MAPA JUSTICE. Bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce, dnes advokát Stanislav Mečl říká, že státní zástupci jsou málo odvážní a trestní řízení vedou formalisticky a laxně. Přehazují odpovědnost na soudy. „Soudy by neměly být zahlcovány případy, které za to nestojí. A jsem naprosto přesvědčený, že v řadě případů jde o účelový manévr, jak tu odpovědnost přehodit na jiný orgán,“ říká Mečl v rozhovoru pro HlídacíPes.org, který byl pořízen v rámci projektu Mapa justice.

Jeden příklad pri ilustraci na úvod: Případ zdravotní sestry Věry Marešové patří k nejotřesnějším v novodobé historii české justice. A také dosud k nejsledovanějším.

Sestra z rumburské nemocnice byla obžalovaná z vražd šesti pacientů. Státní zástupce byl přesvědčen, že v letech 2010 až 2014 podávala pacientům na jednotce intenzivní péče silné dávky draslíku, po kterých jim selhalo srdce.

Žádné takové skutky se přitom vůbec nestaly, jak konstatoval nejprve ústecký krajský a po něm i pražský vrchní soud. Státní zástupce František Stibor ještě v závěrečné řeči požadoval doživotí. Věra Marešová se po osvobozujících rozsudcích domáhá odškodnění: v procesu, který probíhá tento týden, od státu požaduje 1,9 milionu korun za ztížení společenského uplatnění a 2,1 milionu korun za nezákonné rozhodnutí o svém trestním stíhání. Ministerstvo spravedlnosti jí loni přiznalo milion.

Formalismus, laxnost, málo odvahy

Stanislav Mečl je dnes advokátem. Býval ovšem i vysoko postaveným státním zástupcem. Byl náměstkem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a v turbulentní době v roce 2012 „zaskakoval“ v Praze za tehdy odvolaného vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu.

---

Co říká Stanislav Mečl o metodách státních zástupců?

Podívejte se na video v úvodu článku.

---

K práci svých bývalých kolegů je dnes Stanislav Mečl kritický. Státní zástupci podle něho nemají odvahu, trestní řízení vedou formalisticky, laxně. Přehazují odpovědnost na soudy, čekají na jejich rozhodnutí. Jsou to přitom právě oni, kdo jsou pány přípravného řízení a mají pravomoc ho zastavit. Důkazy mají hodnotit jak v neprospěch obviněných, tak i v jejich prospěch, pokud ukazují, že případ před soudem nemůže obstát.

A právě v této odpovědnosti žalobci selhávají, říká Mečl v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

• Loni jste s šesticí kolegů advokátů založil Společnost na obranu nespravedlivě stíhaných, který nejen názvem odkazuje k Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných z dob komunistické totality. Sledujete ve vedení trestního řízení v Česku totalitní prvky, systémové porušování a zneužívání trestního řádu?

Ani ne snad totalitní prvky, ale rozhodně jakési rozmáhající se prvky laxnosti, rozmáhající se formalismus, zejména pak na straně veřejných žalobců. Situace dnes je opravdu taková, že se odpovědnost z veřejné žaloby přenáší na řízení před soudem. Všichni velmi dobře rozumíme tomu, že pouze soud rozhoduje o vině a trestu. Nicméně neměl by ten soud být zahlcován případy, které za to nestojí, které objektivně nemohou skončit tímto výsledkem, a jsem naprosto přesvědčený, že v řadě případů jde o účelový manévr, jak tu odpovědnost přehodit na jiný orgán.

• Jinými slovy státní zástupci se bojí nestíhat.

Domnívám se, že ano.

• A proč? Je nad nimi nějaký tlak? Bojí se, že pokud by tu věc nezahájili, resp. neschválili policii, nezastavili včas, že by byli třeba kárně postihováni? Jaká je to atmosféra, ve které se oni bojí nestíhat, nežalovat?

Nemyslím si, že jde z jejich strany o nějaký reálný pocit ohrožení v kárném řízení či jakkoliv jinak, ale domnívám se, že je to určitý projev pohodlnosti, určitý projev nedostatku odvahy a že je to tón, který v té soustavě dominuje a jde shora. A zjevně to nikomu nevadí.

• Týká se to celé škály trestné činnosti, nebo se bavíme zhruba o těch 5 % případů, kde obžaloba neskončila pravomocným odsouzením? A dá se v těch 5 % vysledovat, že je některý typ trestné činnosti zastoupen více?

Myslím, že je to průřezově. Nicméně to, kam míříme, je taky trochu mimo tu statistiku a týká se i případů, které paradoxně odsouzeny byly, nicméně podle našeho názoru ne správně a rozhodně nebyla správně uchopena ta kauza jako taková. Naprosto typický je případ Opencard, kde to šetření bylo zcela rozbito, začínalo od konce. Řekněme, že původci toho stavu nebyli předmětem řízení vlastně vůbec.

• Což konstatoval i soudce, který řekl, že ví, že před ním nestojí ti správní pachatelé, ale že jaksi nemůže suplovat práci státního zastupitelství tím, že tam přivede ty pravé. Prostě mu je státní zastupitelství do soudní síně nepřivedlo.

Ano, a opravdu bych toto možná přirovnal k jakémusi požáru a jeho následnému řešení. Tedy nebudeme stíhat toho, kdo ten požár založil, ale budeme se zabývat případnou trestní odpovědností hasičů.

• Mluvil jste i o tom, že bývají odsouzeny i případy, které vůbec souzeny být neměly, neměla být podána obžaloba. Znamená to, že jsou zde nespravedlivě odsuzováni lidé, které ani Nejvyšší soud prostřednictvím speciálních opravných prostředků nedokáže osvobodit?

Myslím, že se to děje. Samozřejmě v trestním řízení se neposuzuje jakási objektivní pravda, ale případ se posuzuje na základě těch důkazů, které jsou u soudu předloženy. A posuzuje se, zda tvoří takový důkazní řetězec, který může vést k důvodnému závěru o vině, a tedy i o trestu pro pachatele. Speciálně v těch komplikovaných složitých ekonomických kauzách, kde i odborná vybavenost soudců je řekněme na nižší úrovni, než by bylo potřeba, a opět je to jakýsi logický důsledek organizace soudnictví. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem i probíhá vzdělávání i v soustavě soudů.

---

Článek je součástí projektu Mapa justice, který HlídacíPes.org připravuje za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Cílem projektu je zmapovat skutečné vlivy v české justici, popsat osoby a skupiny, které mají na její chod rozhodující vliv.