Političtí vězni za komunismu leckdy neviděli své potomky třeba i deset let. Mezitím z nich vyrostli mladíci, slečny. Jak s nimi po tak dlouhé době otec naváže vztah? Uspěje? Přinese domů jen to hezké? Uplatní právo vést je životem formou příkazů a zákazů, nebo jim dá pochopení? Budou potomci snášet tátovu autoritu? Byl to proces plný chyb a střetů.

Hned první den tátova návratu bylo jasné, jak velká změna ve fungování rodiny přichází. Postupně se změnilo hodně, Jitce nejvíc.

Slovo „změnilo“ u Jitky ani nevystihuje skutečnost. Táta Jitčin život obrátil naruby, půda pod nohama občas ujížděla. Zmizení táty ji zasáhlo, jeho příchod ještě více. Bylo jí necelých dvanáct let.

Proč se vracet?

O lágru a věznicích táta odmítal prozradit cokoli podstatnějšího: „Zakázali mně mluvit. Pokud příkaz nesplním, zavřou mě zas.“ Měl děs z vyzrazení čehokoli. Nelze se divit opatrnosti muklů. Propustili je na podmínku a závazek mlčet podepsat museli. Co kdyby se žena (či někdo z rodiny) venku náhodou podřekla? Potká kamarádku a s radostí se svěří: „Mám ho doma!“ A vzápětí dodá víc, než by chtěla:

„No, měl to strašný, oni je tam tak trýznili.“ Někdo je uslyší anebo se kamarádka, nic ve zlém a nic netušíc, zmíní někde jinde. A neštěstí je na světě. Donašeč nebo poctivý soudruh se vždycky může najít.

Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. V sérii už vyšlo: Úvod autora, 1. díl, 2. díl, 3.díl, 4. díl, 5. díl a 6. díl.

Po letech muklové říkávali: „Nechtěl jsem stresovat rodinu líčením hrůz. Proč jim zakládat na noční můry?“. Podle Jitky ale měli i další motiv k utajování: byli tak naučení z vězení, lágrů. Chránili se tak před bachaři. Nechtěli, aby jim tam kdokoli více nahlédl do nitra. Na svobodě v tomto přístupu pokračovali, i když vhledu nejbližších se nemuseli bát.

Dále: Kdo by se podělil s blízkými o zvěrstva páchaná na něm estébáky a dozorci, mohl by se též upamatovat na trýznivé a již zasuté vzpomínky, které už ho nepronásledují. Pokud se pozapomenuté děje vyvolají, může se obnažit víc, než by člověk chtěl, a může dojít na jitření starých ran. Možná právě proto se muklové intuitivně, aniž o tom takto přemýšleli, vyhýbali líčení poměrů ve vyšetřovacích vazbách, lágrech a věznicích.

Muklové se zdrželi vyprávění i kvůli zahlcení praktickými povinnostmi: vyřešit bydlení, zapojit se v rodině a ustát případné neshody, postavit se finančně na nohy, nastoupit do práce. A především: Ocitli se na svobodě. Proč se vracet? Žilo se dál.

Poraď si vždycky sama

O co méně táta hovořil o lágru, o to více Jitce vštěpoval při dlouhých hovorech různá moudra, postoje a názory. Při výsleších a pak i ve věznicích a lágrech muklové nedávali najevo stav duše. Bachaři a důstojníci by při vězňově zakolísání z něj leccos mohli vyčíst a jeho slabiny využít. I jen samotný výraz obličeje si mukl musel hlídat; tvář mohla leccos prozradit. Nastavit neutrální rysy. Tvář hráče pokeru. Ať nikdo neví, co cítím.

HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!

Táta se uměl ovládat, uměl potlačit vnitřní nesoulad a usiloval naučit Jitku to samé. Proč však vést dvanáctileté děvče k dokonalému sebeovládání? Mladý člověk takovému přístupu nemusí rozumět. Někdy je určitá míra pohnutí vhodná, protože může třeba druhé přimět k pomoci, když ti druzí neslyší na slušnou prosbu. Jitka toto tátovo úsilí po letech viděla jako nesprávné.

