Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Nebojsa Mladjenovic on Foter.com, zdroj

Návraty politických vězňů jako zatěžkávací zkouška pro rodiny: kdo se měl ty celé ty roky hůř?

„Vězeň se v nejednom případě dovtípil, že do zaběhlých podmínek tak trochu nepatří. Anebo dokonce překáží a soužití nefunguje. Připadal si cizorodý. Nikoli však svou vinou ani kvůli blízkým, nikdo nic takového neplánoval. Byl prostě deset let pryč.“ Jak se rodiny politických vězňů za komunismu vyrovnávaly s návratem otce domů, popisuje kniha Lubomíra Vejražky Jizvy zůstávají.

Mukl se obvykle po návratu ocitl ve víru povinností a nevyhnutelností. Denně stál před nutností něco řešit, něčemu odolávat, ohmatávat situaci. Musel dát své představy do souladu s možnostmi. Zařadit se. Seznamovat se s jinou dobou, než znával. Zahlcen, životem vláčen a leckdy i válcován. Ponořen do svých záležitostí: předvolávání na policii, pracovní úřad, namáhavá nekvalifikovaná práce, složité bydlení, celková nejistota. Tolik vlivů mu bralo veškerou energii.

Z lágru navíc přicházel ubitý, a tedy se musel nejprve vzpamatovat a nabýt síly, chytit dech a věnovat se jen podstatnému. Měl v takové situaci možnost zabývat se tím, jak nese jeho návrat žena? Kam se posunula? Co všechno doma on změnil? V tomto směru obvykle vypnul hlavu, hodil otázky a nejasnosti za sebe a vykročil do života. Pochopitelné. Proč uvažovat o něčem, co je složité a v daný okamžik asi neřešitelné?


Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. V sérii už vyšlo: Úvod autora, 1. díl, 2. díl, 3.díl, 4. díl a 5. díl.


Také tu byla radost ze svobody. Nevěděl sice, do čeho se vrací, ale zároveň se těšil. Zbavil se ostnatých drátů a mříží, bachařů a obušků, korekcí, rizik zmrzačení a smrti v šachtě! Chtěl žít.

Byl šťastný. Mohl se milovat se ženou. Často nebo občas, ale ano. Úžasné! I kdyby ho už nemilovala, prostě tam byla. A měl dítě. Měl kde bydlet, i kdyby stísněně. Krása oproti dřívějším letům. Tak proč by měl o něčem příliš přemýšlet? Prostor na hloubání mohl přijít později. Mnozí však nezačali ani po mnoha letech.

Jako vlak, který jel jinou krajinou

Propuštění, návrat… Často však šlo o dva návraty. Pro vězně samotného a pro jeho ženu. Oba návraty se v lecčem mohly lišit a nemusely přinést to samé jemu a jí. Mukl nasedl do vlaku, z nějž před lety vystoupil. Nezkoumal, jaký ten vlak je. Hlavně nastoupit a jet. Ale byl to už jiný vlak a jel jinou krajinou než dřív, i když se mukl třeba tvářil, že se nic nezměnilo.

Amnestie, zázrak, radost… Nabytá svoboda byla významná a velká, nádherná navzdory nesnázím, které pomáhala překonávat. A že těch nesnází přidal svět navrch hodně. Přebírat nelze. Přesto vězeň návratem jen získával. I ten, který se vrátil s přesvědčením, že doma je vše v pořádku, avšak mýlil se a svoboda ho konfrontovala se ztrátou rodiny. I ten, který roztřískal vzteky nábytek, když doma zjistil pravdu.


HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!


Odehrávaly se i zlé výjevy a žárlivost tepala. Jedna zkouška za muklem, druhá před ním. Ale byl volný! I když mu bylo hodně zle, prohra hodnotu svobody nesnížila. Volnost je volnost. Otřepal se, a ač pochroumaný, vyrazil dál, vzhůru, a postupně nacházel půdu pod nohama. Avšak u rodiny to mohlo být jiné.

Radost z amnestie? Ano. Zároveň s vězněm však přišly velké změny letitých obyčejů ustavených doma po jeho zatčení. Příchozí rozvířil poklid. Leccos se stalo složitějším. Třeba bydlení, pokud bylo nevelké. Rodina se vězni přizpůsobovala, ač o to příliš nestála, on se podřídil méně. Nevěděl, jak domácnost celá léta fungovala, a nemusel souhlasit s dosavadním rytmem.

