Žádná diktatura, pokud se dopouští otevřeného zločinu, po sobě nezanechává nežádoucí svědky, a to ani svědky z vlastních řad. Přesvědčil se o tom i Marinus van der Lubbe, jediný odsouzený při inscenovaném procesu s údajnými pachateli požáru Říšského sněmu v roce 1933. Navzdory odhadům, že po procesu bude jeho trest změněn na doživotí a on se za svou roli ve prospěch nacistů dočká zajištěného života v ústraní, byl nakonec popraven. Německá justice rozsudek v roce 2008 zrušila.

Před 90 lety vrchní soudní rada Bünger u Nejvyššího soudu v Lipsku vyhlásil osvobozující rozsudek nad většinou obžalovaných údajných žhářů Říšského sněmu. Jediný, kdo byl 23. prosince 1933 poslán pod katovu sekyru, byl Holanďan Marinus van der Lubbe, chycený přímo při činu. Ačkoli se soudce Bünger snažil vyjít vstříc politické objednávce nacistů, nezkušenost policie a státního zastupitelství s organizováním inscenovaného procesu mu „žádoucí“ rozsudek nad obžalovanými komunisty vynést neumožnily.

Zbývající obžalovaní, bulharští komunisté Dimitrov, Popov, Tanev a předseda komunistické frakce v německém parlamentu Torgler byli osvobozeni.

Aktivní nacista jako svědek

„Udavač Helmer je velký fantasta“, tak nadepsalo část svého zpravodajství z lipského procesu čtvrteční vydání Prager Tagblattu z 9. listopadu. V něm líčí zlomový okamžik jednání, kdy vyšla nade vší pochybnost najevo nevina všech tří obžalovaných Bulharů.

Číšník z berlínské restaurace Bayernhof (Bavorský dvůr) jménem Helmer byl obžalobou do soudní síně přiveden jako korunní svědek. Na jeho svědectví stálo či padalo usvědčení obžalovaných Bulharů. Jeho výpověď byla už v přípravě na proces víc než zfušovaná těmi, jimž jako udavač sloužil. Je třeba dodat, že Helmer byl aktivním členem nacistické strany.

Text je závěrečnou částí pětidílné minisérie Ivana Šterna. Přibližuje události v Německu po požáru Říšského sněmu pohledem čtenáře dobového tisku.

Podle Helmerova svědectví, jak psal Prager Tagblatt předchozí den, se tři obžalovaní Bulhaři několikrát během léta 1932 setkali u stejného stolu s van der Lubbem. Viděl je sedět v restauraci pospolu i v den požáru. Na základě jeho udání byli nakonec 9. března zatčeni, když se opět ukázali v restauraci Bavorský dvůr. Obhájce Bulharů doktor Teichert požadoval po svědkovi, aby vysvětlil, jak bylo možné, že v létě 1932 spatřil van der Lubbeho v berlínské restauraci, jestliže si Lubbe v téže době odpykával v Holandsku dvou a půl měsíční trest vězení. „Svědek Helmer“, jak psal list, „na své výpovědi jednoduše trval“.

„Nanejvýš podezřelí cizinci“

K obhájci se připojil i obžalovaný Torgler. Udivilo ho, že i když svědek údajně spolu s Bulhary viděl i van der Lubbeho v den požáru a i když se den nato ve všech novinách objevila fotografie holandského žháře, se se svým svědectví svěřil policii až 7. března, kdy „policie vypsala odměnu dvacet tisíc marek pro toho, kdo ji navede na spolupachatele van der Lubbeho“. Na to Helmer soudu tvrdil, že o žádné odměně nevěděl a že pouze konal, co mu velela občanská povinnost.

A tak i opatrné Národní listy už ve středu 8. listopadu mohly ve večerním vydání ve čtvrtek 9. listopadu umístit na první stranu odstaveček nadepsaný „Nevina obžalovaných Bulharů prokázána“

Helmerovu výpověď o průběhu zatčení Bulharů potvrdil sám zatýkající kriminální asistent Holzhäuser. Číšník ho měl 7. března upozornit, že „se po nějaké době v Bavorském dvoře opět objevují jistí cizinci, kteří se mu jevili nanejvýš podezřelí“. Holzhäuser Helmerovi ukázal fotografii Lubbeho. Ten potvrdil, že ho v kruhu podezřelých cizinců opravdu vídal.

