Čína v posledních letech znovu posílila svůj mediální vliv ve světě. Nové analýzy ale ukazují, že miliony dolarů vložených Pekingem do placené inzerce nebo propagace na sociálních sítích nejsou příliš efektivní. Čína totiž publiku ve světě servíruje stejnou propagandu jako doma, zatímco média v jednotlivých zemích popisují i korupci, politické obchody či nekvalitu spojenou s čínskými projekty. Nedávnou zkušenost se slibovanými zářnými zítřky, které ale z Číny nakonec nepřišly, má i Česko.

Je to deset let, co Čína zahájila svou iniciativu pro globální spolupráci známou jako BRI (Belt and Road Initiative), česky (Jeden) pás a (jedna) stezka. V jejím rámci byla prosazována a v některých případech i realizována řada velkých infrastrukturních projektů od přístavů a letišť přes vysokorychlostní železnice až po přehrady a mosty. Iniciativa cílí zejména na Asii a Afriku, soustředí se však také na jižní Ameriku, východní Evropu a oblast Balkánu.

V Česku ji prosazoval končící prezident Miloš Zeman, stejně jako mohutné slibované investice z Číny, které ale nakonec nikdy nedorazily.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Peking vynaložil miliardy dolarů nejen na realizaci projektů Pásu a stezky, ale také na propagaci svých aktivit pod hlavičkou BRI. Ve snaze zvýšit takzvanou „diskurzivní moc“ čínského režimu je jedním z hlavních cílů strategické posilování mediálního vlivu. Prostřednictvím vlastních mediálních kanálů i spolupráce se zahraničními médii se Čína snaží „vyprávět světu čínský příběh správně“.

Tento příběh viděný pohledem čínských komunistů vychází z marxistické a maoistické ideologie. Staví však hlavně na kritice západního imperialismu a kolonialismu v uplynulých dvou stoletích i západem vedené globalizace, v jejímž znamení se nesl vstup do nového milénia. Čínský příběh v čínském podání je tak příběhem „století ponížení“ a následujícího „století vzestupu“ legendární „Říše středu“, odkazující na tisíciletou historii i bohatou kulturní tradici.

Export rozvoje vs. export korupce

Jeden ze silných narativů podporujících pozici Číny coby globální velmoci je právě ten spjatý s iniciativou Pás a stezka a jejími rozvojovými projekty. Po téměř deseti letech od jejího představení však řada analýz naznačuje, že mediální boj Pekingu o pozitivní obraz vlastních zahraničních investic není vždy úspěšný.

Například podle časopisu Foreign Affairs média mnohé projekty BRI s odstupem času vnímají jako „obrovská selhání“ často vedoucí k „nárůstu korupce, posilování protidemokratických praktik a zatěžování cílových států nadměrným zadlužením“. Server Global Voices nedávno zveřejnil rozsáhlou analýzu mediálního diskurzu souvisejícího s iniciativou Pás a stezka v celkem čtrnácti zemích od Filipín přes střední Asii a Evropu (včetně České republiky) až po Jižní Ameriku.

Analýza rozebírá hlavní argumentační body, jimiž Čína své projekty po celém světě zaštiťuje. Patří mezi ně údajné zvýšení zaměstnanosti, otevření vstupu na čínský trh, přístup k vyspělým technologiím a výrobním postupům nebo rozvoj měst. Lokální pohled na věc však v médiích obecně rezonuje mnohem silněji než oficiální čínský narativ. Těmi nejdiskutovanějšími tématy tak zpravidla bývají ta nejkontroverznější: získávání elit, korupce, místní nacionalismus, protičínské nálady a rasismus, kvalita provedení projektů či čínské vměšování se do lokální politiky.

Oficiální čínský „příběh“ vykresluje čínské investice v příznivém světle jako „rozvojovou pomoc“ slabším a zdůrazňuje technologickou i hospodářskou vyspělost Číny. Ta se prezentuje jako globální lídr napravující křivdy způsobené západním kolonialismem a globalizačním neokolonialismem. Ze strany Pekingu se jedná o mocenské soupeření, jehož cílem je posílení vlastní globální pozice. Jeho přístup spojuje prvky někdejšího západního imperialismu a kolonialismu a kapitalistické globalizace – pouze s „čínskými rysy“ ideologie komunistické strany. Jak píše Ivan Sigal v úvodním textu analýzy Global Voices:

„BRI je narativ s imperiální ambicí určovat řád světa. Je financovaný miliardami dolarů a jeho snahou je uspořádat svět podle vlastní specifické představy. Tento narativ představuje možné podoby budoucnosti, které jsou všechny organizovány z centra moci – je tak přímým opakem vize propojených společností, jejichž projevem jsou například otevřené komunikační technologie. Tyto propojené společnosti, v nichž se moc a vliv nekoncentruje pouze v jednom bodě, produkují lokální, měnící se narativy, které se přinejmenším snaží stavět na svobodné debatě, a pomáhají tak budovat kolektivní vizi světa.“

Když propaganda selhává

Platforma China Media Project dlouhodobě sleduje snahy Pekingu o posílení vlastní pozice a o oslabení „západních hlasů“ na světové scéně. V posledních zhruba patnácti letech čínský režim vybudoval rozsáhlou mediální síť určenou k šíření stranické propagandy v zahraničí. Jejím hlavním pilířem jsou státní média v čele se státní agenturou Nová Čína, Lidovým deníkem a státní televizí CCTV. Jimi vytvářený či spoluvytvářený obsah je pak sdílen prostřednictvím sociálních sítí a online platforem a přebírají jej i zahraniční média. Ta jej zveřejňují často přímo v podobě placeného PR.

