Srbsko se stále nevyrovnalo se svou minulostí. I to je důvod, proč se v zemi daří populistickým politikům a proč Srbové, na rozdíl od jiných zemí někdejšího komunistického bloku, stále těžce hledají cestu k Evropské unii. Pověst Bruselu v Srbsku navíc poškozuje ruská propaganda a silná přítomnost ruských tajných služeb, shrnuje vlastní zkušenosti z Bělehradu tamní český velvyslanec Tomáš Kuchta v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Svět teď žije válkou na Ukrajině, před 33 lety ale Evropu znepokojoval jiný konflikt. Válka v Jugoslávii vypukla v roce 1990, její následky jsou ale v oblasti stále patrné. Především ve vztazích mezi jednotlivými etniky a státy. Jak byste je v současné situaci popsal?

Když se na určitém území některé problémy neřeší po mnoho staletí, pak je vyrovnávání se s minulostí velmi těžké. Když se konflikty přelévají z jedné strany na druhou a přetrvávají dlouhou dobu, je složité vyřešit je v krátkém časovém horizontu. Balkán byl vždy kotlík, ve kterém to vřelo. Byla to nárazníková zóna pro Evropu, kde se mísí různé kultury, etnika a soužití nebylo ideální.

V době Titovy vlády se toto napětí drželo násilnou formou, aby nepřerostlo v konflikt. Tito se například snažil etnika různě mísit, aby zabránil jejich přílišné koncentraci, aby se mu země nezačala rozpadat. On sám si pak jako syn Chorvata a Slovinky zvolil Srby, aby mu pomáhali udržovat poslušnost a dosazoval je do kontrolních pozic po celém území, což samozřejmě vyvolalo v ostatních národech vůči Srbům určitou nevraživost. Například kariéru ve státní správě bylo možné udělat jen do určité úrovně a potom, když jste nebyl Srb, už to nahoru nešlo. Těch věcí je tolik.

Zvládl se tedy region s touhle náročnou minulostí aspoň částečně vyrovnat? 

Bohužel i dnes se politici neustále do minulosti vrací. Z jednotlivých momentů historie vytahují, co se jim zrovna hodí, takže to nebere konce. Každý si vždy pro nějakou příležitost najde argument z minulosti, proč je potřeba udělat to či ono a tím pádem se točí v začarovaném kruhu. Kdyby politici přestali řešit tolik minulost a zaměřili se víc na budoucnost, přestali rozlišovat mezi jednotlivými etniky a zaměřili se na budování státu a vlastní státní příslušnost, nikoliv na etnickou, tak by se věci mohly posunout kupředu.

Ruské zpravodajské služby byly vytlačovány v důsledku války z jiných evropských zemí a hodně z nich se přesunulo právě na Balkán

Kdyby se oblasti povedlo vyrovnat s vlastní minulostí tak jako se to například podařilo Němcům po druhé světové válce, pak se na tom dá něco budovat. V opačném případě je to velmi těžké.

Z tohoto pohledu je velmi složité předvídat budoucí vývoj, protože, jak jsem řekl, vyrovnání s minulostí víceméně neproběhlo, žádné přiznání vlastních chyb neproběhlo. Vedoucí představitelé jednotlivých států chtějí v občanech budovat nějakou hrdost a myslí si, že když se budou tvářit, že se nich nestalo, že se zapomene, ale to bude chtít ještě hodně času, než by se něco takového povedlo.

EU v nedohlednu

Vidíte v Srbsku nějakou politickou entitu, která by to chtěla zkusit tímto způsobem? Tedy měla by zájem na vyrovnání se s minulostí? U populistů se sebereflexe očekávat nedá, není pro ně výhodná. Ale u jiných politiků? A má takový politik šanci u voličů? Je vyrovnání se s minulostí téma, které je veřejnost schopná a ochotná přijmout?

To je právě velice složitá věc. Protože jestli se Srbové na něčem dokážou shodnout, pak jsou to třeba věci kolem Kosova. Neuznání Kosova jako státu vidíme napříč srbským politickým spektrem. Zřejmě bychom se museli vrátit do jiného políčka, což může být třeba úroveň vzdělanosti, úroveň výuky na školách o historii, úroveň kritického myšlení mezi občany. Teď mluvím především o oblastech mimo Bělehrad, protože v Bělehradě samozřejmě je spousta lidí, kteří by se rádi k věci postavili sebereflexním způsobem, ale politici vidí čísla a masu voličů, u níž by s podobnými racionálními pohnutkami neměli šanci uspět. Tudíž, pokud jde o tyto otázky, je to skutečně složité a muselo by se začít reformou školství, pozitivní propagandou… Určitě je to reálné, ale je to běh na dlouhou trať a musela by tam být vůle ze strany politiků, kterou tam zatím nevidím.

