuse o programu Global Gateway nebyla v Česku úplně známá, ale pozornost si získala poté, co evropský komisař za Česko Jozef Síkela získal portfolio, kde je zodpovědný právě za mezinárodní partnerství. A tam je Global Gateway jedna z hlavních priorit. Nemůžeme sice čekat nějakou protekci, ale minimálně bychom měli mít všechny nejaktuálnější informace a našim podnikům můžeme zprostředkovat účast v tomto projektu. Takže ve finále zase příležitost pro český byznys.

Takže se vlastně celá ta rozvojová spolupráce snaží být méně charita, ale více investice do budoucna?

Nestavěl bych to proti sobě. Projekt samozřejmě musí být výhodný pro obě strany. Chceme pomoct příjemcům, partnerským zemím, ale nemůžeme to dělat pouze jednostranně. Má to být také příležitost pro naše podniky, ale i akademickou sféru, protože na řadě projektů se podílejí i naše univerzity. Je tam i spolupráce v rámci doktorských programů. I našemu akademickému sektoru, našim studentům, to otevírá dveře do světa.