Za války, při živelné pohromě anebo po příchodu totality se děti (a staří lidé) stávají nejbezbrannějším článkem společnosti. Vnitřní stav dětí, kterým komunisté ukradli otce nebo matky, lze jen těžko vypodobnit. Režim se plánovaně vydal cestou msty na těch nejmenších, a ještě z toho měl radost. Děti politických vězňů byly komunistickou zvůlí celoživotně a nesmazatelně poznamenány.

Ten den Jitce začal normálně jako posledních pár let. Probudila se. Všední den. Škola před ní. Všechno se odehraje jako jindy – však také jak jinak? Že by se stala ta jedna konkrétní událost, na kterou roky čekala? Na niž dříve docela dost myslela? Těžko… Proč? Proč by právě dnes? Vždyť podle řeči úřední má přijít až za pět let. Taková doba ještě před ní! Jak dohlédnout v necelých dvanácti letech do tak dalekého budoucna?

Ten vzdálený horizont pro Jitku vlastně neexistuje. Děda a babička ještě spí. Zatím sedí u snídaně sama s mámou. Máma. Máma! Jistota v Jitčině životě. Ještě větší než babička s dědou. A že ti dva jsou fantastičtí! Máma. Jako vždy s úsměvem. Neztratila ho snad nikdy v životě. Nikdy. Tedy krom oné doby před dlouhými léty. Tenkrát byla strašně, strašně, strašně smutná a plakávala po nocích. Potají, aby Jitka neviděla. Ale Jitka viděla, slyšela, ač jí bylo teprve čtyři pět let.

Text je zkrácenou kapitolou z knihy Jizvy zůstávají – dědictví zla stále živé Lubomíra Vejražky. HlídacíPes.org zveřejňuje texty z knihy se souhlasem vydavatelství i autora. V sérii už vyšlo: Úvod autora.

A pak jí bylo pět a půl, šest. Máma stále smutná, ale už méně. Už se i usmála. Smích? Ano. Smích. Často opravdový a upřímný. Jen se do něj občas přimíchala křečovitost. Povinnost. Snaha stavět se navenek šťastnou. Maska. Takový úsměv-neúsměv. To když z máminy duše prokvetl smutek, který tam stále sídlil. Ústa se smějí, v očích však příměs zahloubání, únavy. To však malá Jitka tehdy vidět nemohla, to jí došlo později.

Máma, ach máma… Co vše spolu prožily! Bez táty. To po něm ten její smutek. To na něj Jitka čekala tak dlouho, až trochu pozapomněla, že čeká. Pozapomněla, když stále nešel a nešel, když se jí ze života v jejích čtyřech a půl letech v roce 1949 vinou komunistů náhle ztratil.

Klidný spánek dětí

Škola. Okamžitě uviděla v chodbě vyzdobenou velkou nástěnku s obrázkem křižníku Aurory, symbolem Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku (VŘSR, 7. listopadu 1917), jejíž výročí se blíží. Samozřejmě nezbytný srp, kladivo a pěticípé rudé hvězdy kolem. Nad křižníkem žlutý nápis: „VŘSR – vítězství dělnické třídy nad kapitalismem“ a „SSSR – záruka míru pro dělníky a rolníky celého světa“. A ještě jedna nástěnka. S milicionářem a heslem: „Milice chrání klidný spánek našich dětí!“

Napravo text: „Třídním bojem za mír a spravedlnost“. Jitku při spatření milicionáře napadlo, stejně jako včera a také před týdnem, kdy milicionáře přišpendlili: Tak on brání klidný spánek dětí? A ta spravedlnost? Jaká? Kdyby existovala, byl by táta doma. A bydleli bychom v klidu na Vinohradech a ne v tísni v Nuslích. Máma by měla svou práci a tátovi rodiče by nebydleli kdesi na severu, ale ve svém pražském bytě na Výtoni. A měla bych sourozence a nebyla sama.