A co se tedy například učí srbské děti o válce v Jugoslávii?

Přiznám se, že přesné učební osnovy neznám, ale například můj syn chodí do mezinárodní školy a vím, že když se začnou bavit se srbskými spolužáky, není tam ani náznak, že by si byly děti vědomy toho, jakou roli sehrálo ve válce Srbsko, tak, jak to vnímáme třeba v Česku.

Deklaratorně je to jasné. Ale vůle podstoupit přístupový proces, který je bolestivý, ta se postupně vytrácí

Pomohlo by tomu „očistnému procesu“ členství v Evropské unii? Srbsko je kandidátskou zemí už léta. Vy jste i v médiích zmínil, že Češi jsou pro Srby v mnohém pozitivním příkladem. V čem? A jak si Srbsko v tuto chvíli stojí?

Členství v EU by Srbsku určitě pomohlo, protože tam se omezuje prostor pro excesy. Vlády musí pak respektovat určitá pravidla, ale problém je, že než do Evropské unie vstoupí, tak musí projít reformním procesem. Ve chvíli, kdy by se součástí Evropské unie stalo, tak musí respektovat pravidla, která máme nastavená, což by například ohledně zmiňovaného Kosova znamenalo, že by se vše řešilo jinak.

Od toho, že by obě země, jak Srbsko, tak Kosovo, byly součástí Unie a potkávaly se v Bruselu na jednáních a řešily problémy, které Unie řeší standardním způsobem, jsme ještě hodně daleko. Oni vědí, že EU je pro ně jediná cesta, že není jiná alternativa a nikdo to ani nezpochybňuje. Vědí, že se nikdy nepřipojí k Rusku, Číně nebo k Turecku, ale představa, jak onoho cíle dosáhnout, se liší od toho, jak si Evropská unie představuje novou členskou zemi.

Zeptám se bez obalu. Politická prohlášení a proklamované „směřování“ jsou jedna věc, ale od reality se to může často lišit. Jaká je reálná touha nebo víra Srbů v připojení k Unii? Zvláště při vědomí toho, jak silný je v Srbsku ruský vliv a propaganda, která zcela jistě není proevropská.

Deklaratorně je to jasné. Ale vůle podstoupit přístupový proces, který je bolestivý, ta se postupně vytrácí. Dokážou to vždy nějakým způsobem odůvodnit tím, že Evropa Srbsku nedává blízkou perspektivu, že už jsou z toho rozmrzelí, že to trvá příliš dlouho, že Evropa není připravená a že pokud se nevyřeší Kosovo, tak stejně nemůžou do EU vstoupit. Tudíž existuje řada argumentů, že chyba je někde jinde. To, že se musí udělat velmi bolestivé reformy, tak aby nejen na papíře proběhla změna ústavy, reforma soudnictví. Aby na papíře byly zákony podle standardů Evropské unie. Pokud tam není implementace, pokud tam není, že se dá skutečně popsat na konkrétních případech zlepšení, pak je to ve svém výsledku jen hra, náznaky, předstírání, což často bývá i ze strany Evropské unie.

Jaké by tedy bylo v současné chvíli ideální řešení Srbů pro Kosovo?

Existují určité varianty, ale co je ideální pro ně? Pro Srby je ideální, aby měli minimálně možnost zabezpečit Srby, kteří se nacházejí na kosovském území a měli svou samosprávu a dokázali tam být řekněme být nezávislí na vládě v Prištině. To je, řekněme, pro ně takový nejbližší cíl, ale těžko to ze své pozice můžu posuzovat.

Bělehrad jako základna Rusů

Co se týká zmiňované historické sebereflexe, tam je jistá paralela s Ruskem, kde k ní také nedošlo. Jaké je teď postavení Ruska, potažmo Číny v Srbsku? Před pár lety jsme měli možnost pozorovat Rusy podporovaný pokus o puč v Černé hoře. Pro lidi, kteří sledují dění na Balkáně jen prizmatem dovolených u moře, to asi mohl být šok. Bylo to překvapivé i pro vás nebo se něco takového dalo čekat?