Kriminální asistent požádal Helmera, aby, jakmile se zmínění cizinci v restauraci objeví, nechť mu okamžitě zatelefonuje. To se také stalo už o dva dny později, 9. března. Holzhäuser ještě ten den spolu s kriminálním asistentem Gastem Dimitrova, Taneva a Popova v Bavorském dvoře zatkli. Obhájci Teichertovi nešlo do hlavy, jak je možné, že jako údajní spolupachatelé Lubbeho, ačkoli už druhý den po požáru museli vědět, že van der Lubbe je v rukou policie, zcela bez obav dál navštěvovali restauraci, kde měli být vídáni v jeho společnosti.

Takovou neopatrnost vzhledem k Dimitrovově inteligenci obhájce nechápal. Skutečnost, že zcela bezstarostně a bezelstně zavítali do Bavorského dvora krátce po požáru a po volbách do sněmu, v době, kdy všude kolem nacisté jak diví zatýkali komunisty a sociální demokraty, dokládá, že s požárem opravdu nemohli mít vůbec nic společného.

Výpověď rozbitá na padrť

Podle obhájce ze svědectví Helmerova, plného protimluvů, plyne, že policii jednoduše svedl na falešnou stopu. Policie, místo aby pátrala po skutečných spolupachatelích, se spokojila se třemi Bulhary, nemajícími s požárem naprosto nic společného. Jak píše Prager Tagblatt: „Jeho (Helmerova) výpověď svedla policii na falešnou stopu a zabránila jí tak pátrat po skutečných spolupachatelích. A proto tu na lavici obžalovaných sedí tři nevinní lidé.“

Nacisté s konečnou platností ovládli německý stát a sám Lubbe, zcela jistě finančně zajištěný bude žít kdesi na zapřenou v ústraní po tom, co úřady jeho rozsudek smrti změní na doživotí

Den na to Helmerovo svědectví jeho kolegové číšníci z restaurace Bavorský dvůr rozbili na padrť a potvrdili naprostou nevinu Bulharů. Helmer netuše, že obhájce chystá tato svědectví, si dokonce dovolil ve své výpovědi tvrdit: „Když jsem ve večerním vydání spatřil obrázek paliče Lubbeho, ukázal jsem ho svým kolegům. Kolegové sice měli zas to, že nemohou s jistotou tvrdit, že jde o téhož muže, jehož vídali v lokále, ale na to jsem opáčil, že pro mě je ta věc naprosto jasná, to je ten muž, kterého jsem s oněmi cizinci vídal.“

Dimitrovovo závěrečné zhodnocení předchozí Helmerovy výpovědi, že pan Helmer je veliký fantasta, podpořili svojí výpovědí 8. listopadu Helmerovi kolegové, číšnící Röhmer, Hasemann, Rösch, Koch, Gessler, Winkel a provozní Münkner. Všichni do jednoho po tom, co van der Lubbe musel vstát a oni měli možnost si ho důkladně prohlédnout, potvrdili, že „tento muž se nikdy v jejich restauraci nevyskytoval“.

Předseda soudu zadoufal, že alespoň svědectví číšníka Hasemanna rozbije. Zajímalo ho, jak to přijde, že vyšetřujícímu soudci tak jednoznačnou odpověď nedal. „Po tom, co jsem Lubbeho opět spatřil, vím naprosto přesně, že tohoto muže jsem u nás nikdy neviděl,“ odvětil Hasemann. A tak i opatrné Národní listy už ve středu 8. listopadu mohly ve večerním vydání ve čtvrtek 9. listopadu umístit na první stranu odstaveček nadepsaný „Nevina obžalovaných Bulharů prokázána“.

Místo popravy doživotí?

