Reportáž ze Lvova, kam se podle Okamury „jezdí na dovolenou“: sirény, strach a stres
Aplikaci, která hlásí možné nebezpečí ruského náletu, má na Ukrajině v telefonu nainstalovanou každý. I na takzvaně bezpečném západě země, o němž třeba šéf SPD Tomio Okamura nedávno prohlásil, že se tam „jezdí na dovolenou“. Ve skutečnosti pod tlakem války i v západoukrajinském Lvově žijí všichni: místní obyvatelé i víc, než sto tisíc vnitřních uprchlíků, kteří tu našli útočiště před ruskou invazí.
Sedíme v centru Lvova, v restauraci nabízející tradiční ukrajinskou kuchyni. Místní raritou je nejen důvtipná forma servírování pokrmů, které číšníci přinášejí v pestrobarevných kastrůlcích na malých plotýnkách, ale také originální názvy jídel.
Například „Moskalyk“ neboli „Moskvánek“ je salát z herinka, kopru a červené řepy, který je naložen v rozpůlené lahvi od tvrdého alkoholu.
Co teď? Teď si sníte ten oběd
„Proč Moskvánek?“ ptám se, překvapená, že by na Ukrajině vůbec někdo byl ochoten použít slovo vztahující se k metropoli agresivního nepřítele. I když v tomto případě jde zjevně o spojení výsměšné.
„Je to naložené v lahvi vodky a rozčtvrcené na malé kousky,“ vysvětluje Jura, místní novinář, který nás na oběd doprovází. Zatímco číšník s úsměvem pokládá Moskvánka vedle plotýnky s rybí polévkou, v kapse se mu rozezní siréna. Není pochyb, o co jde. Varování před náletem.
Zvuk je podobný sirénám, které se v Praze v rámci pravidelných zkoušek rozeznívají každou první středu v měsíci. I když Lvov svou atmosférou a starobylým centrem české hlavní město v mnohém připomíná, tady o žádnou zkoušku nejde. Pro místní obyvatele je to téměř každodenní realita, neznamená to ale, že na ně psychicky nedoléhá.
„Co teď budeme dělat?“ ptám se a očima hledám ceduli s nasměrováním do krytu. „No, teď si sníte ten oběd,“ odpoví mi se stoickým klidem číšník a odchází obsluhovat další zákazníky.
Nikdo v restauraci nevypadá, že by se chtěl místo jídla tísnit v krytu. „Já úplně chápu, že varování před nálety zevšední a člověk si to nebezpečí tak trochu přestane připouštět, je to přirozená reakce, ale není právě tohle nebezpečné?“ ptám se Jury, jak místní lidé rozlišují mezi poplachem a „poplachem“.
Někdo to vybojovat musí…
„Je to nebezpečné, ale zároveň bychom se zbláznili, kdybychom museli s každým poplachem běhat do krytů,“ odpovídá Jura a popisuje, že to lidé dělali poctivě několik prvních měsíců války, kdy i na Lvov dopadaly rakety.
„Teď má každý několik aplikací, ze kterých si může odvodit, nakolik v naší oblasti skutečně nálet hrozí nebo jestli jde spíš o varování pro celou Ukrajinu, když se k ní například blíží ruské stíhačky,“ dodává. Navíc poplach sirén zní v kteroukoliv denní i noční hodinu.
Když jsem se probrala z bezvědomí, viděla jsem dcerku, jak leží na zemi kousek od mne. Bez bot a bez nohou. Snažila jsem se postavit a jít jí pomoct, ale zjistila jsem, že také nemám nohu.
Málokomu se chce ve tři ráno vyběhnout z postele a na několik hodin jít sedět do krytu, než je poplach odvolán. „To nevyspání z prvních měsíců války a únava z takového režimu je něco, co si málokdo umí představit, takže i proto lidé zkrátka doufají, že ‚poplach dobře dopadne‘ a spí dál,“ popisuje mladý novinář a otec pětileté dcerky. Přiznává ale, že i tak vnitřní stres z potenciálního bombardování přetrvává.
„Je to stres, který v sobě schováte. Upozadíte ho, ale neznamená to, že zmizí,“ přibližuje Jura, jak prosté znění sirén v mobilu působí na obyčejné obyvatele ukrajinských měst: „Na první pohled to nevypadá, že jsme ve válce, ne tady ve Lvově, ale je to jen zdání. Rakety můžou znovu udeřit i tady. V srpnu třeba zničily mateřskou školku. Každý z nás má pak rodinné příslušníky nebo kamarády, kteří buď zemřeli na frontě nebo bojují.“
Jura navíc jako každý Ukrajinec ve věku od osmnácti do šedesáti let žije s tím, že může být kdykoliv povolán do boje.
