„Vězeň se v nejednom případě dovtípil, že do zaběhlých podmínek tak trochu nepatří. Anebo dokonce překáží a soužití nefunguje. Připadal si cizorodý. Nikoli však svou vinou ani kvůli blízkým, nikdo nic takového neplánoval. Byl prostě deset let pryč.“ Jak se rodiny politických vězňů za komunismu vyrovnávaly s návratem otce domů, popisuje kniha Lubomíra Vejražky Jizvy zůstávají.

Mukl se obvykle po návratu ocitl ve víru povinností a nevyhnutelností. Denně stál před nutností něco řešit, něčemu odolávat, ohmatávat situaci. Musel dát své představy do souladu s možnostmi. Zařadit se. Seznamovat se s jinou dobou, než znával. Zahlcen, životem vláčen a leckdy i válcován. Ponořen do svých záležitostí: předvolávání na policii, pracovní úřad, namáhavá nekvalifikovaná práce, složité bydlení, celková nejistota. Tolik vlivů mu bralo veškerou energii.

Z lágru navíc přicházel ubitý, a tedy se musel nejprve vzpamatovat a nabýt síly, chytit dech a věnovat se jen podstatnému. Měl v takové situaci možnost zabývat se tím, jak nese jeho návrat žena? Kam se posunula? Co všechno doma on změnil? V tomto směru obvykle vypnul hlavu, hodil otázky a nejasnosti za sebe a vykročil do života. Pochopitelné. Proč uvažovat o něčem, co je složité a v daný okamžik asi neřešitelné?

Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. V sérii už vyšlo: Úvod autora, 1. díl, 2. díl, 3.díl, 4. díl a 5. díl.

Také tu byla radost ze svobody. Nevěděl sice, do čeho se vrací, ale zároveň se těšil. Zbavil se ostnatých drátů a mříží, bachařů a obušků, korekcí, rizik zmrzačení a smrti v šachtě! Chtěl žít.

Byl šťastný. Mohl se milovat se ženou. Často nebo občas, ale ano. Úžasné! I kdyby ho už nemilovala, prostě tam byla. A měl dítě. Měl kde bydlet, i kdyby stísněně. Krása oproti dřívějším letům. Tak proč by měl o něčem příliš přemýšlet? Prostor na hloubání mohl přijít později. Mnozí však nezačali ani po mnoha letech.

Jako vlak, který jel jinou krajinou

Propuštění, návrat… Často však šlo o dva návraty. Pro vězně samotného a pro jeho ženu. Oba návraty se v lecčem mohly lišit a nemusely přinést to samé jemu a jí. Mukl nasedl do vlaku, z nějž před lety vystoupil. Nezkoumal, jaký ten vlak je. Hlavně nastoupit a jet. Ale byl to už jiný vlak a jel jinou krajinou než dřív, i když se mukl třeba tvářil, že se nic nezměnilo.

Amnestie, zázrak, radost… Nabytá svoboda byla významná a velká, nádherná navzdory nesnázím, které pomáhala překonávat. A že těch nesnází přidal svět navrch hodně. Přebírat nelze. Přesto vězeň návratem jen získával. I ten, který se vrátil s přesvědčením, že doma je vše v pořádku, avšak mýlil se a svoboda ho konfrontovala se ztrátou rodiny. I ten, který roztřískal vzteky nábytek, když doma zjistil pravdu.

HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!

Odehrávaly se i zlé výjevy a žárlivost tepala. Jedna zkouška za muklem, druhá před ním. Ale byl volný! I když mu bylo hodně zle, prohra hodnotu svobody nesnížila. Volnost je volnost. Otřepal se, a ač pochroumaný, vyrazil dál, vzhůru, a postupně nacházel půdu pod nohama. Avšak u rodiny to mohlo být jiné.

Radost z amnestie? Ano. Zároveň s vězněm však přišly velké změny letitých obyčejů ustavených doma po jeho zatčení. Příchozí rozvířil poklid. Leccos se stalo složitějším. Třeba bydlení, pokud bylo nevelké. Rodina se vězni přizpůsobovala, ač o to příliš nestála, on se podřídil méně. Nevěděl, jak domácnost celá léta fungovala, a nemusel souhlasit s dosavadním rytmem.

Skončil jasný život v lágru

Pro ženu a děti mohly být nové začátky těžší než pro něj. Nic proti němu. Ale zvykli si žít bez něho. S jeho objevením si museli hledat novou stabilitu. Proces mohl bolet. Příliš velký a příliš náhlý obrat, emoční zátěž pro obě strany. I tam, kde prostředí vypadalo klidně, mohlo napětí vznikat skrytě.

Někde mohla rodina příchodem radostně očekávaného muže, táty, vyloženě ztrácet jistotu a klid, protože ustálený pořádek zcela převrátil. On nabýval, oni pozbývali.

Ve světě lágrů bylo vše dost jasné. Tady je dobro, tamhle zlo. Zde stojí kamarád spoluvězeň, tamhle se potlouká bachař, vyšetřovatel či jiná komunistická pakáž. Ale venku bylo Jsoucno hůře čitelné.