Skončil jasný život v lágru

Pro ženu a děti mohly být nové začátky těžší než pro něj. Nic proti němu. Ale zvykli si žít bez něho. S jeho objevením si museli hledat novou stabilitu. Proces mohl bolet. Příliš velký a příliš náhlý obrat, emoční zátěž pro obě strany. I tam, kde prostředí vypadalo klidně, mohlo napětí vznikat skrytě.

Někde mohla rodina příchodem radostně očekávaného muže, táty, vyloženě ztrácet jistotu a klid, protože ustálený pořádek zcela převrátil. On nabýval, oni pozbývali.

Ve světě lágrů bylo vše dost jasné. Tady je dobro, tamhle zlo. Zde stojí kamarád spoluvězeň, tamhle se potlouká bachař, vyšetřovatel či jiná komunistická pakáž. Ale venku bylo Jsoucno hůře čitelné.

Ne všude vracející se mukl způsobil otřes. Případ od případu. Není vhodné paušalizovat. Nelze z jednotlivých příkladů dovozovat obecnou platnost, procenta. Komu návrat zcela vyšel, měl štěstí.

Zatímco vězeň čas na přemítání kvůli spoustě okolností neměl, a ani do reality možná nechtěl nahlédnout, protože svoboda ho hřála, žena, děti a rodiče v sobě mohli novou situaci hodně řešit. To kvůli komplikacím spojeným s jeho opětovným začleněním.

Mnozí muklové neuvažovali o všech změnách, které způsobili v rodinách, ještě z jednoho důvodu. Jitka ze svých kontaktů s mukly nabyla dojmu, že jak byli v lágru mužní, silní a zocelení vším, co přečkali, tak po návratu byli (ne všichni) v osobním životě navzdory své síle vypěstované lágrem zranitelní a nevyzrálí. Leccos neuměli vyhodnotit.

Proto mnohdy automaticky předpokládali, že žena přijme nový stav a podřídí se, nebudou jí vadit změny a vše bude hladce fungovat. On je přece hlavou rodiny. Jenže ona nemusela sdílet jeho představy. Mohl do ní promítat nesplnitelné vize. Což neukazuje na nedostatek u ní. Chyba často nebyla v nikom. Potkaly se prostě dva různé světy dlouho se vyvíjející samostatně.

Mukl se moc nevyptával

Idealizování platilo nejen směrem od mukla k rodině, ale i obráceně. Ženy a děti doufaly, že muž, táta, jim vynahradí zmeškaný čas a bude se chovat podle jejich představ. Ale nepočínal si tak. Anebo se snažil, ale nešlo to. Záviselo na povahách zúčastněných, na bytových podmínkách, na práci, na psychickém narušení mukla či ženy atd.

Návrat byl zatěžkávací zkouškou. Zkouškou o to větší, že do amnestie každý táhl odhodlaně svou káru, co mu síly dovolily, a najednou s nabytím svobody napětí povolilo a s uvolněním začaly vyplouvat emoce.

Leckterý mukl jen opatrně a nikoli důsledně vyzvídal, jak bylo doma za doby jeho věznění. Nezeptal se třeba, zda žena uvažovala o rozvodu, a nesvěřil jí, jak se v lágru, když viděl rozpadající se manželství spoluvězňů, obával jejího odchodu. Možná měl její čekání za samozřejmost. Ne každému došlo, že by měl moc děkovat.

Nezjišťoval kupříkladu, zda někoho měla, ač tušil, že ano. Anebo i věděl, ale též mohl mlčet, protože mu bylo jasné, jak to bylo doma nelehké. Pokud však nedokázal tu záležitost překročit, časem nakonec došlo na obviňování. Neodpustil. A už vůbec si nepoložil otázku, zda je co odpouštět. Nemusel ženě říci, jak po návratu vycítil svou určitou rušivost v rodině, i když se oba snažili o klid, a jak ho to mrzelo. Jak cítil napětí mezi ní a jím.

Nezkoumal, jestli mu žena rozumí a co má v jejich soužití udělat jinak. Kdo z nás si klade otázku, zda tu či onde neselhal, neublížil? Kdo se snaží přijmout pozici a postoj partnera? Jdeme a jdeme, žijeme. Ač se nepovažujeme za sobce a ani jimi nejsme, na nikoho se leckdy příliš neohlížíme. Tak podobně jednali leckteří muklové po příchodu i později, a to tím spíše kvůli ztrátě spousty let. Není vše sobectvím, co jako sobectví vypadá. Máme také svoje limity.

