Společnými fotkami s Heinzem-Christianem Strachem se Tomio Okamura už dávno nechlubí. Až příliš totiž připomínají tenký led, na kterém se evropští populisté a extremisté pohybují. Někdejšího šéfa rakouské strany Svobodných a Okamurova spojence Stracheho před třemi lety smetla korupční „aféra Ibiza“. Rakouskou vládu tehdy položila zjištění německých novinářů v čele s Bastianem Obermayerem. „Byla to výjimečná kauza,“ říká reportér oceněný Pullitzerovou cenou v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Před třemi lety zbývaly rakouskému vicekancléři Heinzi-Christianu Strachemu poslední týdny v politice. V květnu 2019 zveřejnil deník Süddeutsche Zeitung a magazín Der Spiegel video, na kterém tehdejší rakouský vicekancléř za stranu Svobodných blízkou krajní pravici Heinz-Christian Strache vypadá jako korupčník.

Strache totiž na nahrávce z vily na španělském ostrově Ibiza nabízel údajné příbuzné ruského oligarchy například lukrativní státní zakázky výměnou za finanční nebo mediální podporu jeho strany před volbami. I když šlo o past a bohatá Ruska nebyla tím, za koho se vydávala, Strache na videu působil dojmem, že by za vítězství ve volbách Rakousko klidně prodal i do ruské sféry vlivu.

Kauzy kolem neprůhledných stranických peněz dlouhodobě řeší i další spojenec Okamurovy SPD, Alternativa pro Německo (AfD). Prakticky všem hlavním populistickým partajím, které v eurovolbách v roce 2019 usilovaly o společný výrazný úspěch takzvaných vlasteneckých sil, pak aktuálně i ve světle války na Ukrajině neprospívají jejich dlouhodobé vazby na Rusko, byť pro jejich nejtvrdší voličské jádro to není rozhodující faktor.

Po letošním dubnovém volebním vítězství maďarského premiéra Viktora Orbána (k němuž se Okamura sice vehementně hlásí, nic však nenasvědčuje tomu, že by měl Orbán jakýkoli zájem o Okamuru), má z Okamurových vzorů nejblíže k politickému výsluní Marine Le Penová. Ta kandiduje na francouzskou prezidentku a šéf SPD ji označuje za „přítelkyni“.

Šeptanda ve Vídni a „bomba“ z Německa

Podobným pro populisty zlomovým momentem, který však skončil blamáží, byl i vstup strany Svobodných do rakouské vlády v roce 2017 ukončený zmíněnou aférou Ibiza.

Obermayerovi i jeho kolegům z reportérského týmu po zveřejnění této kauzy šéfredaktor Süddeutsche Zeitung kladl na srdce, aby na sociálních sítích nedávali najevo triumf z toho, jaký efekt jejich kauza měla – vyvolat masové protesty a rozložit vládu v sousední zemi se novinářům přece jen „nepodaří“ každý den.

O to však podle reportéra nešlo: „Jen to, že lidé kvůli našemu článku vyjdou na ulici a demonstrují, naši práci nedělá kvalitnější. Stejně jako ji nesnižuje to, když po zveřejnění nikdo demonstrovat nevyrazí,“ říká.

Obermayer se dále podílel i na rozkrývání kauzy Panama Papers (dostal za ni prestižní Pullitzerovu cenu), kauzy Pegasus kolem špionážního systému, který například maďarská vláda použila i proti novinářům, nebo kauz Pandora Papers, Suisse Secrets a mnoha jiných.

Zmíněné aféře Ibiza se věnuje i dokument Hinter den Schlagzeilen (v překladu „Za titulky“, v Česku se film promítá pod názvem Zákulisí novinařiny), Obermayer ho nedávno představil v Praze na festivalu Jeden svět pořádaném organizací Člověk v tísni.

Když jste celou kauzu zveřejnili, rakouští Svobodní to označili za svržení rakouské vlády organizované z Německa. Tuhle verzi ostatně šířila i část českých médií, těch blízkých dezinformační scéně, ale i mainstreamových. Proč tedy celou kauzu – a nahrávku, která ji odstartovala – odhalili právě němečtí a ne rakouští novináři?

Bastian Obermayer. Foto: HlídacíPes.org

Rakousko je velmi malá země a všechna důležitá rozhodnutí se koncentrují ve Vídni. Vídeň je sice velká, ale okruh těch, co rozhodují, je malý. Všichni se znají, mluví spolu, potkávají se. Všichni vědí, kdo je čí přítelkyně nebo kdo s kým chodil do školy. Autoři videa se báli obrátit na rakouská média proto, že měli obavu z prozrazení. Už tehdy se ve Vídni šířila šeptanda, že tu něco je, že se něco chystá. A oni se báli, že ještě předtím než to novináři zveřejní, skončí oni sami kvůli té věci ve vězení (ministrem vnitra byl v té době současný šéf strany Svobodných Herbert Kickl, pozn. red.).