Děda, legionář z první světové války, by doma nehudral na komunisty a babička by ho nemírnila, aby přede mnou tolik nemluvil. Ale já přece vím, o čem a proč mluví. Jak to řekl děda? Právo není a nebude, dokud neodejdou komunisti pryč. A dodal: Až odtáhnou, zeť bude svobodný. Babička tehdy koukala hodně významně a máma mě prosila, ať se o tom s nikým nebavím.

I ve škole probíhal ten den obvykle. Nějaké zkoušení, písemka, trochu nudy při občanské výchově. Pak honem do přeplněné jídelny a domů. Úkoly, poté ven za dětmi, se soumrakem zpět.

Blíží se večer. Žádná odchylka v Jitčině životě.

Ráno bude všechno jiné

Ale pak přišel telegram. Byl říjen 1956. V ten okamžik se Jitčin život prudce změnil.

Máma Jitce neoznámila: „Jitko, přišel telegram, táta se vrací, půjdu mu naproti na nádraží. Nechoď spát a počkej.“ Snad mlčela, protože stále nemohla uvěřit jeho propuštění a bála se, že nakonec nedorazí. Příchod telegramu a novinu, kterou oznamoval, Jitka pochopila matně z rozhovoru mámy s babičkou a dědou.

Jitku poslali ten večer spát jako obyčejně. Cítila zvědavost a nepopsatelné jemné napětí. Nitro jasně signalizovalo: „Děje se něco významného.“ Semínko klíčící v půdě už zítra vystrčí hlavičku ven. Avšak, co pak? Uvidí úrodnou nížinu se stabilním počasím, anebo se do něj opře vichr v nehostinné horské kamenité krajině? Spát příliš nešlo, přesto usnula. Spánkem nevědomého dítěte, nic netušícího o realitě komunistických lágrů a mučíren.

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Bití, těžké mučení, člověk zavěšený za ruce na trámu. Vnitřní zranění, rozražené lebky, zlámané prsty. Korekce, samotky, temnice. Primitivní, hrubí dozorci, schopní dohnat mukla k smrti. Otrocká dřina, nelidské podmínky v dolech, pohrdání životem vězňů. Hlad. Téměř žádná lékařská péče. Lámání charakterů, stavy beznaděje. Strach o rodinu doma… S tím vším se měla seznámit až po roce 1989. Z literatury. A od muklů, které poznala. Nyní, v roce 1956, zatím jen spí.

Máma uložila Jitku a odchází. Na nádraží. Vyhlížet rychlík od České Třebové, v němž, jak doufá, se vrací její muž dnes propuštěný z věznice v Mírově. Sedm let uplynulo. Byl to tehdy rychlý sled: vpád StB ve čtyři ráno, zatčení muže kvůli odboji, strach. Pak bezesné noci prvních týdnů, slzy. Slzy doma, slzy v práci, slzy občas znenadání i v tramvaji. Vyhazov ze zaměstnání. Přes rok čekání na soud.

Nekonečné čekání a stravující bázeň z rozsudku. Pak přišlo přelíčení a strašný šok: dvanáct let. Krátce na to vystěhování. Též tlak k rozvodu. Nervy drásající návštěvy ve vězení. Návštěvy, jež nepřinesly úlevu při spatření manžela. Protože zestárl a zchátral. Přišly motáky z vězení o operaci prasklého slepého střeva – málem zemřel. Sedm let strachu, přemáhání, pochyb a časté beznaděje. A teď ten telegram. Zázrak. Nával štěstí.

Sedm let čekání

Chvějí se jí ruce, chvěje se duše. Není to přelud? Vše je příliš rychlé. Jako by se ocitla v jiném světě. Rozum si s tím vším neumí poradit, natož srdce. Radost – ano. Avšak radost spojená s tísní. Kdyby měla svůj stav popsat, nesvedla by to.