Kdo se měl hůř?

Mukl se moc nevyptával. Ani žena se většinou příliš nerozpovídala, jak prožívala čas jeho nepřítomnosti. Měl se dozvědět vše? Nejen prostý výčet faktů, ale i citové otřesy, které doprovázely pád rodiny? Jen by se trápil, lepší snad bylo nevědět. Nechtěla se vracet.

Neřekla mu o pláči či záchvatech vzteku proti všemu, o trýznivé, spalující beznaději. O smutku při potkávání šťastných rodin. O strachu z chudoby. Nic o okamžiku, kdy jí v hlavě bleskla sebevražda.

Ani jak ji srdce bolelo, když děti nemohly na školu. Jak se bála smrti, a co pak bude s dětmi. Ani jak jednou jedinkrát, i když ne on, to komunisti za všechno mohli, k němu pocítila ohromnou nenávist, že se nechal zavřít. Tehdy se v ní vše vzepřelo. Nezmínila, jak se jí o něm zdávalo a jak ty sny po návštěvě vždy zesílily a přiváděly ji k šílenství.

Jak po jednom z mnoha předvolání na StB, kdy na ni znovu štěkali, ať se rozvede, o rozvodu vážně zauvažovala, protože to samé jí podsouvali i známí. Jak později potkala někoho, kdo se jí moc líbil, a na okamžik zauvažovala, zda, třeba, možná…

Nesvěřila nic o svém prožívání jeho návratu. Na jedné straně štěstí, na straně druhé otazníky. Jak jí připadal cizí a neuměla najít spontánní radost ani lásku. Jak byla po letech nejistoty natolik znavená, že by snad raději žila dál sama.

Hovory zčásti blokovala pochmurnost sdělení, která měl jeden pro druhého. On věděl, jak to doma měli zlé. Ale jemu nebylo líp! A naopak. Ona si byla vědoma jeho lágrových strastí, avšak i ji podmínky drtily! Proč se přebíjet, kdo žil hůř? Lze to vůbec srovnat? Žádné „kdo s koho“. Proč vracením se k minulosti, která jednoho i druhého rozemlela, vířit a živit tehdejší bolesti? Navzájem se zraňovat? Vždyť jejich nitra byla už tak zatížená.

Počkat až na žehlení

Nemohli si dovolit ztrácet potřebné síly. Nemohli na sebe brát další tíhu. Neunesli by to. O tom nejhorším se tudíž mlčelo z ohledu k druhému, popřípadě se sdělily, bez větších emocí, jen nepříliš ubližující skutečnosti. „Vědělo se“, a zároveň „nevědělo“. Do jisté míry se žilo dál, jako by se nic nestalo. Hleděli dopředu. Proč se vracet k něčemu, co už, zaplať Pánbu, je za námi? Někde si však mukl s ženou dokázali vše potřebné v klidu vyjevit.

U Jitčiny mámy a táty to bylo podobné jako v jiných manželstvích muklů. Co máma vypodobnila o rodině v době jeho nepřítomnosti, popřípadě co táta naznačil o lágru, to si nesdělili uceleně podle nějaké struktury od „A“ do „Z“. Hovořili o všem možném a mnohé důležité nezmínili, protože to nepovažovali za významné. Na to závažné pak přišla řada třeba mimoděk a občas nechtěně až později. Např. při mámině mytí nádobí nebo žehlení.

Táta stál u ní. Ona si na něco vzpomněla anebo on s něčím začal. Až postupně tátovi vyvstávala před očima část obrazu života rodiny. Až postupně se mámě ukázal zlomek obrazu, jak žil on.

V rodinách muklů se víc neřeklo, než řeklo. Především muklové dobu lágrovou a ponávratovou vytěsnili dokonale. Vyblokování do nich postupně prostoupilo tak úplně, až leccos pozapomněli. Jen někdo se dokázal k minulosti později částečně vrátit. Leccos tudíž zůstalo „viset“ ve vzduchu. Navždy nevyřčené a překryté časem.

Kdo z nás by obstál?

Tyto nesdělené, nesdílené a neřešené děje, někdy i negativní energie, bloudily mezi aktéry dějů a později je doběhly. Neuzavřené a přehlížené se přihlásilo o svá práva a začalo zatěžovat život, zhmotňovat se v podobě nesouladu, napětí, rozpadů.

