REPORTÁŽ. „Támhle je, vidíte? Když se k zámku blížíte od Budějovic, jakoby na vás vyskočí,“ ukazuje směrem k bělostným obrysům Hluboké Alžběta Pezoldová. Její otec Jindřich a adoptivní dědeček Adolf bydleli na zámku jako poslední Schwarzenbergové před tím, než ho v roce 1940 zkonfiskovali nacisté. Nikdo z rodiny se pak už na Hlubokou nevrátil.

Po konci války odmítly československé úřady Adolfa vpustit do země a v roce 1947 mu veškerý majetek zkonfiskovali zákonem, který vstoupil do dějin jako Lex Schwarzenberg.

Jeho odkazu i kontroverzím, které dodnes budí, se HlídacíPes.org věnuje v několikadílném seriálu.

Dům, co nešel vytopit

„Byla jsem se na Hluboké podívat asi čtyřikrát nebo pětkrát, ale mám u toho vždy smíšené pocity,“ nadechne se zhluboka Alžběta Pezoldová a prudce stočí doleva volant své Škodovky.

Stoupáme po příkré lesní cestě směrem k malému parkovišti, které sousedí s bývalým vchodem do zámecké kuchyně.

„Vidíte tady tu plošinku, sem se dalo zajet a odnosit všechny zásoby rovnou do kuchyně, aniž by to kdokoliv ze zámku viděl, zásobování tak nikoho nerušilo. Byl to na svou dobu opravdu moderně zařízený dům, i když přes zimu tu nikdo nebydlel. Na vytopení byl moc velký, byla tu hrozná zima,“ vypráví paní Pezoldová po cestě k hlavnímu vchodu zámku, který nechala postavit její praprababička Eleonora jako reprezentační sídlo tzv. primogeniturní větve rodiny Schwarzenbergů.

Inspirovala se prý britským Windsorem, jehož architektura ji uchvátila při návštěvě korunovace královny Viktorie: „Praprababička byla na ten dům moc pyšná, bylo to její životní dílo, ale mému srdci je bližší Český Krumlov,“zasměje se šibalsky nenápadná sedmdesátnice. V šedé skládané sukni a volném svetru stejné barvy rychle splynula s davem turistů. Neviditelná přesto není.

Neumřela jsem

Zatímco odcházím s kastelánem Hluboké podepsat dohodu o tom, že smím v objektu zámeckého parku natočit rozhovor, sbíhají se k paní Pezoldové někteří zaměstnanci ze zámku, aby ji pozdravili. Sama je z toho překvapená.

„Víte, nemáme pocit, že bychom tu byli právě vítáni. Když chceme jít dovnitř, můžeme si koupit lístky na prohlídku jako každý jiný návštěvník, ale z té atmosféry je cítit napětí. Lidé se nás bojí oslovit, asi aby neměli problémy se zaměstnavatelem, ale někteří to dnes stejně udělali, to je moc milé,“ popisuje průběh několika svých návštěv Adam Pezold, nejmladší syn paní Pezoldové.

Vcházíme na druhé nádvoří zámku, kde si hlubočtí Schwarzenbergové pořizovali fotografie při rodinných setkáních. Zvětšená kopie jednoho takového snímku visí i u vchodu do soukromých komnat posledního majitele Hluboké Adolfa Schwarzenberga.

Alžběta Pezoldová na Hluboké

Při popisu fotografie, kdy průvodce mluví o jejím dědovi jako o posledním Schwarzenbergovi, zkroutí paní Pezoldová nechápavě obočí:

„Vzpomínám si, že jsme přišli s jedním kamarádem na anglicky mluvenou prohlídku a průvodce tehdy říkal, že naše rodina – respektive hlubocká větev – vymřela za druhé světové války. Což mi vzhledem k tomu, že jsem stála přímo proti němu, připadalo až komické. Tak jsem si říkala – jsem vůbec živá osoba, nebo nějaký duch? To mám v živé paměti,“ popisuje zážitek ze začátku devadesátých let při své druhé návštěvě Hluboké.