Ne všude vracející se mukl způsobil otřes. Případ od případu. Není vhodné paušalizovat. Nelze z jednotlivých příkladů dovozovat obecnou platnost, procenta. Komu návrat zcela vyšel, měl štěstí.

Zatímco vězeň čas na přemítání kvůli spoustě okolností neměl, a ani do reality možná nechtěl nahlédnout, protože svoboda ho hřála, žena, děti a rodiče v sobě mohli novou situaci hodně řešit. To kvůli komplikacím spojeným s jeho opětovným začleněním.

Mnozí muklové neuvažovali o všech změnách, které způsobili v rodinách, ještě z jednoho důvodu. Jitka ze svých kontaktů s mukly nabyla dojmu, že jak byli v lágru mužní, silní a zocelení vším, co přečkali, tak po návratu byli (ne všichni) v osobním životě navzdory své síle vypěstované lágrem zranitelní a nevyzrálí. Leccos neuměli vyhodnotit.

Proto mnohdy automaticky předpokládali, že žena přijme nový stav a podřídí se, nebudou jí vadit změny a vše bude hladce fungovat. On je přece hlavou rodiny. Jenže ona nemusela sdílet jeho představy. Mohl do ní promítat nesplnitelné vize. Což neukazuje na nedostatek u ní. Chyba často nebyla v nikom. Potkaly se prostě dva různé světy dlouho se vyvíjející samostatně.

Mukl se moc nevyptával

Idealizování platilo nejen směrem od mukla k rodině, ale i obráceně. Ženy a děti doufaly, že muž, táta, jim vynahradí zmeškaný čas a bude se chovat podle jejich představ. Ale nepočínal si tak. Anebo se snažil, ale nešlo to. Záviselo na povahách zúčastněných, na bytových podmínkách, na práci, na psychickém narušení mukla či ženy atd.

Návrat byl zatěžkávací zkouškou. Zkouškou o to větší, že do amnestie každý táhl odhodlaně svou káru, co mu síly dovolily, a najednou s nabytím svobody napětí povolilo a s uvolněním začaly vyplouvat emoce.

Leckterý mukl jen opatrně a nikoli důsledně vyzvídal, jak bylo doma za doby jeho věznění. Nezeptal se třeba, zda žena uvažovala o rozvodu, a nesvěřil jí, jak se v lágru, když viděl rozpadající se manželství spoluvězňů, obával jejího odchodu. Možná měl její čekání za samozřejmost. Ne každému došlo, že by měl moc děkovat.

Nezjišťoval kupříkladu, zda někoho měla, ač tušil, že ano. Anebo i věděl, ale též mohl mlčet, protože mu bylo jasné, jak to bylo doma nelehké. Pokud však nedokázal tu záležitost překročit, časem nakonec došlo na obviňování. Neodpustil. A už vůbec si nepoložil otázku, zda je co odpouštět. Nemusel ženě říci, jak po návratu vycítil svou určitou rušivost v rodině, i když se oba snažili o klid, a jak ho to mrzelo. Jak cítil napětí mezi ní a jím.

Nezkoumal, jestli mu žena rozumí a co má v jejich soužití udělat jinak. Kdo z nás si klade otázku, zda tu či onde neselhal, neublížil? Kdo se snaží přijmout pozici a postoj partnera? Jdeme a jdeme, žijeme. Ač se nepovažujeme za sobce a ani jimi nejsme, na nikoho se leckdy příliš neohlížíme. Tak podobně jednali leckteří muklové po příchodu i později, a to tím spíše kvůli ztrátě spousty let. Není vše sobectvím, co jako sobectví vypadá. Máme také svoje limity.

Kdo se měl hůř?

Mukl se moc nevyptával. Ani žena se většinou příliš nerozpovídala, jak prožívala čas jeho nepřítomnosti. Měl se dozvědět vše? Nejen prostý výčet faktů, ale i citové otřesy, které doprovázely pád rodiny? Jen by se trápil, lepší snad bylo nevědět. Nechtěla se vracet.

Neřekla mu o pláči či záchvatech vzteku proti všemu, o trýznivé, spalující beznaději. O smutku při potkávání šťastných rodin. O strachu z chudoby. Nic o okamžiku, kdy jí v hlavě bleskla sebevražda.

Ani jak ji srdce bolelo, když děti nemohly na školu. Jak se bála smrti, a co pak bude s dětmi. Ani jak jednou jedinkrát, i když ne on, to komunisti za všechno mohli, k němu pocítila ohromnou nenávist, že se nechal zavřít. Tehdy se v ní vše vzepřelo. Nezmínila, jak se jí o něm zdávalo a jak ty sny po návštěvě vždy zesílily a přiváděly ji k šílenství.