Třeba když manželce, která vyčkala deset let a pak se tři roky snažila ustát ne zcela harmonické soužití s muklem, došla trpělivost a řekla: „Dost, končím.“ Proč by nesnáze dále snášela? Vždyť jich překonala spoustu za jeho nepřítomnosti. A teď by měly pokračovat? Prostě jí pohár přetekl a odešla. A muž zůstal zaskočen. Roky nevnímal prosby, vysvětlování.

Někdy řešení spočívá v odložení problému, ale jen na dobu nezbytnou, než se člověk dá dohromady, zesílí a najde prostor na hledání cesty. Pak je ale namístě záležitost otevřít, uspořádat a vyléčit. Jak ale odhadnout „dobu nezbytnou“?

Nevyřčené bloudící energie… Chtěly ven. Ale zranění na obou stranách, ostych, tíživost témat a kolotoč života zamezovaly oboustranně odhalení. Když čas popošel a zúčastnění by ustáli sdělení pravdy, už se jim třeba nechtělo; nebyl důvod. Nebo spolu už nežili. Či jeden z nich zemřel. Avšak některé záležitosti měly zůstat spát.

Pokud si žena myslela, že se manžel odbojem provinil na rodině, avšak přesto počkala, proč v tomto případě cokoli vyčítat? Bylo lépe navázat na hloubku vztahu a žít pro rodinu, pro radost. Nebo pokud vztah po návratu hodně drhnul, než se mukl vzpamatoval, a žena jeho stavy ustála. Pak mohlo být lepší už se nevracet.

Nevyřčené energie… K rozhovoru jsou potřeba dva. Jeden se může zeptat, druhý se možná do sebe ponoří a začne vzpomínat. Málokdo se rozpovídá o nelehkých údobích a případných selháních a kotrmelcích sám od sebe.

Není divu, že osobní vztahy muklů mohly být žhavým klubkem. Jejich slabosti ale vyplývaly často nikoli z povahy, ale právě z drtivých situací, jimiž prošli. Kdo z nás by obstál?

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

14 komentářů

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Proč se v tom patláte? Nevíte, že lejno páchne tím víc, čím víc se do něho šťourá? Vím o čem mluvím, můj otčím, když se vrátil zplodil mého nejmladšího bratra a život šel dál, ono totiž, co se stane nemůže se odestát a je zbytečné se v tom patlat. Jediné, co zbytečné u těchto věcí není, je udělat všechno, aby se už neopakovaly. A k tomu rozpatlávání nepomůže, teď už zvláště ne, jen se na tom kdosi přiživuje, pokud se tím přímo neživí.

    • Vojtěch Berger napsal:

      Chápu správně, že autora knihy o komunistických zvěrstvech označujete za příživníka, protože o nich píše? To chce tedy silný žaludek… Zároveň říkáte, že jediné, co má smysl, je udělat všechno, aby se ty věci neopakovaly. Jak se to „dá udělat“, aniž by se o tom psalo?

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Jak se to dá udělat, aby se tyto věci neopakovaly aniž by se o tom psalo? Odpovídám – neopakovat příčiny, které k takovým věcem vedly, chovat se podle toho, čemu se kdysi říkalo „Vyšší princip mravní“ a důsledně to vyžadovat i po svém okolí a to bez dojáků srdcerváčů. Nekňučet (jak to dělá podle Babiš, i když v jeho případě je to účinné a nese mu to nejen hlasy, ale i dotace).

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        To chce především osobní zkušenost a prožití takové věci.

        • PM napsal:

          Co máte na mysli s osobní zkušeností. To máme volit komanče nebo Babiše, který když ucítí, že může, tak udělá cokoli.
          Nechci, aby se vrátila doba, kdy půjdou lidé jiného názoru preventivně do lochu, tak jak to umí například v současném Rusku.
          Takže co asi jiného se má dělat než o těch hrůzách psát a objasňovat je mladším. Například krásně natočený film, „Palach“ nebo „Milada“, by měly být na školách povinné a to nejen pro Žáky.
          Přečtete si také příspěvek inteligentního člověka,
          Hana napsal:
          3.9.2018 (8:01)

    • Weber napsal:

      Hahaha, dalo by se parafrázovat, že je zbytečné, aby někdo moc myslel, hovořil, či psal, neboť z něj lezou čím dál větší blbosti, co? Já vím, minulost nemůžeme změnit, někdy jen přizpůsobit pro potřeby politiků a také aby žvanilové měli o čem mluvit. Ale proč se v něčem patlat, zvláště v bolševickém hnoji, že?