„Opustit mou malou dcerku, ženu, práci, kterou dělám rád… jezdím na frontu jako novinář, vím, co všechno to obnáší. Tolik bolesti. Bolesti pro celou rodinu,“ rozebírá Jura pocity, které v sobě zpracovává den co den a přidává příběh kamaráda, jemuž strach z mobilizace úplně zparalyzoval život:
„Bojí se odvodu tak, že prakticky přestal chodit ven. Tak 95 procent času tráví doma, jídlo si objednává přes donáškovou službu. Strach z boje je u něj tak velký, že to zřejmě vyvolalo psychickou nemoc.“
„Je hodně mužů, kteří nechtějí narukovat, necítí, že by to zvládli. Na druhou stranu ale všichni víme, že někdo to vybojovat musí, protože čelíme jedné z nejsilnějších armád světa a kdyby Rusové ovládli Ukrajinu, byla by to absolutní katastrofa. Jsou tisíce výpovědí z osvobozených území, co tam lidé zažili za strašné věci,“ dodává.
Víc bolesti, než se dá unést
Ze strachu před ruskými okupanty utekla z východu například Natálie Stěpanenková. Její příběh vypovídá v plné surovosti o tom, jak životy lidí ze dne na den může změnit válka. Natálie pochází z New Yorku, městečka proslaveného pro Ukrajinu dosti netypickým jménem, necelých čtyřicet kilometrů od Doněcku. Její manžel odešel už v roce 2015 bojovat na frontu. Ona zůstala doma s jejich malými dvojčaty Janou a Jarykem.
Když v únoru 2022 začala válka, život nedaleko frontové linie začal být velmi komplikovaný. „Téměř přestala fungovat infrastruktura, obchodů bylo otevřených málo, i na výběr z bankomatu se stála několikahodinová fronta, pak už šlo vybrat hotovost jen v Kramatorsku. Nad hlavou nám neustále létaly stíhačky, děti se pak už hodně bály,“ popisuje Natálie, proč se po poradě s manželem rozhodla odjet z nebezpečné oblasti na západ Ukrajiny. Z ukrajinského New Yorku odjela s dětmi, maminkou a synem svého bratra loni 7. dubna. Následující den už stáli na kramatorském nádraží.
„Hlásili, že vlak směr Chmelnickij jede z první koleje. Maminka šla napřed, Jana chtěla ještě čaj, tak jsme šly do fronty na čaj a najednou se něco stalo,“ popisuje Natálie okamžik, který jí změnil život navždy. Pamatuje si jen velkou ránu a pak už tmu. Na nádraží přeplněné prchajícími civilisty dopadly ruské rakety. Zabily tehdy 63 lidí, dalších 150 lidí zranily.
„Když jsem se probrala z bezvědomí, viděla jsem dcerku, jak leží na zemi kousek od mne. Bez bot a bez nohou. Snažila jsem se postavit a jít jí pomoct, ale zjistila jsem, že také nemám nohu,“ popisuje absolutní zkázu své rodiny Natálie a stěží zadržuje slzy. Maminka při náletu zemřela, jediný, kdo vyvázl bez zranění, byl syn Jaryk.
Cestu do nemocnice má Natálie v mlze, o dceři nevěděla nic tři dny. Každou je odvezla jiná sanitka. „Janu hledali příbuzní, kteří utekli z Donbasu do Dnipra. Právě tam ji našli v jedné z místních nemocnic. Volali mi, že je naživu, ale přišla o obě nohy.“
S manželem mluvila Natálie až 10. dubna. Spojení z fronty bylo špatné, jejich konverzace byla několikrát přerušena. „Manžel chtěl vědět, jestli jsme v bezpečí na západě. Musela jsem mu říct, co se stalo. Byl tak v šoku, že nemohl ani mluvit,“ říká Natálie a slzy už nejdou zadržet. S manželem si telefonovala z nemocnice ještě několikrát, pak jí už jen řekli, že padl na frontě.
Natálii s dětmi převezli později do Spojených států, kde dostaly protézy a učily se na nich chodit. Po roce se ale rozhodly vrátit zpět na Ukrajinu. „Nabízeli nám, že si můžeme prodloužit pobyt, ale chyběl nám domov, takže jsme se rozhodly vrátit,“ popisuje Natálie nové začátky v ukrajinském Lvově. Kromě zimy, která je po návratu překvapila, si musela rodina znovu zvyknout na každodenní zvuk sirén.
„Nejdál plánuji do dalšího dne“
„Bylo to nezvyklé, slyšet po návratu zas ten zvuk. První poplach dceru tak vyděsil, že se běžela schovat. Teď už jsme si na sirénu zase zvykli,“ říká Natálie, která zatím žije v bytě, na jehož nájmu se podílí nezisková organizace Nezlomní. Ta zajišťuje na Ukrajině rehabilitační léčbu a protézy pro lidi, kteří kvůli válce utrpěli zranění. Jana je jednou z „ambasadorek“ Nezlomných.