Na nádraží přišla brzy. Vlak má přijet za třicet minut. Prochází halou, pak přechází po peronu. Vlaky přijíždějí a odjíždějí, lidé se valí tam a zpět, houkání, dunění. Pokukuje po hodinách. Čas se vleče. Vydržela sedm let a teď těch pár minut nemůže dočkat. Hlášení – rychlík má zpoždění. Dalších patnáct minut navíc. Jedna dvě stě čtyřicetitisícina doby, po kterou na muže čekala. Nic proti létům osamocení. Pro osudem zmoženou ženu však hodně dlouhý zlomek času.

Hlavou jí táhne: „Najdeme k sobě cestu? Sblíží se s ním Jitka? Jak se muž porovná s tchánem a tchyní? Nepůjde znovu do odboje? Neskončí opět v kriminále?“ Jednoduše se uvažuje o velké události, která má teprve nadejít. Někdy, časem. A když už je téměř tu, mnohdy přijdou rozpaky.

Máma postává na nástupišti, hlava se jí div nerozskočí. Konečně! Světla lokomotivy. Supění, odfukování. Oblaka páry. Krátké zahvízdnutí, a je tu Albatros – rychlíková lokomotiva. Za Albatrosem řada vagonů. Pomalu se sunou podél nástupiště. A tam někde, uvnitř, snad… Aby tam byl! …

Telegram sice hovořil jasně, ale co když se něco pokazilo? Je vůbec možné, aby ho pustili už po sedmi letech při rozsudku na dvanáct let? Ano, ona sama žádala o jeho podmínečné propuštění. Úspěch moc nepředpokládala. Nerozmysleli si to na poslední chvíli? Od komunistů je možné dočkat se čehokoli zlého. To ji naučili. A ty vagony ne a ne se zastavit. Jen pomalu se skřípotem dobrzďují. Netrpělivost se stupňuje…

Konečně vlak stojí. Lidé vystupují. Oči se rozhlížejí a těkají po tvářích v davu. Jak ho má poznat v té změti? Kde je? Kde?… Ano, tam vzadu! Mohl by to být on. … Poznává ho. Jak se blíží, vnímá jeho ztrhanost a rozpaky. To ji nepřekvapuje. Však ho zažila na návštěvách. Podobně vypadali vězni nacistů, které viděla po válce při příchodu z koncentráků. „Náckové nebo komunisté, NSDAP nebo KSČ, gestapo nebo StB. Dokážou to samé.“ Tak to říkával děda a pokračoval: „Komunisté znali v Rusku krutost v době, kdy nacisté ještě neexistovali.“

Jituško, jsem doma

Jdou k sobě. Dělilo je sedm let, nyní jen pár okamžiků, pár metrů. Za nimi strastiplné roky, pronásledování, úklady komunistů. Ještě pár kroků a objímají se. Konečně! Pohled do očí, polibek. V objetí stojí dlouho. Sedm let uplynulo! Taková doba lidi změní, i když žijí den za dnem spolu. A když spolu nežijí? …  Těžko mohl někdo z cestujících pochopit mlčenlivé drama dvou blízkých lidí, jež od sebe nadlouho oderval zlý rozmar komunistů.

Při příchodu rodičů Jitka spala. Probudila se vzápětí, jak cvakly dveře do pokoje, kde měla postel ona a máma. Zaslechla: „Spí, ona spí, nebudeme ji budit.“ Mohla se posadit na posteli a říci: „Jé, co se děje?“ Mohla se radovat. Ale nedokázala to. Raději naoko spala dál. Bála se i jen pohnout, aby si nemysleli, že je vzhůru. Bylo jí jedenáct a půl roku, víc udělat nemohla. Tah byl na rodičích.

Pro Jitku začala nová etapa života s tátou oficiálně až ráno. První Jitčin pocit z táty? Byl naprosto nejistý. Zaražený, zmatený. Tak hluboce se do ní ten ranní obraz vryl, že si ho v sobě nesla i po padesáti letech. „Jituško, já jsem doma, já jsem se vrátil.“ Tak to řekl. Bez zanícení, bez procítěného hlasu, bez účasti; unaveně, snad i smutně. Pohlédli si do očí. Jen na chvilku. Pak pohledy sklouzly stranou.