Rusové, pokud můžou, tak nevynechají jedinou příležitost k vnesení nějakého neklidu, nestability na evropské území, protože vše, co je, řekněme, nesystémové a poškodí Evropskou unii, je pro Rusko výhodné. Vynakládají tudíž hodně energie do propagandy. Nedávají na druhé straně nějaké velké částky do investic nebo zásadních projektů, to nepozorujeme, ale jejich přítomnost je poměrně silná. Jejich zpravodajské služby jsou silně přítomny. Není žádným tajemstvím, že Bělehrad je takovým centrem jejich působením na Balkáně.

Fakt, že NATO bombardovalo Srbsko, je stále živé trauma. Tím pádem ten, kdo je nebombardoval, je pro ně, řekněme, lepší varianta

A změnila to nějak například válka na Ukrajině?

Ano. Protože ruské zpravodajské služby byly vytlačovány v důsledku války z jiných evropských zemí a hodně z nich se přesunulo právě na Balkán.

To, že se Rusko dlouhodobě snaží destabilizovat Evropu, je známá věc, proč to ale na Balkáně funguje lépe než v jiných zemích? Jsou to lepší vztahy s politiky nebo celkové naladění veřejnosti, případně vstřícnost naslouchat určitým tématům? A jakým?

Balkán s Ruskem nikdy neměl tak traumatickou zkušenost jako třeba Češi, takže Rusové jim nějak zásadně v blízké historii neublížili. Naopak fakt, že NATO bombardovalo Srbsko, je stále živé trauma. Tím pádem ten, kdo je nebombardoval, je pro ně, řekněme, lepší varianta.

Je toto jedním z témat ruské propagandy?

Ano, objevuje se neustále. Fotografie z té doby a tak dále. Je to stále živé a pokud k tomu připočítáme ruskou pravoslavnou církev a připočítáme k tomu energetickou závislost…

Ta by se ale v brzké době mohlo vyřešit.

Ano. V brzké době by měl být natažen ropný interkonektor z Bulharska. Tam je problém s rafinérií v Pančevu, kterou většinově vlastní Gazprom. Také obranný průmysl má silné vazby na Rusko. Vojenská technika je v podstatě sovětská platforma. Spolupráce na tomto poli byla historicky silná a trvá, než se země přeorientuje na nějakou západní platformu. To vidíme i u nás.

Spojovacích prvků s Ruskem je zkrátka hodně a jsme zpět u vzdělávání. Pokud lidé nemají vyvinuté kritické myšlení a nedokážou rozeznat, proč jim někdo servíruje určité informace, kdo je vlastníkem jednotlivých médií. Jak dochází k tomu, že Rusové předávají zprávy a články zdarma různým mediálním platformám, které to bez jakékoliv práce či úpravy jen přetisknou a pak třeba rozdávají zdarma, tak v tu chvíli je složité pro běžného člověka rozlišit, že se jedná o nějakou ruskou propagandu. A je to chyba ve vzdělávacím systému.

Do jaké míry tedy fungují v Srbsku nezávislá média? Z informací, které mám od srbských kolegů, je situace skutečně složitá, protože ani ze strany vlády nepřichází pro nezávislou žurnalistiku podpora. Naopak jsou přijímány zákony, které svobodu tisku omezují. Například nově přijatý mediální zákon, který má potenciál kriminalizovat novináře za jejich práci. Jak vidíte postavení nezávislých médií v Srbsku?

Je to jedna z věcí, které je potřeba před vstupem do Evropské unie hodně změnit. Protože na jednu stranu v Srbsku svoboda médií nějaká je, ale zároveň je limitována kladením překážek nezávislým novinářům. Jsou ostrakizována média, která se snaží, řekněme, podávat objektivní informace. Nástroje takové ostrakizace jsou různé. Například prostřednictvím inzerce. Žádná firma, která chce bezproblémově fungovat, si netroufne inzerovat v takovém médiu. Naopak média, která jsou solidární s vládou, mají té inzerce vlastně třeba i uměle až moc.

Takže vlastně maďarský model.

Je tam potřeba udělat ještě hodně práce.