„Pomáháme během sbírek pro Nezlomné. Jana se účastní jejich kampaní. Má speciální protézu na běhání, takže už běžela i maraton,“ popisuje Natálie, jak se snaží s dětmi vrátit zpátky do života. Přiznává, že to ale není jednoduché. Zatímco v Americe děti například chodily do školy, po návratu na Ukrajinu se chtějí učit pouze online. Ztratily tak v podstatě jakýkoliv přímý kontakt s vrstevníky.
„V Americe Jana jezdila do školy na vozíčku. Tady ale do školy chodit nechce. Když se jí ptám proč, nechce o tom mluvit. Pokaždé jí to rozpláče. Nechci jí do ničeho nutit. Jaryk ale bez Jany nikam nechce, takže se oba účastní výuky pouze online,“ říká Natálie a uznává, že výuka přes počítač rozhodně není na stejné úrovni jako prezenční studium.
„Děti se špatně soustředí, musím se s nimi mnohem víc učit, důkladněji probírat látku. Od Jany ze třídy se takhle učí pět dětí, takže je alespoň v kontaktu se starými kamarády a spolužáky,“ říká Natálie. Ti se podle ní rozprchli po celé Ukrajině i do zahraničí.
Dvanáctiletá Jana vychází z dětského pokoje. Usměje se, ale říkat nic nechce. Není se co divit. Natálie naznačí, že se s tím, co se jí a její rodině stalo, vyrovnává lépe než její dvanáctileté dvojče. „Syn se po té události uzavřel do sebe. Prakticky s nikým nechce komunikovat,“ popisuje Natálie problémy, které nejsou viditelné na první pohled, týkají se ale mnoha dětí z oblastí zasažených válkou.
Ptám se Natálie, jestli má nějaké plány nebo sen do budoucna. Nastane ticho. „Nejdál plánuji jen do dalšího dne,“ přetíná její odpověď opět hlasitý zvuk sirény. Tentokrát ovšem hlásí konec nebezpečí.
„Poplach skončil, poplach skončil,“ opakuje několikrát strojový hlas z mobilního telefonu a závěrem dodává hlášku známou všem fanouškům Star Wars po celém světě: „Nechť vás provází síla.“
Vznik textu finančně podpořil grant Mezinárodního tiskového institutu (IPI).
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
14 komentářů
Včera byl v čt Okamura, perfektně mluvil, říkal fakta která měl připravena. Použil i lži arogantního péti i jeho poskoků z vlády … Plně s ním souhlasím co řekl, hlavně už ani haléř na Ukrajinu, ani 600 000 ua nájezdníkům. Které přiznal i dotační podvodník Jurečka … Když 5kolka se není schopna postarat o České potřebné lidi, tak proč o ukrajince nebo nákup starého šrotu F-35 atd. Komentátor z provládní čt byl na větvi a jen blekotal …
Chápu, že pro rusofily a omezence všech barev je obtížné dát si dohromady 1 a 1, nicméně faktem je, že pomoc Ukrajině se nám „vyplácí“ strategicky, bezpečnostně i ekonomicky. Je velice smutné bavit se o tom v tomto duchu, ale je tomu tak.
Mimochodem, myslíte, tu ČT, která dle Okamury a jeho imbecilních podporovatelů cenzuruje a nedává prostor přesně těmto hovadinám ? Tak byl hergot Pitomio v ČT nebo nebyl ? 😀 😀 Podle jejich vidění světa by ČT asi měla vypadat jako RT, místo dokumentů BBC by vysílala podomácku sestříhané pseudodokumenty konspirátorů z YouTube, redakce by se zrušily a místo novinářů by lidi posílali záběry událostí a komentářů z telefonů (něco jako paní Lidka:) ), rozhovory s politiky by nebyly konfrontační, ale hladilo by se pěkně po srsti, jako u toho medvídka Xavera…takové píárko jakou buchtu má politik XY nejraději v neděli po obědě apod 🙂 🙂 🙂
Ještěže nikdo jako „Honza“ neexistuje, protože takovou nekonečnou mírou naivity a hlouposti nemůže živá bytost oplývat…programátoři automatizovaných trollů by se měli polepšit !
Pomoc Ukrajině by měla být limitována momentem, kdy začne překážet naší možnosti se v případě útoku Ruska na nás bránit. Jinak se ocitneme ve stejné situaci, jako když neplavec hupsne do vody k topícímu se a utopí se oba.
Měli bychom opravdu brát vážně možnost jaderného útoku na naše území nebo blízké sousedství a být na to připraveni, což zoufale nejsme.