„Představila jsem se mu a on řekl: Aha, ano. A odešel. Zjevně tehdy měli zažitou ještě komunistickou verzi výkladu dějin zámku.“

Chybíš mi víc než cigareta

Adolf Schwarzenberg byl v rodině známý tím, že před okázalou Hlubokou dával přednost mnohem skromnějším prostorám. Přebýval hlavně ve dřevěném srubu kousek od Boubína. Což zjevně vyhovovalo i jeho ženě Hildě, která byla podle paní Pezoldové velmi plachá a před návštěvami na Hluboké utíkala kuchyňským oknem do zahrad.

Adolf Schwarzenberg byl v rodině známý tím, že před okázalou Hlubokou upřednostňoval bydlení ve dřevěném srubu kousek od Boubína. (archiv A. Pezolda)

„Zajímavé je, že i když tu Adolf moc času netrávil, ten prostor působí stále velmi živě, odráží jeho osobnost,“ šeptá paní Pezoldová při pohledu na stůl, kde je vyskládaný sváteční servis k výročí zlaté svatby prababičky Idy a popelníky, které patřily Adolfově ženě Hildě.

„Hilda byla vášnivá kuřačka. Připomíná mi to pohled, který napsala Adolfovi, když už byl za války v exilu. Stálo v něm: Chybíš mi víc než cigareta na Velký pátek. Velký pátek byl totiž jediný den v roce, kdy si cigaretu odepřela,“ vzpomíná Alžběta Pezoldová na adoptivní babičku, ze které si prý vizuálně pamatuje především kolena, protože k těm jí dosahovala, když se po smrti Adolfa v roce 1950 viděly naposledy.

Hilda a Adolf neměli děti. Kvůli zachování celistvosti rodinného majetku proto adoptovali Adolfova bratrance Jindřicha – otce Alžběty Pezoldové. Právě on byl posledním správcem rodinného majetku poté, co musel Adolf před nacisty prchnout do Itálie a posléze do Spojených států.

Koncentrační tábor

„Hitler ve třicátých letech hodně usiloval o to, aby získal alespoň část aristokracie na svou stranu. Velmi stál o přijetí u Adolfa v Českém Krumlově, ale ten ho přijmout odmítl. Naopak přijal s velkými poctami prezidenta Edvarda Beneše, kterému věnoval million korun na dostavbu československého obranného opevnění.

Po anšlusu Rakouska, když Židům zakázali vstup do veřejných parků, otevřel pro ně soukromé zahrady Schwarzenberského paláce ve Vídni, místo vlajek se svastikou vyvěsil vlajky černé, bojoval za záchranu svých židovských a českých zaměstnanců. Finacoval z posledních peněz, co mu zbyly, českou exilovou vládu v Londýně,“ popisuje rodinnou situaci před a během druhé světové války Adam Pezold.

„Bylo toho dost, co nacistům leželo ohledně Adolfa v žaludku. Dokazují to i zprávy, které jsme našli v archivech gestapa. Doslova se v nich píše, že Adolf je příliš pročeský a otevřeně protiněmecký. Kdyby Adolf na konci třicátých let z Československa neutekl, byl by jedním z prvních, kdo by putovali do koncentračního tábora. Ostatně tam potom nacisté odvezli alespoň mého dědečka,“ pokračuje.

Ptám se jeho matky, jak na koncentrační tábor Buchenwald a zážitky spojené s tamním několikaměsíčním pobytem vzpomínal její otec.

„On se vždycky snažil všechno podávat spíše z humorné stránky. Ale určitě to pro něj muselo být velmi náročné. Otec měřil 193 centrimetrů. Nějaký čas strávil v Buchenwaldu a pak měsíce na nasazených pracích v Linci. Když se odtamtud po válce vrátil, vážil 51,5 kilogramu. Velmi hrdě říkal, že, když ho propouštěli z Buchenwaldu vážil 52 kilo,“ usměje se nejistě paní Pezoldová a vede mě k domu, kde její otec trávil poslední měsíce před válkou.

