Aplikaci, která hlásí možné nebezpečí ruského náletu, má na Ukrajině v telefonu nainstalovanou každý. I na takzvaně bezpečném západě země, o němž třeba šéf SPD Tomio Okamura nedávno prohlásil, že se tam „jezdí na dovolenou“. Ve skutečnosti pod tlakem války i v západoukrajinském Lvově žijí všichni: místní obyvatelé i víc, než sto tisíc vnitřních uprchlíků, kteří tu našli útočiště před ruskou invazí.

Sedíme v centru Lvova, v restauraci nabízející tradiční ukrajinskou kuchyni. Místní raritou je nejen důvtipná forma servírování pokrmů, které číšníci přinášejí v pestrobarevných kastrůlcích na malých plotýnkách, ale také originální názvy jídel.

Například „Moskalyk“ neboli „Moskvánek“ je salát z herinka, kopru a červené řepy, který je naložen v rozpůlené lahvi od tvrdého alkoholu.

Co teď? Teď si sníte ten oběd

„Moskvánek“ servírovaný v rozpůlené lahvi od alkoholu. Foto: T. Engelová

„Proč Moskvánek?“ ptám se, překvapená, že by na Ukrajině vůbec někdo byl ochoten použít slovo vztahující se k metropoli agresivního nepřítele. I když v tomto případě jde zjevně o spojení výsměšné.

„Je to naložené v lahvi vodky a rozčtvrcené na malé kousky,“ vysvětluje Jura, místní novinář, který nás na oběd doprovází. Zatímco číšník s úsměvem pokládá Moskvánka vedle plotýnky s rybí polévkou, v kapse se mu rozezní siréna. Není pochyb, o co jde. Varování před náletem.

Zvuk je podobný sirénám, které se v Praze v rámci pravidelných zkoušek rozeznívají každou první středu v měsíci. I když Lvov svou atmosférou a starobylým centrem české hlavní město v mnohém připomíná, tady o žádnou zkoušku nejde. Pro místní obyvatele je to téměř každodenní realita, neznamená to ale, že na ně psychicky nedoléhá.

„Co teď budeme dělat?“ ptám se a očima hledám ceduli s nasměrováním do krytu. „No, teď si sníte ten oběd,“ odpoví mi se stoickým klidem číšník a odchází obsluhovat další zákazníky.

Nikdo v restauraci nevypadá, že by se chtěl místo jídla tísnit v krytu. „Já úplně chápu, že varování před nálety zevšední a člověk si to nebezpečí tak trochu přestane připouštět, je to přirozená reakce, ale není právě tohle nebezpečné?“ ptám se Jury, jak místní lidé rozlišují mezi poplachem a „poplachem“.

Někdo to vybojovat musí…

„Je to nebezpečné, ale zároveň bychom se zbláznili, kdybychom museli s každým poplachem běhat do krytů,“ odpovídá Jura a popisuje, že to lidé dělali poctivě několik prvních měsíců války, kdy i na Lvov dopadaly rakety.

„Teď má každý několik aplikací, ze kterých si může odvodit, nakolik v naší oblasti skutečně nálet hrozí nebo jestli jde spíš o varování pro celou Ukrajinu, když se k ní například blíží ruské stíhačky,“ dodává. Navíc poplach sirén zní v kteroukoliv denní i noční hodinu.

Když jsem se probrala z bezvědomí, viděla jsem dcerku, jak leží na zemi kousek od mne. Bez bot a bez nohou. Snažila jsem se postavit a jít jí pomoct, ale zjistila jsem, že také nemám nohu.

Málokomu se chce ve tři ráno vyběhnout z postele a na několik hodin jít sedět do krytu, než je poplach odvolán. „To nevyspání z prvních měsíců války a únava z takového režimu je něco, co si málokdo umí představit, takže i proto lidé zkrátka doufají, že ‚poplach dobře dopadne‘ a spí dál,“ popisuje mladý novinář a otec pětileté dcerky. Přiznává ale, že i tak vnitřní stres z potenciálního bombardování přetrvává.