Pergille,vy jste stejný jak honzík,akorát to balíte do sametu.Lepší vtip už jsem dávno neslyšel.Nejsme Ukrajina,abychom se bránili Rusku.Ruská armáda by byla teprve u Užhorodu a my bysme vyvěšovali bílé vlajky a ti uvážlivější i tu Ruskou.Kdo by první volal po referendu o vystoupení z NATO,Okamura nebo Babiš?Zda bude jaderná válka neovlivní Česko i kdyby jsme vyhlásili Rusku válku.To jde mimo nás.A jestli bude,tak tu možná zůstanou jenom bakterie v oceánech.
Pokud Putin porazí Ukrajinu, bude chtít dál, minimálně až k původní železné oponě. Jsme členy NATO, nicméně v reálu půjde o to, v jakém stavu budou USA. Pokud tam bude pokračovat „bidetizace“, nebude se Putin (nebo nějaký jeho nástupce) muset bát, že na něj začnou padat atomovky. Reakce USA by pak byly spíš srovnatelné se vpádem SSSR do Maďarska nebo k nám. Nebo s reakcí Společnosti národů na Hitlerův anšlus Rakouska nebo Mnichov.
„Bránit se“ překážel uplakánek metnar, herec a selfíčko se psem. Naprostá většina zbraní jdoucí z ČR na Ukrajinu je komerční záležitost nebo dary soukromníků a zahraničních vlád. Pro postrusácké zbraně, které máme ve skladech nejsou náhradní díly ani munice. V ČR se hodí leda k výcviku. Za těch x roků než se rusácko vzpamatuje z katastrofy, kterou utrpělo na Ukrajině a začalo by případně uvažovat o nějakém útoku na NATO, budou tyto zbraně zcela k nepotřebě. Nejlepší službu, by mohly udělat právě teď na Ukrajině. ČR potřebuje moderní západní zbraně. Ty nemáme a sháním je půl hodiny po dvanácté protože výše uvedené burešovy podržtašky měly minulých sedm let ručičky dozadu respektive v kapsách daňových poplatníků. Takže se nic nenakoupilo, respektive naprosto marginální množství lehkých zbraní, a to ještě za evidentně zlodějskou cenu.
Jako problém vidím spanilé jízdy evropských papalášů, kteří beze strachu jezdí v době války do Kyjeva a fakticky tak předvádějí, že sice Ukrajinci jsou ohroženi válkou a žijí i mimo zóny přímých bojů ve strachu, ale papalášům Rusko a Ukrajina garantují volný a bezpečný pohyb. Takže Ukrajinci jsou ohroženi a leckdy umírají, ale papaláši se cítí v bezpečí.
Kdyby hrozilo na Ukrajině nebezpečí, jistě by BISka nedopuručila vládním představitelům na Ukrajinu jezdit, to dá rozum.
Na Ukrajinu se jezdí na dovolenou a sem tam proletí nad hlavami nějaký dron, nebo rachejtle. Tak vo co de?
Biska nedoporučuje představitelům někam jezdit. To by se soudruzi komunisti na ten Krym nedostali. Biska doporučuje místním lidovým rusákům, šiřícím kremelské lži, aby přestali dělat pro puťku. V opačném případě si budou muset sami přičíst následky.
Faktem je, že řada Ukrajinců jela v létě k příbuzným na Ukrajinu. Nějak si nedokážu představit, že by německý Žid, úspěšně uprchlý do Velké Británie, jel takto na návštěvu do Německa.
A F-35 nejsou jen šrot. Válka na Ukrajině, ale také v Izraeli, ukazuje, že daleko větší a stále rostoucí potenciál mají drony. Asi by bylo lépe zachovat Gripeny a doplnit je letkami dronů.
Faktem je, že přes rusácká zvěrstva páchaná technikou rozvojové země iránu na ukrajinských civilistech a ukrajinské civilní infrastruktuře i v hlubokém zázemí, je Ukrajina zemí, kde mimo jiné funguje doprava, takže Ukrajinec, pokud musí cestovat domů, tak opravdu ale opravdu nemusí plavat přes kanál LaManche ani se po lesích vyhýbat pátrání gestapa a hlídkám místních četníků.
Samozřejmě, že se západní (žádné jiné nemají v tomto kontextu relevanci) firmy těší, až se „situace“ znormalizuje a byznys „as usual“ s říší zla se znovu rozběhne…Tomu musíme zabránit všemi prostředky minimálně do doby, kdy bude Kreml a Lubljanka sedět v Haagu a všechna tato zvěrstva budou zaplacena do poslední kopjejky. Do té doby bychom měli trvat na prohlubování sankcí a hlavně zvětšovat tlak na jejich dodržování.
Komunistický naivo …
Takovou míru sebekritikybych od tebenečekal.