KOMENTÁŘ. V jakém překvapení a úžasu musel asi žít Marco Polo, který ve 13. století doputoval do Číny a o své cestě napsal v benátském vězení knihu „Milión“! Ani dnešní cestovatel nepřijde o mnohá překvapení „malého“ Evropana ve „velké“ Číně.

Cestovat na vlastní pěst a volně trekovat po Číně a Tibetu nelze – potřebujete vízum, respektive povolení, a to vydávají místní všemocné komunistické úřady.

Permit do Tibetu mohou vyjednat pouze místní tibetské agentury a kolem něj se trochu mlží, nikdy skutečně nevíte, jestli jej na 100 % dostanete.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Tomáš Matras, literární kritik a překladatel. Titulek a mezititulky jsou redakční.

V jednom přece je Čína podobná USA: každá z těchto civilizací se prohlašuje za pomyslný střed světa, oba jsou to obrovské a do značné míry do sebe zahleděné světy, chcete-li bubliny, kterých se mávnutí křídly kdesi v Evropě skutečně netýká.

V Číně je o poznání levnější život než v Evropě a najíte se zde jako nikde jinde na světě, čínská historie a umění jsou vyhlášené. Jedná se vlastně o jedinou civilizaci starověku, která přežila až do dnešních dní.

Rychlodráha místo svobody

Naše země s hlavním městem odsud připomínají zapadlou dědinu kdesi na venkově. Vlaková nádraží měst nad 10 miliónů obyvatel jsou v Číně o mnoho větší než většina evropských letišť; denně se vypraví přes deset tisíc rychlovlaků: z Pekingu do Šanghaje přes 1200 km jedete pouze čtyři hodiny rychlostí 350 km/h a na vlak je check-in a bezpečnostní kontroly jako na letišti.

Všude policisté či hlídači a hlavně se nesnažte překročit tamtu příčnou žlutou čáru u začátku a konce vlaku.

Všechny světově úspěšné čínské firmy mají úzké vazby na Komunistickou stranu Číny a její personální obsazení. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Na nejvyšší čínský mrakodrap Shanghai Tower s vyhlídkou (552 m) nečekáte frontu jako na nejvyšší vyhlídku na Burj Khalifa v Dubaji (555 m) a šanghajská marina je zdá se pestřejší, barevnější.

Nejdelší most na světě (165 km), největší budova světa (1,7 milionu m²), olympijský double – park v Pekingu (LOH 2008 a ZOH 2022), Světové hry v Chengdu (2025), kde je mimo jiné hlavní chovná stanice pand velkých na světě, bohatě saturovaný turismus domácími; nekonečné fronty Číňanů na vlastní komunistické i historické či duchovní památky připomínající spíše skanzen.

Co vše je ochotná Komunistická strana Číny udělat, kam až je ochotná zajít ve své nákladné propagaci? Všechno je tu pěkné, čisté, moderní a dokonalé, skoro jako v Japonsku!

Jisté je, že v Číně potřebujete vlastní funkční VPN přes eSIM, abyste se odpoutali od všemocné místní cenzury. Ne často, ale s železnou pravidelností na vás vyskakují videa propagující komunistickou historii, čínskou armádu nebo policii. Není třeba umět čínsky: obrovské rudé transparenty s hesly jsme mívali na stavbách a jiných inženýrských dílech také.

Nelze si nevzpomenout na diktátora Franca: obrovská Čína má pouze jedno časové pásmo – někde chodíte spát a vstáváte za světla, jinde za tmy.

Nelze si nevzpomenout na válečného zločince Hitlera: Tibeťané mají díky Číně výborné silnice a do roku 2030 se dočkají rychlodráhy do Lhasy. Asi nikdy se nedočkají svobody, natož pak, aby se do svobodné země vrátil její duchovní a politický vůdce dalajláma.

V Tibetu a zejména ve Lhase, která připomíná běžné čínské město a má 800 tisíc obyvatel, se kromě vysokohorské nemoci setkáte s mnoha zajímavými a na rozdíl od Číňanů usměvavými lidmi.

Mnoho lidí říká, že toto v Číně už není komunismus… Já se domnívám, že jde pouze o euroamerický omyl, že musíme naše definice kolektivního přežívání v Číně poněkud přehodnotit. Co zde zůstává, je pevná ruka a neomezená vláda jedné strany.

Též s agenty, kteří umí dokonale česky, s provokatéry a s falešnými mnichy a žebráky, ale také s duchovnem, uměním a kláštery, které po řádění Maových rudých gard v padesátých a šedesátých letech 20. století Čína částečně obnovila: zdá se ale, jako by vlastní buddhismus a císařství komunisté vzali na milost zejména kvůli čínskému všeobecnému zájmu a turismu. Že by soudruhům nakonec přece jen trochu chyběla kultura, umění a duchovno?

Udržet se u moci

Tibet však zůstává velmi nepřístupný a izolovaný, nečínského turistu tu téměř nepotkáte. Když už, tak sem tam nějakého Evropana, Nepálce či Bhútánce.

Tentokrát se do posvátné Potály nedostaneme, jsou zde pečlivé a horečnaté přípravy na významnou oficiální návštěvu, nikdo z místních nic neví – ani kdy, ani kdo.

Posléze se ze všeho toho humbuku vyklube historická druhá návštěva čínského prezidenta v Autonomní tibetské oblasti u příležitosti 60. výročí „osvobození“, která si v pompéznosti, inscenované teatrálnosti a bezpečnostními opatřeními v ničem nezadá s Gorbačovovou návštěvou Prahy v roce 1985.

Mnoho lidí říká, že toto v Číně už není komunismus… Já se domnívám, že jde pouze o euroamerický omyl, že musíme naše definice kolektivního přežívání v Číně poněkud přehodnotit. Co zde zůstává, je pevná ruka a neomezená vláda jedné strany.

Účel světí prostředky a machiavellismus či realpolitik velí, že jen to je dobré, co mě – komunistu – udrží u moci. Zde se rozhodli pro materialistický a sociální blahobyt, pro tento účel je vhodné ideologickým přesmykem využít i možností kapitalistického trhu. Není na tom nic divného, tímto směrem kráčí i Vietnam nebo Srí Lanka.

Všechny světově úspěšné čínské firmy mají úzké vazby na Komunistickou stranu Číny a její personální obsazení. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Nebo podle okřídleného hesla současného čínského prezidenta: „Je jedno, jestli je kočka bílá nebo černá, hlavně, že chytá myši.“

Autor je literární kritik a překladatel. Vystudoval FF UP, obor italská a španělská filologie