Když jsme se s našimi zdroji setkali poprvé, udělali jsme to jako vždy. Neslíbili jsme, že to zveřejníme. Řekli jsme: když to dostaneme, prověříme to skrz naskrz, nebudeme nic platit, musíme vědět všechno, vidět všechny dokumenty. A když si nakonec budeme úplně jistí, tak to zveřejníme. Ale tehdy, kdy budeme chtít my, a tak, jak budeme chtít my a jen pokud si tehdy ještě budeme myslet, že je to důležité. Takhle pracujeme.

Vytvořila kauza Ibiza nějaký precedens, kterým se můžou novináři řídit do budoucna? Bývalý vicekancléř vás neúspěšně žaloval kvůli otázce, zda zveřejnění videa bylo či nebylo ve veřejném zájmu…

To velmi souvisí s konkrétní podobou zákonů – v některých zemích by vůbec nebyl problém takovou kauzu zveřejnit. Ale v Německu je historicky obzvlášť chráněné mluvené slovo a podle zákona jsme doslova mohli zveřejnit „obrázky“, ale ne jejich zvukovou stopu. Nakonec jsme se rozhodli, že v tomto případě tenhle zákaz neplatí, protože ho přesahuje právě veřejný zájem. Mimochodem, ve Španělsku je tajné pořizování videozáznamů dovolené, což je klíčové, protože tahle nahrávka vznikla na ostrově Ibiza. Kdyby tohle video vzniklo v Německu, jeho autoři by za to byli odsouzeni.

Příště raději skandál v jiné straně…

V jedné z posledních scén filmu, který jste v březnu představil v Praze, šéfredaktor Süddeutsche Zeitung apeluje na vás a vaše kolegy, abyste se po zveřejnění kauzy Ibiza drželi zpátky a „nedávali najevo triumf“. Říká to pokaždé před vydáním takhle třaskavého textu nebo byl tenhle případ opravdu natolik jiný a pokušení „triumfovat“ o tolik silnější?

Říká to tak vždycky. Mezi desítkami redaktorů se vždycky najde pár, kteří by se rádi nechali oslavovat na Twitteru, takže to říká všem. Stát se to může každému, ale my to neděláme, protože se tím novinář stává napadnutelným. I když to tak člověk cítí, neměl by to pouštět ven. Tam už totiž nesahá naše odpovědnost – ta končí zveřejněním toho, co víme. Co se stane potom, už nemůžeme ovlivnit a do určité míry to ani ovlivňovat nechceme.

Samozřejmě jako novináři popisujeme i dál to, co přijde, případně požadujeme něčí rezignaci, pokud se nám zdá jeho pozice neudržitelná. Ale když už, tak z věcných důvodů – něco jako: kdo lže, neměl by sedět ve vládě. Ale jen to, že lidé kvůli našemu článku vyjdou na ulici a demonstrují, naši práci nedělá kvalitnější. Stejně jako ji nesnižuje to, když po zveřejnění nikdo demonstrovat nevyrazí.

Něco jiného je naopak neustále poukazovat na výsledky naší práce. Protože pro čtenáře našich novin, pro ty, kdo nás financují, je důležité vidět, že když noviny investují tolik peněz do investigace, že to má taky výsledky.

Byla kauza Ibiza jeden případ z mnoha nebo byla pro vás osobně něčím výjimečná?

Naprosto výjimečná. Jednak je mi Rakousko přirozeně bližší než třeba Panama, vyrostl jsem na hranicích s Rakouskem, mám ho rád, znám spoustu Rakušanů a nástup populistů v Rakousku jsem samozřejmě sledoval s obavami. Ne kvůli politickým sympatiím a antipatiím, ale prostě proto, že i my v Německu jsme už zažili, k jakým hrůzám vede, když někdo v politice šíří lži nebo falešné sliby. Pro naši novinářskou práci to ale znamenalo, že musíme být ještě opatrnější.

Troufnu si říct, že velká většina našich čtenářů v Německu lidi typu H.C. Stracheho naprosto odsuzuje. Ale právě proto média v takových případech musí být ještě obezřetnější, aby populistům nepřidala další munici. Proto jsme texty o aféře Ibiza tolik řešili s právníky, protože jsme čekali, že to první, co populisté udělají, bude, že nás obviní, že píšeme fake news.

Mně osobně by ta story byla novinářsky milejší, kdyby šlo třeba o politika sociální demokracie nebo Zelených, pak by to bylo zajímavější. U Svobodných je to bůhvíkolikátý skandál. Ale právě když se něco zase objeví u populistů, je tu riziko, že k tomu budeme přistupovat lehkovážně, a proto je potřeba mít se o to víc na pozoru.