Nová studie CMP se zaměřila na zmapování úspěchů či neúspěchů globálního čínského mediálního aparátu, který lakonicky označuje za „globální iluzi velikosti“. Autor studie David Bandurski vychází z několika textů na téma „všestranného zvyšování efektivity mezinárodní komunikace“, které během bilancování ke konci loňského roku zveřejnil Lidový deník. Ten stojí v čele Zpravodajské sítě Pás a stezka (Belt and Road News Network; BRNN) spojující 213 mediálních organizací v 99 zemích za účelem „sdílení informací a zveřejňování úspěchů států a regionů v rámci Iniciativy pás a stezka“.

Bandurski pak podrobně rozebírá pravou povahu veškerých úspěchů, jež tyto články ověnčují řadou superlativů. Texty publikované hlavním médiem Komunistické strany Číny se pokoušejí ilustrovat oficiální politiku na konkrétních příkladech, z nichž ovšem mnohdy jasně vyplývá, že stranická média ve své snaze oslovit zahraniční publikum spíše selhávají. Hlavním důvodem je, že neberou v potaz lokální podmínky, zájmy a hodnoty, a lidem v zahraničí servírují v podstatě stejnou propagandu jako domácímu publiku.

Populární čínský příběh nebo placená inzerce?

Politické obraty jako „čínský diskursivní systém“, které čínské mediální úsilí doprovázejí, však často v praxi zůstávají pouhými prázdnými slogany. Za povzbudivě vypadajícími čísly, jimiž stranický deník dokazuje dopad svých textů v zahraničí, se navíc ve většině případů skrývá buď placená inzerce, nebo sdílení totožného obsahu v různých jazykových mutacích za vydatné podpory sociálních sítí.

Peking usiluje o vytvoření „čínského diskursivního systému“, který by na globální scéně měl konkurovat tomu „západnímu“ a ideálně ho postupně vytlačit. V jeho rámci by se mělo například hovořit o svobodě, demokracii a lidských právech nikoli v „západním pojetí“, ale v čínském, respektive v pojetí čínské komunistické strany a její ideologie.

Články v Lidovém deníku dále hovoří o nutnosti vytvořit strategický komunikační systém s čínskými rysy. Ten by měl využívat existující zahraniční platformy – média, ale i konference a fóra, Číňany žijící v zahraničí či „zahraniční přátele“ k „získání většiny na svou stranu“ a „převzetí mezinárodní diskursivní moci“.

Tyto články se ale nejčastěji týkají diplomatických aktivit prezidenta Si Ťin-pchinga a šíření jeho ideologie. Není proto divu, že zahraniční publikum oslovují jen málo. Bandurski odhaduje, že jen samotné zveřejnění článků pod hlavičkou Lidového deníku v zahraničních periodikách například v Saúdské Arábii, Indonésii, Jižní Koreji či Egyptě vyšlo Lidový deník pravděpodobně na desítky milionů dolarů. Autor píše:

„Čína trvá na tom, že je připravena mluvit ve světě nahlas a přesvědčivě, a že si přeje ukázat ‚skutečnou, trojrozměrnou a komplexní Čínu‘. Tomuto cíli se však vzdaluje vlastní neschopností naslouchat a urputností při potlačování různorodých lidských hlasů ve prospěch jediného a samolibého hlasu státu.“

Konec obřích investic

K podobným závěrům došla zmíněná analýza Global Voices: „Čínská komunistická strana a její prostředníci využívají sofistikovanější a nátlakovější taktiky k formování narativů a potlačování kritického zpravodajství. Masová distribuce Pekingem podporovaného obsahu prostřednictvím mainstreamových médií, šikana a zastrašování médií zveřejňujících zprávy nebo komentáře, které nejsou čínské vládě po chuti, kyberšikana, falešné účty na sociálních sítích a cílené dezinformační kampaně, to jsou taktiky, jejichž využití od roku 2019 znatelně narostlo.“

Šíření čínské propagandy však výrazně komplikují místní nezávislá média, občanská společnost a zákony na ochranu svobodu tisku.

China Digital Times rovněž popsaly několik příkladů, kdy Pekingem oceňovaní zahraniční novináři píšící o čínských projektech v rámci BRI pod hlavičkou BRNN vykreslovali tyto aktivity v růžovém světle, aniž by zmínili odpor místních obyvatel a problémy, na něž často upozorňují lokální organizace. K eskalaci napětí v minulých měsících došlo například ve dvou zemích, kde je čínský vliv silný a Peking se zde podílí na řadě infrastrukturních projektů, v Pákistánu a Afghánistánu, na jehož obnově měla Čína ambice spolupracovat s Tálibánem.

Problémy však provázejí projekty BRI po celém světě, jak upozorňují i autoři nové analýzy publikované ve Foreign Affairs. Ti popisují ústup Pekingu od obřích investic spojených s rizikovými půjčkami vysoce zadluženým státům a příklon k „méně okázalým a levnějším iniciativám například v akademické oblasti, telekomunikacích, zelené energii či lovu tuňáků“. Postupně se tak zvětšuje propast mezi realitou a tím, jak by se Čína ráda prezentovala prostřednictvím vlastních propagandistických sítí.