Plachty se jmény pohřešovaných nebo zajatých ukrajinských vojáků v centru Lvova. Foto: T. Engelová

„Je to stres, který v sobě schováte. Upozadíte ho, ale neznamená to, že zmizí,“ přibližuje Jura, jak prosté znění sirén v mobilu působí na obyčejné obyvatele ukrajinských měst: „Na první pohled to nevypadá, že jsme ve válce, ne tady ve Lvově, ale je to jen zdání. Rakety můžou znovu udeřit i tady. V srpnu třeba zničily mateřskou školku. Každý z nás má pak rodinné příslušníky nebo kamarády, kteří buď zemřeli na frontě nebo bojují.“

Jura  navíc jako každý Ukrajinec ve věku od osmnácti do šedesáti let žije s tím, že může být kdykoliv povolán do boje.

„Opustit mou malou dcerku, ženu, práci, kterou dělám rád… jezdím na frontu jako novinář, vím, co všechno to obnáší. Tolik bolesti. Bolesti pro celou rodinu,“ rozebírá Jura pocity, které v sobě zpracovává den co den a přidává příběh kamaráda, jemuž strach z mobilizace úplně zparalyzoval život:

„Bojí se odvodu tak, že prakticky přestal chodit ven. Tak 95 procent času tráví doma, jídlo si objednává přes donáškovou službu. Strach z boje je u něj tak velký, že to zřejmě vyvolalo psychickou nemoc.“

„Je hodně mužů, kteří nechtějí narukovat, necítí, že by to zvládli. Na druhou stranu ale všichni víme, že někdo to vybojovat musí, protože čelíme jedné z nejsilnějších armád světa a kdyby Rusové ovládli Ukrajinu, byla by to absolutní katastrofa. Jsou tisíce výpovědí z osvobozených území, co tam lidé zažili za strašné věci,“ dodává.

Víc bolesti, než se dá unést

Ze strachu před ruskými okupanty utekla z východu například Natálie Stěpanenková. Její příběh vypovídá v plné surovosti o tom, jak životy lidí ze dne na den může změnit válka. Natálie pochází z New Yorku, městečka proslaveného pro Ukrajinu dosti netypickým jménem, necelých čtyřicet kilometrů od Doněcku. Její manžel odešel už v roce 2015 bojovat na frontu. Ona zůstala doma s jejich malými dvojčaty Janou a Jarykem.

Když v únoru 2022 začala válka, život nedaleko frontové linie začal být velmi komplikovaný. „Téměř přestala fungovat infrastruktura, obchodů bylo otevřených málo, i na výběr z bankomatu se stála několikahodinová fronta, pak už šlo vybrat hotovost jen v Kramatorsku. Nad hlavou nám neustále létaly stíhačky, děti se pak už hodně bály,“ popisuje Natálie, proč se po poradě s manželem rozhodla odjet z nebezpečné oblasti na západ Ukrajiny. Z ukrajinského New Yorku odjela s dětmi, maminkou a synem svého bratra loni 7. dubna. Následující den už stáli na kramatorském nádraží.

„Hlásili, že vlak směr Chmelnickij jede z první koleje. Maminka šla napřed, Jana chtěla ještě čaj, tak jsme šly do fronty na čaj a najednou se něco stalo,“ popisuje Natálie okamžik, který jí změnil život navždy. Pamatuje si jen velkou ránu a pak už tmu. Na nádraží přeplněné prchajícími civilisty dopadly ruské rakety. Zabily tehdy 63 lidí, dalších 150 lidí zranily.

Natálie Stěpanenková přišla při ruském náletu o maminku a jednu nohu. Její dcera Jana o obě nohy. Foto T. Engelová

„Když jsem se probrala z bezvědomí, viděla jsem dcerku, jak leží na zemi kousek od mne. Bez bot a bez nohou. Snažila jsem se postavit a jít jí pomoct, ale zjistila jsem, že také nemám nohu,“ popisuje absolutní zkázu své rodiny Natálie a stěží zadržuje slzy. Maminka při náletu zemřela, jediný, kdo vyvázl bez zranění, byl syn Jaryk.