Jak po jednom z mnoha předvolání na StB, kdy na ni znovu štěkali, ať se rozvede, o rozvodu vážně zauvažovala, protože to samé jí podsouvali i známí. Jak později potkala někoho, kdo se jí moc líbil, a na okamžik zauvažovala, zda, třeba, možná…

Nesvěřila nic o svém prožívání jeho návratu. Na jedné straně štěstí, na straně druhé otazníky. Jak jí připadal cizí a neuměla najít spontánní radost ani lásku. Jak byla po letech nejistoty natolik znavená, že by snad raději žila dál sama.

Hovory zčásti blokovala pochmurnost sdělení, která měl jeden pro druhého. On věděl, jak to doma měli zlé. Ale jemu nebylo líp! A naopak. Ona si byla vědoma jeho lágrových strastí, avšak i ji podmínky drtily! Proč se přebíjet, kdo žil hůř? Lze to vůbec srovnat? Žádné „kdo s koho“. Proč vracením se k minulosti, která jednoho i druhého rozemlela, vířit a živit tehdejší bolesti? Navzájem se zraňovat? Vždyť jejich nitra byla už tak zatížená.

Počkat až na žehlení

Nemohli si dovolit ztrácet potřebné síly. Nemohli na sebe brát další tíhu. Neunesli by to. O tom nejhorším se tudíž mlčelo z ohledu k druhému, popřípadě se sdělily, bez větších emocí, jen nepříliš ubližující skutečnosti. „Vědělo se“, a zároveň „nevědělo“. Do jisté míry se žilo dál, jako by se nic nestalo. Hleděli dopředu. Proč se vracet k něčemu, co už, zaplať Pánbu, je za námi? Někde si však mukl s ženou dokázali vše potřebné v klidu vyjevit.

U Jitčiny mámy a táty to bylo podobné jako v jiných manželstvích muklů. Co máma vypodobnila o rodině v době jeho nepřítomnosti, popřípadě co táta naznačil o lágru, to si nesdělili uceleně podle nějaké struktury od „A“ do „Z“. Hovořili o všem možném a mnohé důležité nezmínili, protože to nepovažovali za významné. Na to závažné pak přišla řada třeba mimoděk a občas nechtěně až později. Např. při mámině mytí nádobí nebo žehlení.

Táta stál u ní. Ona si na něco vzpomněla anebo on s něčím začal. Až postupně tátovi vyvstávala před očima část obrazu života rodiny. Až postupně se mámě ukázal zlomek obrazu, jak žil on.

V rodinách muklů se víc neřeklo, než řeklo. Především muklové dobu lágrovou a ponávratovou vytěsnili dokonale. Vyblokování do nich postupně prostoupilo tak úplně, až leccos pozapomněli. Jen někdo se dokázal k minulosti později částečně vrátit. Leccos tudíž zůstalo „viset“ ve vzduchu. Navždy nevyřčené a překryté časem.

Kdo z nás by obstál?

Tyto nesdělené, nesdílené a neřešené děje, někdy i negativní energie, bloudily mezi aktéry dějů a později je doběhly. Neuzavřené a přehlížené se přihlásilo o svá práva a začalo zatěžovat život, zhmotňovat se v podobě nesouladu, napětí, rozpadů.

Třeba když manželce, která vyčkala deset let a pak se tři roky snažila ustát ne zcela harmonické soužití s muklem, došla trpělivost a řekla: „Dost, končím.“ Proč by nesnáze dále snášela? Vždyť jich překonala spoustu za jeho nepřítomnosti. A teď by měly pokračovat? Prostě jí pohár přetekl a odešla. A muž zůstal zaskočen. Roky nevnímal prosby, vysvětlování.

Někdy řešení spočívá v odložení problému, ale jen na dobu nezbytnou, než se člověk dá dohromady, zesílí a najde prostor na hledání cesty. Pak je ale namístě záležitost otevřít, uspořádat a vyléčit. Jak ale odhadnout „dobu nezbytnou“?

Nevyřčené bloudící energie… Chtěly ven. Ale zranění na obou stranách, ostych, tíživost témat a kolotoč života zamezovaly oboustranně odhalení. Když čas popošel a zúčastnění by ustáli sdělení pravdy, už se jim třeba nechtělo; nebyl důvod. Nebo spolu už nežili. Či jeden z nich zemřel. Avšak některé záležitosti měly zůstat spát.

Pokud si žena myslela, že se manžel odbojem provinil na rodině, avšak přesto počkala, proč v tomto případě cokoli vyčítat? Bylo lépe navázat na hloubku vztahu a žít pro rodinu, pro radost. Nebo pokud vztah po návratu hodně drhnul, než se mukl vzpamatoval, a žena jeho stavy ustála. Pak mohlo být lepší už se nevracet.

Nevyřčené energie… K rozhovoru jsou potřeba dva. Jeden se může zeptat, druhý se možná do sebe ponoří a začne vzpomínat. Málokdo se rozpovídá o nelehkých údobích a případných selháních a kotrmelcích sám od sebe.

Není divu, že osobní vztahy muklů mohly být žhavým klubkem. Jejich slabosti ale vyplývaly často nikoli z povahy, ale právě z drtivých situací, jimiž prošli. Kdo z nás by obstál?