 Tady je Hrdličkovo

„Tamhle za těmi krajními okny asi otec bydlel naposledy,“ ukazuje paní Pezoldová do prvního patra někdejší správní budovy, ze které je dnes hotel Štekl. Vlastní ho společnost propojená se známým pražským „kmotrem“ Tomášem Hrdličkou a dříve také s podnikatelem a lobbistou Romanem Janouškem.

„Z bytu mého otce zbyly jen obvodové zdi. Nacisté mu sebrali úplně všechno, včetně rodného listu. Když pak končila druhá světová válka, ten byt úplně zplundrovali a vypálili, nic v něm nezbylo,“ usedá paní Pezoldová za stůl místní restaurace.

Takzvaný „Štekl“ byl jednou z prvních nemovitostí, u níž české úřady řešily restituční nárok, který po sametové revoluci na rodinný majetek Pezoldovi vznesli. Ačkoliv Lex Schwarzenberg pozbyl jako zákon namířený proti konkrétní osobě s ustavením nové porevoluční Listiny

„Lidé, kteří jsou tu uvěznění, mají povoleno napsat jedenkrát do měsíce svým příbuzným a také od nich dostávat poštu. Příbuzní mají také dovoleno zasílat vězňům balíčky s potravinami, spodním prádlem a hygienickými potřebami bez omezení.” – úryvek z dopisu, který obdržela rodina Jindřicha Schwarzenberga z Buchenwaldu. „Později rodina zjistila, že gestapo podporovalo rodinné příslušníky vězňů posílat balíčky, které se ale k adresátům nikdy nedostaly. Nechávali si je příslušníci SS,” dodává Adam Pezold

základních práv a svobod účinnost, vedoucí Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích žádost paní Pezoldové zamítla s odůvodněním, že není Adolfovou právoplatnou dědičkou.

Do zdůvodnění svého rozhodnutí umístila také slovní obrat, který se posléze stal alfou a omegou zamítavých rozhodnutí dalších desítek soudů, které ohledně restitučních nároků rodiny Pezoldových následovaly. „Majetek přešel na stát ex lege ke dni jeho účinnosti“ – tedy ze zákona ke dni jeho účinnosti.

„Ačkoliv se takový obrat v původním znění Lex Schwarzenberg vůbec nevyskytuje, státu zjevně přišel vhod. Tuto větu kopírují od jejího zveřejnění v únoru 1994 všechny soudy, včetně těch ústavních. Naše argumenty a důkazy, které předkládáme, snad ani nečtou,“ stěžuje si Adam Pezold.

Nutno podotknout, že někdejší vedoucí Okresního pozemkového úřadu Renata Frelichová je manželkou Pavla Frelicha, jednoho z nejbližších spolupracovníků Pavla Dlouhého, důvěrníka StB, který zprivatizoval velkou část bývalých schwarzenberských majetků v obci Hluboká nad Vltavou. Odtud také pramení jeho novodobá přezdívka „kníže z Hluboké“.

„V právním státě by to člověk nazval kolosálním střetem zájmů, když o osudu restituce rozhoduje manželka člověka pracujícího pro někoho, kdo chce část požadovaného majetku zprivatizovat, a posléze tak učiní. O panu Dlouhém se na jihu Čech ostatně říká, že na co potřebovali Schwarzenbergové několik staletí poctivé práce, získal on za pár let privatizace,“ dodává Adam Pezold.

Ukradené vzpomínky

Hilda a Adolf Schwarzenbergovi neměli děti. Kvůli zachování celistvosti rodinného majetku proto adoptovali Adolfova bratrance Jindřicha – otce Alžběty Pezoldové.

Fakt, že část jejich majetku už zprivatizovali lidé, kteří měli v devadesátých letech zásadní vliv na politiky a pravděpodobně ho mají v zákulisí i dál, je podle Adama Pezolda hlavním důvodem, proč žádný soud nevyslyšel jejich argumenty o nároku na restituci alespoň části bývalého schwarzenberského majetku:

„Na našem majetku má zájem příliš mnoho lidí, měl ho Hitler, teď jsou to lidé v zákulisí politiky i český stát. Byli to nacisté, co nám všechno ukradli, a vše, co od té doby doby dělá český stát, je, že se snaží najít výmluvu, proč i navzdory správnému a loajálnímu chování mé rodiny je legální, že si náš majetek zabral,“ argumentuje.