Cestu do nemocnice má Natálie v mlze, o dceři nevěděla nic tři dny. Každou je odvezla jiná sanitka. „Janu hledali příbuzní, kteří utekli z Donbasu do Dnipra. Právě tam ji našli v jedné z místních nemocnic. Volali mi, že je naživu, ale přišla o obě nohy.“

S manželem mluvila Natálie až 10. dubna. Spojení z fronty bylo špatné, jejich konverzace byla několikrát přerušena. „Manžel chtěl vědět, jestli jsme v bezpečí na západě. Musela jsem mu říct, co se stalo. Byl tak v šoku, že nemohl ani mluvit,“ říká Natálie a slzy už nejdou zadržet. S manželem si telefonovala z nemocnice ještě několikrát, pak jí už jen řekli, že padl na frontě.

Natálii s dětmi převezli později do Spojených států, kde dostaly protézy a učily se na nich chodit. Po roce se ale rozhodly vrátit zpět na Ukrajinu. „Nabízeli nám, že si můžeme prodloužit pobyt, ale chyběl nám domov, takže jsme se rozhodly vrátit,“ popisuje Natálie nové začátky v ukrajinském Lvově. Kromě zimy, která je po návratu překvapila, si musela rodina znovu zvyknout na každodenní zvuk sirén.

„Nejdál plánuji do dalšího dne“

„Bylo to nezvyklé, slyšet po návratu zas ten zvuk. První poplach dceru tak vyděsil, že se běžela schovat. Teď už jsme si na sirénu zase zvykli,“ říká Natálie, která zatím žije v bytě, na jehož nájmu se podílí nezisková organizace Nezlomní. Ta zajišťuje na Ukrajině rehabilitační léčbu a protézy pro lidi, kteří kvůli válce utrpěli zranění. Jana je jednou z „ambasadorek“ Nezlomných.

Natálie s dcerou Janou. Na protézách se učily chodit ve Spojených státech a i když tam mohly zůstat, chtěly se vrátit domů. Teď si zvykají na nový život ve Lvově. foto: T. Engelová

„Pomáháme během sbírek pro Nezlomné. Jana se účastní jejich kampaní. Má speciální protézu na běhání, takže už běžela i maraton,“ popisuje Natálie, jak se snaží s dětmi vrátit zpátky do života. Přiznává, že to ale není jednoduché. Zatímco v Americe děti například chodily do školy, po návratu na Ukrajinu se chtějí učit pouze online. Ztratily tak v podstatě jakýkoliv přímý kontakt s vrstevníky.

„V Americe Jana jezdila do školy na vozíčku. Tady ale do školy chodit nechce. Když se jí ptám proč, nechce o tom mluvit. Pokaždé jí to rozpláče. Nechci jí do ničeho nutit. Jaryk ale bez Jany nikam nechce, takže se oba účastní výuky pouze online,“ říká Natálie a uznává, že výuka přes počítač rozhodně není na stejné úrovni jako prezenční studium.

„Děti se špatně soustředí, musím se s nimi mnohem víc učit, důkladněji probírat látku. Od Jany ze třídy se takhle učí pět dětí, takže je alespoň v kontaktu se starými kamarády a spolužáky,“ říká Natálie. Ti se podle ní rozprchli po celé Ukrajině i do zahraničí.

Dvanáctiletá Jana vychází z dětského pokoje. Usměje se, ale říkat nic nechce. Není se co divit. Natálie naznačí, že se s tím, co se jí a její rodině stalo, vyrovnává lépe než její dvanáctileté dvojče. „Syn se po té události uzavřel do sebe. Prakticky s nikým nechce komunikovat,“ popisuje Natálie problémy, které nejsou viditelné na první pohled, týkají se ale mnoha dětí z oblastí zasažených válkou.

Ptám se Natálie, jestli má nějaké plány nebo sen do budoucna. Nastane ticho. „Nejdál plánuji jen do dalšího dne,“ přetíná její odpověď opět hlasitý zvuk sirény. Tentokrát ovšem hlásí konec nebezpečí.

„Poplach skončil, poplach skončil,“ opakuje několikrát strojový hlas z mobilního telefonu a závěrem dodává hlášku známou všem fanouškům Star Wars po celém světě: „Nechť vás provází síla.“   

Vznik textu finančně podpořil grant Mezinárodního tiskového institutu (IPI).