Táta Jitku také směroval k tomu, aby si se vším v životě poradila sama. Jako on v lágru. Jitka se proto později přesně podle tohoto návodu chovala i v povážlivých situacích. Ovšem tento postoj někdy platil dokonale, a jindy vůbec ne. Proč by se Jitka měla vždy a za každou cenu vypořádat s potížemi sama? Třeba když situace přesahovala její síly? Místo hrdinství bylo lepší nechat si pomoci anebo podporu vyžadovat.

Komunisté? I geniální mozky, ale ne tam nahoře

Někdy se táta až příliš zaobíral pochybami Jitky a jejími záležitostmi. Leckdy zašel zbytečně daleko. Třeba když se kriticky vyjadřoval k Jitčiným kamarádkám. On, dospělý člověk, je posuzoval svým rozumem a skrze svou lágrovou zkušenost. Poté Jitce předložil definici a ona se podle toho zařídila.

Avšak jí bylo třináct čtrnáct a nežila v děsivém vězeňském tlaku. Měla život poznávat svým rozumem a srdcem. Měla se učit zvládat vztahy na své úrovni, ne být vedena k dospělému pohledu. Navíc táta její kamarádky neznal a mohl se mýlit.

Svými radami a hovory Jitku hodně tvaroval. Ne vše bylo vhodné pro její věk. Kdyby byla starší, pak by to bylo jiné. Mohl jí nechat více prostoru pro vyzrávání a nacházení své originální cesty. Nelze však říci, že Jitka na pochopení tátových postojů doplatila. Zároveň i vyspěla a věděla o životě víc než její vrstevníci, dokonce v některých směrech i víc než běžní dospělí. Poznala principy, jež je dobré ovládat.

O SSSR táta opakovaně prohlašoval: „Proč se máme my přizpůsobit asijské kultuře? Proč by měl být Sovětský svaz náš vzor? Ze západu k nám šlo vzdělání a kultura. Ne z východu.“

O komunistech mimo jiné říkával: „Mají mezi sebou i geniální mozky. Ne však nahoře, tam jsou často obyčejní tupci schopní jen omílat ideologické poučky. Mají chytré lidi pod sebou. Vykonavatele státní moci, poradce, špičky StB, některé národohospodáře a organizátory.“

A dodával: „Totalitní postupy se KSČ učí v Rusku.“ A zdůrazňoval: „Oni nepotrestají jen své odpůrce. Jdou i po jejich rodinách, protože chtějí zcela vymýtit odpor. Jsou důslední a mají dobře promyšlenou strategii.“

Ještě něco zbylo: dcera

Táta s Jitkou nejen hovořil, snažil se ji i formovat a vychovávat jinak, než byla do té doby zvyklá. To proto, že zmeškal sedm let. Opustil holčinu, kterou miloval. Uteklo mu její dětství. Nyní se vrací a místo dívenky najde dospívající slečnu. Navíc přemýšlivou. Což ho potěšilo. Chtěl jí co nejvíc dát.

Též měl pocit, že máma, babička a děda Jitčino vzdělávání v některých ohledech zanedbali, a chtěl to „napravit“. „Zdravit jsem uměla, jíst příborem také, chovat jsem se uměla, ve škole hezky prospívala, doma jsem pomáhala, do kroužků chodila, žádné problémy se mnou. Ale on měl potřebu vše zařídit jinak.“ Tak to Jitka po letech vnímala.

Za tátovým přístupem stál i jeho původ z bohaté rodiny, zatímco máma pocházela z běžných poměrů. Přitom rodiče Jitčiny mámy byli oba na výši intelektuálně, žádní tuctoví lidé. Ale nebyli ze střední vrstvy, kde ji chtěl vidět.

Ještě jeden důvod k dotváření Jitky. Tátu mlátili sluhové komunistů. KSČ ho uvrhla do lágrů a věznic a ukradla mu sedm let života. KSČ ho oloupila o možnost budovat rodinné štěstí. Těšil se domů, a když se tak stalo, persekuce nekončí: KSČ ho pošle fárat, znemožní kariéru, omezuje ho. Ale doma najde dceru. Tolik toho prošvihl, a teď může alespoň něco pro sebe zachránit. Ještě něco má. Něco mu zůstalo. Tak uplatnil své právo vést Jitku životem.