„Stát sebral v rámci uplatňování Lex Schwarzenberg majetek i lidem, kteří v tom zákoně vůbec nebyli zmíněni. Mému otci, strýci Josefovi, Adolfově ženě Hildě. Tak osobní věci jako pyžama, brýle, rodinné fotografie. Dodnes nebyli zástupci státu schopni právně doložit, proč byly ukradeny i tyto věci. Jsou prostě pryč a jediné, co stát říká, je, že se s tím musíme smířit. Ale to nejde, zpronevěřila bych se tím svým předkům. Není to totiž jen ukradený majetek, jsou to i ukradené rodinné vzpomínky,“ vysvětluje Alžběta Pezoldová, proč svůj boj o majetek nevzdala ani po téměř třiceti letech neúspěšných soudních tahanic.

„Sama si někdy říkám, jestli mi ty nervy stojí za to, ale vnímám to tak, že spravedlnosti musí být učiněno zadost. Musí nakonec zvítězit. Adolf toho pro Československo mezi válkami i za války hodně udělal. A pak proti němu udělali zákon? Jakoby byl nějaký zločinec, což prostě naprosto nebyl! Chci očistit jeho jméno a chtěla bych mít, jako jistě většina lidí v tomto státě jistotu, že tu platí právo, že žijeme v právním státě,“ uzavírá Alžběta Pezoldová pro ni zjevně bolestné téma.

Dopis Benešovi

Vracíme se k autu přes park kolem balkónu s točitým schodištěm, které ze stran tiše hlídají dva lvi s rodovým erbem mezi tlapami. Je na nich vyobrazen poněkud morbidní motiv krkavce, který vyklovává oko useknuté hlavě Turka.

Úryvek z dopisu Adolfa Schwarzenberga prezidentu Benešovi

„To není příliš politicky korektní kresba,“ neodpustím si rýpavou poznámku.

„Nedostali jsme ji do erbu v příliš politicky korektních časech,“ směje se Adam Pezold a dodává, že do původního rodového erbu přidal krkavce jmenovec praděda Adolfa, hrabě Adolf ze Schwarzenbergu, který se v roce 1598 významně zasloužil o porážku turecké armády, která tehdy dobývala Evropu. Jako díky za statečnost obdržel od císaře Rudolfa II. povýšení do říského hraběcího stavu a právě hlavu klovajícícho krkavce.

Rodové heslo pod erbem Nil nisi rectum (v překladu Nic, než co je spravedlivé) se stalo  symbolicky životním cílem i pro Adama Pezolda:

„Když po válce odmítly úřady pustit Adolfa Schwarzenberga zpět domů a pochopil, co na něj v Československu chystají, napsal dopis prezidentu Benešovi, kterému před válkou předával peníze na stavbu československého opevnění, ve kterém ho žádal o vysvětlení, čím se na českém národu provinil, že ho chce takto ztrestat. Napsal, že nežádá o žádné úlitby, pouze o to, aby jeho stížnost posuzovali podle platné ústavy a zákonů, aby měl v tomto ohledu stejná práva jako jakýkoliv jiný občan Československa. O to samé dnes žádá i má matka, jenže na odpověď čekáme už 72 let.“ uzavírá naše setkání syn paní Pezoldové.

Adolf Schwarzenberg nedostal od prezidenta Beneše na svůj dopis nikdy odpověď. To, jak se k němu jeho domnělý přítel i československý stát zachoval, nesl velmi těžce. Podle paní Pezoldové mu to v podstatě zlomilo srdce. Onemocněl anginou pectoris a v únoru 1950 zemřel v Itálii.

Co na kauzu Pezoldových říkají právníci, historikové a politici? Je možné, aby stát Lex Schwarzenberg zrušil? A co by se dělo pak?  Dočtete se v dalších dílech seriálu.