    • Vejražka napsal:

      Pane z Hané, je to zcela má věc, o čem píši ve svých knihách. Zatím nejste Vy ani Vám podobní u moci, abyste mně to zakázali popř. mě jako nacisti či komunisti rovnou zavřeli. Vy chcete, aby se zapomnělo, já chci, aby se vědělo. A mám k tomu své rodové důvody. Pamatovat na minulost, avšak nebabrat se v ní. Jo a vážený pane, který střílíte od boku… Knihu Jizvy zůstávají s podtitulem Dědictví zla stále živé jsem dělal tři roky, aniž jsem měl jakýkoli příjem. Máte dojem, že se na tématu přiživuji či se tím živím? Vy nevíte, že podobné věci se dělají na oltář vlasti? Vy byste dokázal na něčem dělat tři roky bez příjmu? Nebo už jste to někdy učinil? Tak tedy , pokud by bylo po Vašem, tak zapomeneme na zvěrstva komunistů, nacistů, na obě velké války, na utrpení bezejmenných? Jednou lidi jako vy budou ničit a likvidovat lidi, jako jsem já, včetně mé rodiny. Navážou spolehlivě na metody komunistů a nacistů. … A na rozdíl od Vás se podepisuji svým jménem a neschovávám se anonymně jako zbabělec. Až Váš čas a čas Vám podobným nastane, bude hodně zle slušným lidem. To už tu bylo, nic nového. Tak se dal užírejte svou nenávistí, já si budu dál určovat svůj životní kurz podle sebe. A to tak dlouho,dokud mně to lidé Vám podobní nepřekazí. Trochu jsem se do Vás pustil, schytal jste to i za jiné nenávistné příspěvky. Tak to berte sportovně. Třeba mě budete mít jednou ve svých prackách a vytmavíte mně to, tak jako gestapáci mému dědovi anebo estébáci řezníci mému již zemřelému příteli Ottovi, kterému naložili krom mučení i 18 let. Můj rod je na podobné zacházení zvyklý a je to jeden z důvodu, proč Vám dlouhosáhle odpovídám. (Je to má první reakce na příspěvky k sérii mých článků.) TOTIŽ ABY se už nic podobného NEOPAKOVALO, a aby lidé NENÁVISTNÍ už NENABYLI vládu nad těmi slušnými, kteří jen a jenom chtějí žít v klidu svůj život. … Autor knihy Jizvy zůstávají … PS.: I dnešní doba má velké potíže a leckomu je hodně (!) hodně (!!) zle. Což však nesnižuje zločiny komunistické totality. Howg

  2. bolek.vala napsal:

    Ti “ odbojáři “ škodili republice , naprostá většina lidí pracovala , budovala republiku a tihle škodili ! Myslíte si , že v USA v té době by je za činnost proti státu nezavřeli ? Víte ,jak vypadala 50.léta v USA !? Měli byste v první řadě “ hlídat “ současný kapitalistický svinčík , Minulosti se ani nenajíme , ani nás nezbaví migrantů !!

    • ČERT napsal:

      Trochu bych se těch USA zastal. Tak jistě, že tam byl tzv. mccarthysmus, že tam byli popraveni manželé Rosenbergovi za špionáž pro SSSR atd. Ale přece jenom, pokud jde o nějaký stupeň svobody… Tady např. v roce 1953 vyšel český překlad knihy tehdejšího šéfa Komunistické strany USA Williama Z. Fostera „Nástin politických dějin amerického kontinentu“, přičemž originál byl vydán v New Yorku v roce 1951. Ač samotným obsahem zajímavé, tak ideologicky je to tak vyloženě marxisticko-leninsko-stalinské dílo, v tak agresivním duchu namířené proti imperialismu USA… Nedovedl bych si představit, že by něco podobného, ale v opačném ideovém zaměření veřejně vyšlo ve stejné době u nás nebo ve stalinském SSSR (kde také Fosterova díla vycházela)… A to píši i s vědomím toho, že Foster měl v té době kvůli své politické činnosti opravdu v USA problémy…

    • Petr napsal:

      Evidentně nám tu ten „kapitalistický svinčík“ dělají lumpové, vychovaní komoušema k tomu, že kdo nekrade, okrádá sebe, že ano pane vala.
      A odbojáři republice neškodili, škodili komoušským hajzlům, stejně jako odbojáři za protektorátu neškodili republice, i když se to před zmanipulovanýma soudama v obou případech pěkně zdůrazňovalo.
      Obhajovat těmito argumenty zločinecký totalitní režim? Jste zaslepenej mizera.