Tátova snaha byla pochopitelná, leč v roce 1956 už Jitka měla svůj svět, svůj rozum. Svou vůli. Jako on v lágru v lecčem vyrostl víc než lidé na svobodě, tak i Jitka, nucená žít bez něj, vyzrála rychleji, než kdyby táta přebýval doma. Nebyla typem dítěte, které bez myšlení přijme autoritu rodiče a ve všem se podřídí. Byla dál, než táta čekal. Sice nikoli dospělá, ale na svůj věk dost dospělá.

„Nos vlasy takhle!“

Jenže táta ji měl za dítě. Nemohl ji jen tak školit, jako by těch sedm let nebylo. Nemohl Jitku jen tak seřídit jako nějaký stroj a vzít jí nevědomky osobitou cestu. Bylo třeba ji směrovat velmi opatrně, spíše doladit. Věnovat jí pochopení. To se ne vždy stalo, místo toho přišly příkazy a zákazy.

Jitka žila bez táty sedm let a mohla tak žít i dál. To si táta neuvědomil. Kdyby se v plné míře dovtípil, zřejmě by ho to dost zranilo. Ani jeho vyzrání v lágru mu neotevřelo cestu k porozumění Jitce. Kdyby doma našel dvacetiletou mladou ženu, snad by jí nechal mnohem více prostoru.

Pokud by tátu komunisté neuvěznili a denně by se s Jitkou vídal a vnímal ji, vznikal by oboustranný vztah, v němž by otec působil na dceru a ona na něj. Kontinuita soužití a síla rodiny by eliminovaly občasný vypjatý nesoulad a zajistily by skrze průběžné drobné střety přirozenou samoléčbu jejich vztahu. Jitka by plynule získala u táty respekt a dostatek místa pro svůj rozvoj. Vyšli by si vzájemně vstříc.

Žádný střet skokem. Žádné dohánění sedmi let. Žádná tátova urputnost. Táta netušil, co je to mít dospívající dceru. Srážky přišly nutně. V takových okamžicích Jitka zaťala zuby a mlčela. Věděla, že to táta nemyslí zle.

Táta třeba Jitce říkal: „Nos vlasy takhle.“ Jako by její účes byl špatný. Byly i jiné necitlivé poznámky, např.: „Musíš se chovat tak a tak.“ Také prohlásil: „Ty seš úplný tele.“ Vzal ji třikrát na oběd do Repre (Obecní dům). Když se číšník Jitky zeptal: „Co si dáte, slečno?“, byl šťasten, jak vybraně se s jeho dcerou hovoří. Jenže v zápětí ji peskoval: „Jak to sedíš? Jak to jíš? Jak držíš ten příbor?“ Jitka tátovy připomínky vnímala jako omezování. Doma dříve zažila poučování, ne však sekýrování.

Za tetou ne, táta dohání kriminál

Táta s mámou Jitku jednou vzali ke známým. Ti už měli televizi. Dívali se na film Tichý Don. Pak dospělí debatovali. Jitce bylo třináct a chtěla se zapojit do hovoru. Přesně tak, jak doma. Do povídání na návštěvě se však přidat nesměla. Táta jí to zakázal. Zdůrazňoval: „Mluv, až když se tě někdo zeptá.“ Podobné řeči Jitka nikdy neslyšela. Pokud se doma něco řešilo, hovor dospělých nepřerušovala, ale svůj názor sdělila, aniž se jí ptali. A jim to nevadilo.