Ne každý z obžalovaných mohl mít radost z rozsudku, který soudce Bünger četl v dopoledních hodinách 23. prosince. Dával obžalovaným ne vždy potěšitelný dárek pod stromeček. Rozhodně nepotěšil van der Lubbeho. Poslal ho pod katovu sekyru. Ostatně nic lepšího ve výhledu nebylo. K činu se přiznal a nebránil se nařčení nejen ze žhářství, ale i z velezrady.

Soudci, kteří zasedali v senátu tohoto přelíčení, působili na pozorovatele způsobem velmi trapným. (…) Je pravděpodobno, že tento proces řadu let bude citován jako nejpoučnější ukázka procesu politicko-tendenčního, že nerozmnoží nikterak, jak bylo jeho účelem, slávu říšskoněmeckého národního socialismu ve světě

Soudce proto jinou volbu neměl. S tím Lubbe nejspíš počítal od samotného počátku, uvěřiv svým stranickým soudruhům z SA a byv podle předchozí dohody s nimi přichycen při činu. Na místě se nejen doznal, ale současně se označil za komunistu. Úmysl byl zřejmý, policie měla být navedena na stopu vedoucí do domu Karla Liebknechta, sídla německých komunistů. Jistě si byl dopředu vědom, že rozsudek nemůže znít jinak.

Těžkou hlavu si ale z toho neměl dělat. Pomohl přece „dobré“ věci. Nacisté s konečnou platností ovládli německý stát a sám Lubbe, zcela jistě finančně zajištěný bude žít kdesi na zapřenou v ústraní po tom, co úřady jeho rozsudek smrti změní na doživotí.

Ten názor sdílela v poněkud jiném kontextu pražská Bohemie, když na Štědrý den napsala, že rozsudek nakonec vykonán nebude a van der Lubbe skončí s trestem doživotním. Vedlo ji k tomu přesvědčení, že „van der Lubbe dnes už rozhodně není nebezpečným protivníkem“.

Politicky úslužný soud

Pražský čtenář dostal šanci číst si v rozsudku soudce Büngera a v jeho zdůvodnění už v předvečer Štědrého dne díky večernímu vydání Národních listů: „Jménem říše vyhlašuji tento rozsudek. Obžalovaní Torgler, Dimitrov, Popov a Tanev se osvobozují. Obžalovaný van der Lubbe se odsuzuje pro velezradu a pobuřující žhářství k trestu smrti a ztrátě občanských práv. Soudní útraty, pokud byl vynesen rozsudek odsuzující, ponese odsouzený, a zbytek státní pokladna.“

Torgler musel být osvobozen proto, že v jeho neprospěch obžaloba nepřišla se žádným důkazem, ani svědectvím. Korunním svědkem v jeho případě měl být sám van der Lubbe. S ním se měl společně pohybovat po požářišti. Z Lubbeho se však soudu nepodařilo vypáčit jediné kloudné slovo. Sám fakt, že Torgler byl komunista, pro odsouzení ani tomuto jinak politicky úslužnému soudu nestačil.

A tak to, že kromě Lubbeho byli ostatní obžalovaní osvobozeni, čtenáře, který poctivě v tisku sledoval reportáže z průběhu procesu, nijak nepřekvapilo. Za to musel kroutit hlavou, když se dočítal, že soudce Bünger, aniž se mohl pochlubit jakýmkoli přímým důkazem kromě zpochybněného komunistického členství van der Lubbeho, tvrdošíjně trval na tom, že požár Říšského sněmu byl výsledkem komunistického spiknutí:

„Tímto procesem bylo dokázáno, že spolupachateli Lubbeho byli komunisté, že požár v říšském sněmu byl komunistickým dílem a dílem organizací, komunismu blízkých, jež mělo rozpoutati občanskou válku. Bylo dokázáno, že německý národ byl na jaře tohoto roku v nebezpečí, že padne do rukou komunistů, že se nalézal na okraji propasti, a teprve v posledním okamžiku z tohoto nebezpečí vyvázl.“

Soudce si nakonec v závěru postěžoval, že jen díky zfušované práci policie mu byli na lavici obžalovaných posazeni nesprávní komunisté, které byl nucen osvobodit.