Jitka odpověděla prostě: „Ahoj táto.“ Spíše konstatování než ohromující blaženost. Šla k němu, ale nepohladil ji, neobjal. Proč z Jitky netryská nadšení? Proč se neozve: „Jé, tati! Tys už tady!“? A proč on potichu jen hlesl to své: „Jituško, já jsem doma, já jsem se vrátil.“? Proč se nezasměje? Nepřekypuje štěstím?

Jitku napadlo: „Teď by měla nastoupit radost. Kde zůstala?“ A další: „Tak je tady. Co bude dál?“ Byl pro ni cizí. Musel pro ni být cizí. Musely přijít rozpaky. Vždyť ho viděla třikrát za sedm let, nadto jí byly při jeho zatčení jen čtyři roky a nebyli propojeni spoustou společně strávených chvil. Avšak necítila ani chlad nebo zklamání. Navzdory smíšeným pocitům v sobě vnímala zároveň i očekávání a zvědavost. Vždyť táta byl přítomen v hovorech doma, ctili ho a čekání na něj prostupovalo léta celou rodinou. Jakže to táta řekl? „Jituško, já jsem doma, já jsem se vrátil.“ Jinde synovi vytanulo na mysli: „Vrátil se? No a co?“

Měl kolem sebe šedou auru

Ráno už nebylo možné předstírat spánek jako v noci. Nebylo možné utéci. V prvním setkání, které zabralo pár minut, se odehrálo mnohem více, než odpovídá několika minutám běžného života.

Ráno jí táta připadal nejistý, zaražený. Odpoledne se v Jitce ten dojem ještě znásobil. Byl zakřiknutý, zdecimovaný. Bázlivý, až vyjukaný. Nevěděl si s ničím rady. Jako by z něj vyzařovala šedá aura. Tehdy slovo aura neznala. Zpětně, už jako dospělá žena, to vnímala přesně tak: šedá aura. Byl vnitřně šedivý i přes fyzickou zocelenost, kterou z něj Jitka cítila oproti jiným lidem. Avšak nevracel se zlomený. Žádná psychická či fyzická troska. Jen ta šedivost. Těžko jí bylo později na své tehdejší pocity z táty pomyslet. Nemohl za to, jak vypadal, toho si byla vědoma. Jitka si večer, podobně jako ráno, říkala: „Takovou dobu jsme čekali, a to je výsledek?“ Po letech prohlásila: „Koukala jsem na něj jako vyvoraná myš.“

Táta ráno řekl: „Jituško, já jsem doma, já jsem se vrátil.“ Jako by se vrátil z krámu s houskami nebo z týdenní služební cesty. To unavené oslovení neodpovídalo velikosti toho dne. Jitka je přesvědčená, že táta euforii nepociťoval. Radost? Určitě ano. Velikou radost? Samozřejmě ano. Ale velkolepost? Ne. Kde by se vzala ve shonu kolem propuštění a cesty domů.

Je večer. Jitku nemohlo napadnout, jak tátův návrat změní její život. Že ji v lecčem omezí a v jiném jí hodně dá. Že si s ním báječně porozumí i se s ním tvrdě střetne. Předá jí velká moudra, ale ne všechna ta moudra jí pomohou. Že jí vezme část mámy. Že navzdory velké mámině snaze věnovat se tátovi se nakonec ti dva rozejdou. Že jednoho dne tátu uvidí naposledy a pak dlouho, až do konce jeho života, už nikoli. Kolik „že“ by tu ještě mohlo zaznít. Na konci dne bylo patrné, že domácnost začala tikat jinak. Vše složité, co mělo přijít, se zatím skrývalo za obzorem.