Po návštěvě u dalších známých táta oznámil: „Až tam půjdeme příště, řekneš: ‚Rukulíbám milostivá paní.‘ Sluší se to.“ Nadešlo další setkání. Jitka ta slova ze sebe nedokázala vypravit. Ta slova se jí příčila. Kdyby je vyřkla, cítila by se ponížená. Doma se táta hodně zlobil. Cítila se zahanbená. Přál si, aby „rukulíbám“ zaznělo, protože ty přátele znal ještě z doby válečné a oni patřili ke kruhům, kde se ten obrat běžně používal. Pro tátu „rukulíbám“ znamenalo úroveň. Hledal snad i zbytky poměrů svého mládí. Pominul, jak se vše za jeho věznění převrátilo.

Za dob tátova věznění Jitka často jezdívala k máminým tetám do Pardubic. Všechny byly hodné. Táta se vrátil a pratety jí záhy zakázal. Kdyby ne, návštěvy by se i tak postupně omezily přirozenou cestou, jak Jitce přibýval věk a měla méně času. Poté, co se dověděla: „Do Pardubic nepojedeš,“ byla zaskočená a říkala si: „Proč bych tam nejela? Vždyť jsem tam jezdila pořád!“ Konec cest k pratetám měl tento důvod: táta chtěl budovat rodinu. Pardubice? Výlet na dva dny. On o Pardubice nestál. Kdyby tam jela Jitka sama, neviděl by ji. A on s ní nebyl sedm let.

Najít sám sebe

Protože táta s Jitkou hovořil o všem možném, táhl ji tím nahoru. Brzy zvládla způsob jeho myšlení. Zároveň si vypěstovala sebevědomí a pocit rovnocennosti. On byl rád za její snahu porozumět. Jenže ji považoval za posluchačku, která nemá polemizovat. Ale Jitka se cítila být na jeho úrovni! Tudíž si troufla často sdělit své postřehy. I odporovala. A mnohdy tvrdě narazila. To si prý nesmí dovolit. Jenže táta se neměl divit. Vždyť ji vedl k samostatnému uvažování.

Nešlo jen o konkrétní zákazy, jiný způsob výchovy. Než se táta objevil, směla se Jitka doma podílet na řešení různých záležitostí. Samozřejmě coby dítě nemohla rozhodovat o chodu rodiny, ale čím více pobírala rozumu, tím více se doma zajímali o její názory. A mnohdy vzali její mínění v potaz. Dorůstala tak k zodpovědnosti. A najednou ten táta. Svou autoritou učinil spoustu změn a o tom obratu se s Jitkou vůbec nebavil. Nesměla se ani vyslovit, natož spolupodílet na určování kurzu. Ocitla se střihem na vedlejší koleji. To se jí dotklo. Vadilo jí, jak s ní táta zacházel.

Vadily jí zákazy, zúžení prostoru. Přála si, aby vše šlo jako dřív, jen s tím tátou navíc. Nebo se měla jen tak vrátit z polodospělého věku do dětství? Už nikdy nenašla doma takovou bezstarostnou pohodu jako dřív. Což však bylo způsobeno též přibývajícím věkem. Poklidná údobí nikdy netrvají věčně.

Ač táta rozboural Jitčiny zvyklosti a Jitka jeho autoritu mnohdy jen trpně snášela, nelze říci, že by strádala. Říkala si: „To se vylepší, to bude dobrý.“ Nepátrala po tátových pohnutkách. Shánět se po důvodech, případně po tom, zda něco byl či nebyl záměr, lze zpětně, když má člověk deset, dvacet i více let navrch. Se změnami se rychle porovnávala. Problémy přišly, přešly a překryly se jinými.

Žila. A kolem ní tolik jiných záležitostí než trable doma. Vždyť byla mladá a optimistická, přizpůsobivá. Chtěla žít. Přišla i spousta hezkých chvil a okamžiků rodinné sounáležitosti.

Jitka byla podle svého přesvědčení sama sobě nejblíže ve svých pěti až dvanácti letech, v době tátovy nepřítomnosti. Byla ryzí, byla to ona. Po návratu táty ztratila sama sebe a lopotně se celý život hledala, aby se, snad, našla.

Ale příčina netkvěla jen v tátovi, ten jen to „ztrácení sebe sama“ načal. Pozbýt přechodně sám sebe je běžná cesta lidí tady na světě.