Špatně režírovaná propaganda

Štědrodenní Národní politika k tomu uštěpačně poznamenává: „Vyšetřování před tímto přelíčením a obžaloba, která byla jeho podkladem, byly ledabylé, vadné. Režie tohoto přelíčení byla chatrná, svědecké výpovědi selhávaly. Původní obžaloba pro požár byla, když stále více selhávala, průběhem přelíčení překonstruována na přípravu povstání. A v tomto oddílu procesu opíraly se výpovědi svědků, skoro vesměs policejních úředníků, o zprávy konfidentů, které již dle své podstaty bývají někdy kusé a mezerovité.“

Národně socialistický list Völkischer Beobachter k tomu trefně, s kouzlem nechtěného dodal: Žhářský proces byl neblaze poznamenán tím, že k podstatě věci se musel prokousávat za pomoci liberálních prostředků stávajícími zákony.“

A dále: „Soudci, kteří zasedali v senátu tohoto přelíčení, působili na pozorovatele způsobem velmi trapným. (…) Je pravděpodobno, že tento proces řadu let bude citován jako nejpoučnější ukázka procesu politicko-tendenčního, že nerozmnoží nikterak, jak bylo jeho účelem, slávu říšskoněmeckého národního socialismu ve světě (…)“

Již zmíněná Bohemie na Štědrý den kladla důraz na poznání, alespoň z jejího pohledu, že proces, jeho průběh a rozsudek ze záhadných důvodů, které byly známy patrně jen redakci na Anenském náměstí, jen potvrdily její přesvědčení, že Německo sice přestalo být čistě demokratickou zemí, avšak právním státem rozhodně zůstalo.

„Kdo neztratil víru v německé pojetí práva a v to, že navzdory nedávnému převratu neztratil nic ze svého německý genius, kdo všechny své životní hodnoty uvědoměle podřídil požadavkům totálního stranického státu, nemohl očekávat jakýkoli jiný výrok.“

Postoj pražské Bohemie, že Německo nepřestalo být právním státem, sdílel na Štědrý den list libereckých Němců Reichenberger Zeitung. Pochvaloval si, že „rozsudek potvrdil nepodplatitelnost německé justice“.

Nacisté litovali liberálních zákonů

Pokus nacistů procesem prokázat, jak je o tom přesvědčena i pražská Bohemie, že Německo zůstalo právním státem, komentuje sociálně demokratický vídeňský list Arbeiter Zeitung, překypuje doslova jízlivostí a sarkasmem:

„Jakmile došlo na užití liberálních prostředků, nezbytných k vedení veřejného procesu, věci neporozuměli a zcela selhali. Znovu se potvrdilo, že i tady platí, ševče, drž se svého kopyta, vrahu sázej jen na svůj nůž, nacisto, věnuj se zakládání požárů a koncentračních táborů. Göring v jasnozřivé upřímnosti prohlásil, že národní socialisté pochopili, že se nemohou držet jakýchsi abstraktních paragrafů, mají-li odsoudit sprostý politický zločin. Dostali se tak do nezáviděníhodné situace.

Národně socialistický list Völkischer Beobachter k tomu trefně, s kouzlem nechtěného dodal: Žhářský proces byl neblaze poznamenán tím, že k podstatě věci se musel prokousávat za pomoci liberálních prostředků stávajícími zákony.“

Korunu všemu dali sami němečtí komunisté, prokazujíce tak svoji patologickou a pomatenou politickou podstatu, ne nepodobnou té nacistické. Místo aby se radovali, že soud prokázal nevinu Torglera, předsedy parlamentní komunistické frakce, dál ho označovali za zrádce strany a myšlenky komunismu.

Zradit je měl tím, že ve chvíli, kdy požár Říšského sněmu nebyl zdaleka uhašen, se dobrovolně vydal do rukou policie, aby měl bezprostřední možnost policejní úředníky přesvědčit, že hledat komunisty za požárem je více než zcestné. Tomu soudruzi odmítli uvěřit. V jejich očích šlo o Torglerův průhledný trik, aby prostřednictvím policie mohl spolupracovat se samotnými nacisty. Místní organizace, kde byl Torgler jako člen evidován, ho ještě v průběhu procesu ze strany vyloučila.