„Nedáš to do družstva? Tak aj s děckama zdechneš na pangejtě!“ řekl kdysi předseda místního JZD tatínkovi Josefa Směšného. Josef se narodil v roce 1950 a od dětství znal jen dřinu. V rozhovoru pro Paměť národa dodává: „Do družstva jsme vstoupili v roce 1976, kdy už opravdu nebylo možné hospodařit soukromě…“

Svatba rodičů, 1942. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Hanácká černozem byla a je nejúrodnější zeminou v Čechách i na Moravě. V této dědině již od dávného středověku vznikaly zemědělské usedlosti – některé se dochovaly dodnes. Například Kameníčkův grunt, jeden z největších v obci i okolí, kde v době po sametové revoluci vzniklo Hanácké muzeum v přírodě známé též jako Hanácké skanzen.

Několik dalších gruntů pak bylo prohlášeno za národní kulturní památky. Ne všichni, kteří v Příkazech žili, se ale měli vždy dobře. Na jedné straně byli sedláci – movití lidé, kteří svým gruntům vládli železnou rukou. A na straně druhé pak pacholci a děvečky, kteří u sedláků často dřeli jen za byt a stravu.

Oba rodiče Josefa Směšného neměli štěstí – narodili se totiž do rodin, které neměly vlastní statky: „Tatínkovi umřela maminka, když mu bylo deset let, a on pak brzy na to musel nastoupit jako pacholek k sedláku Vacovi.“

„Moje máma, ta zase dělala děvečku u Hudců. Ty rodiny obě vlastnily veliké grunty a naši tam dřeli skoro zadarmo. Táta jako pacholek spával v maštali vedle koní, maminka měla malou temnou komůrku,“ říká Josef Směšný.

Kdo neměl práci, ten prostě umřel hlady

Velkým snem Josefova otce bylo postavit si vlastní dům a vybudovat hospodářství. Po letech dřiny u sedláka, který jej v podstatě vykořisťoval, už toho měl plné zuby. „Tak začal táta stavět…“

„Jenomže když v padesátých letech žádal o stavební povolení, aby mohl vybudovat i stáj a chlév, režim mu to zamítl s tím, že teď je všechno zemědělství sjednocené a nikdo tu nebude dělat jako soukromník.“

Josef Směšný starší nakonec situaci vyřešil tak, že postavený dům prodal a od místní rodiny Vlčkových koupil dům jiný – takový, který měl chlév. Jeho snem bylo hospodařit na vlastním. Zažil dobu první republiky, na kterou ale nikdy nevzpomínal dobře: „Táta chtěl mít dobytek, abychom měli vlastní maso a abychom netloukli bídu tak, jak ji vytloukal on s maminkou v době, kdy dřeli u sedláků. Vždy mi říkal, že to byla doba, kdy se zle sháněla práce, a kdo neměl práci, ten prostě umřel hlady.“

Šli do JZD, aby maminka neumřela

I Jiří už jako kluk zažil dřinu. Směšným se skutečně podařilo vybudovat skromné hospodářství, ale režim na rodinu tlačil, ať se přidají k jednotnému zemědělskému družstvu. Když to otec odmítal, začali mu neúměrně zvyšovat povinné dodávky.

„Moje dětství bylo většinou jen o práci. Žádné lítání po venku s kamarády. Když jsem přišel ze školy, ležel na stole v kuchyni lístek se vzkazem: ,Zajdi na pole a nařež řepu pro krávy.‘ Práci jsem měl vždy naplánovanou na celé odpoledne…“

Rodiče pamětníka s vnoučaty, 80. léta. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Díky usilovné dřině se Josefově rodině poměrně dařilo. Dokonce si časem pořídili automatickou mlátičku na obilí a ostatním, co takovou možnost neměli, nabízeli pomoc. Měli slepice, prasata, ale také krávy, které zastaly také kus práce – výborně se hodily třeba při orání. Přesto bylo těžké dodávky plnit.

„Díky těm kravám jsme zvládali dodávat mléko a maso. Ale problém byl s vejci. Byl to takový kolotoč: když jste nedodali vejce jako dodávku, nesměli jste zabíjet,“ říká Josef Směšný. Nakonec pomohla sousedka paní Bečáková, která za Směšné tajně plnila dodávku vajec, a ti jí za to zase dali kus masa nebo mléko.

Josef Směšný měl až do roku 1976, kdy se rodina konečně rozhodla vstoupit do družstva, dvě zaměstnání. Pracoval jako mistr v litovelské Tesle a vedle toho dřel na rodinném hospodářství. Protože byl jejich statek napsaný na maminku, která by kvůli tomu nesměla odejít do důchodu, jenže během 70. let již byla nemocná a vyčerpaná, rozhodl se Josef se sourozenci, že statek přeci jen odevzdají:

„Když odváděli krávy, tatínek to obrečel. Ale my jsme to museli udělat, protože máma by to už fyzicky nezvládla a umřela by…“

Su Hanák jak poleno

Josef Směšný je příkazským patriotem. „Já su Hanák jako poleno a v Příkazích tu hanáčtinu ovládám nejlíp ze všech. Někdy dávám i rozhovory do rádia – v hanáčtině,“ říká pamětník.

Již v důchodovém věku v Příkazech působí jako průvodce v Hanáckém muzeu v přírodě, Hanáckém skanzenu. Vedle toho je také správcem příkazské kapličky, kterou kdysi za značného finančního přispění sedláka Vacy vybudoval místní stavitel Josef Brach.

Josef Směšný v kapličce pořádá svatby, ale i poslední rozloučení. A během svého průvodcování ve skanzenu vzpomíná na doby, kdy jeho rodiče ještě hospodařili na vlastním. „Říkám lidem o všech těch ručních nástrojích, které už dneska sotvakdo zná, tyto vzpomínky by se měly zachovat,“ uzavírá Josef Směšný.

Autoři textu František Vrba a Hana Langová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.