  3. Hana napsal:

    Kruté je, že podobnými problémy prošli ti, kdo se vrátili ještě o desítku roků dřív, vězni z koncentráků a německých vězení. Včetně toho, že v přímém přenosu viděli padesátá léta a mnozí prošli dalším kruhem pekla. Pokud by se tedy po válce našla síla, která by se pošťourala v návratu do života těchto lidí (plus posttraumatech vojáků), lidi by aspoň tušili, co se s nimi děje. (Proto jsme i my měli „divného“, zahořklého dědečka. ) Což je důvodem, proč je správné podívat se na to, co se dělo, aspoň teď. Protože podobná vyhodnocení jsou možná pouze s takovým odstupem. A kdo nezná minulost, prožije ji znovu…

  4. Baron napsal:

    uzasne si cist nazory jeste dnes se vymlouvajicich bonzaku, STBaku, pomocne straze, milicionaru. Komunistu z presvedceni a komunistu z prospechu. Snad v zadne ceske politicke diskuzi nechybi USA… Neuveritelne jak Cesi v Cechach vedi, jak se v USA zije, jak se zilo a proc se Americane bali komunismu. Demokraticky politik Bernie Sanders for president in 20-20, vse je v USA mozne a to uz take ztracime trosilinku svobodu slova, prvni clanek americke ustavy, ba i druhy clanek pravo k vlastneni zbrani, zkuste si to v Cechach a modlete se kazdy treti za bonzovani a kurveni zivota vasim spoluobcanum, kdyz si vzpomenete na ty, kteri se vraceli z Jachymova nebo Borskeho vezeni, vzpomente si na ty, kteri zbytek zivota ziji jako exulanti, kteri 20 let nemohli navstivit svou vlast ani sve rodice, ktera patrila a patri i jim, ne jen tem kteri kolaborovali s KSC. Je mne z vas blbe od zaludku, buste se v prsa a lamentujte, Mea culpa Mea culpa Mea Maxima culpa.

  5. Nysandera napsal:

    Pokud se chceme poučit z minulosti, v první řadě tu minulost musíme znát. Ano, většina lidí žila v té době spokojeně, nevadilo jim, že musí v květnu do průvodu a nikam se nedostanou. Teď, když si svou přítomnost a budoucnost řídíme sami, co jsme za těch 30 let udělali? Za to nemůže Havel, politici, ani žádná vrchnost. Můžeme za to my všichni, co jsme si zvolili, to máme. Pamětníci války a komunismu vymírají, za 100 let se o tom budou děti učit ve škole jako o vzdálených dějinách – a ony posoudí, jak jsme uspěli.

  6. Jana Mundilová napsal:

    Oskare, nebo ogare z Hané a ještě přidám i „bolka“. Jeden cítí smrad a proč? Myslíte, že v padesátých letech všechno vonělo? Přecpané věznice, jeden kýbl na cimru ? Doma rodiny vystěhované z domovů do polorozpadlých chatrčí, tam to nesmrdělo, tam proudil vzduch rozbitými okny a vyvrácenými dveřmi to byla jiná. Hlavně v zimě.
    Pánové nejste z příbuzenstva pánů Grebeníčků a Hřebačků? Těch jste se měli ptát jak jim „voněla“ krev z rozbitých těl a u Hřebačků co to bylo za „vůni“ když do lidí pouštěli při výsleších proud? Bolku vy jste pracoval a Ti „záškodníci“ si ve vězeních hověli, hlavně v Jáchymově a okolních šachtách na uranu, bez ochranných pomůcek, bez platu, bez pojištění. Je potřeba hlídat dnešní rychle zbohatnuvší kapitalisty. A začněte od toho, který vede stát jako firmu. Přeji Vám oběma zdraví. Ti co se vrátili z uranových dolů, se většinou důchodu nedožili. Vy si užívejte pokud to jen trochu jde. Jana

Přidávání komentářů není povoleno