Pokud bychom se v českém právu měli orientovat podle toho, co se o něm napíše v novinách, vydaly české soudy jen za posledních pár dní čtyři zásadní precedenty, které buď zkultivují zdejší politickou scénu, upraví postavení uprchlíků nebo změní vztahy státu a církve. Nic takového se ovšem nestane, aspoň ne hned. České právo totiž pojem precendent, jak ho známe třeba z detektivek s advokátem Perrym Masonem, neužívá.

„Před rokem a půl jsem inicioval vymáhání škody za chybné politické rozhodnutí rady Městské části Praha 2, kterou tehdy vedla Jana Černochová (ODS). Prvoinstanční rozhodnutí soudu mi dalo v dané věci za pravdu. Jedná se o zásadní zlom a precedent, který bude kultivovat politické prostředí,“ pochlubil se na svém Facebooku zastupitel Prahy 2 (a právník) Michal Uhl.

Dalším precedentem má být podle médií rozhodnutí o vydání Madony z Veveří církvi, páteční rozsudek nad realitní makléřkou, která odmítla pronajmout byt Romce, nebo úspěšná žaloba proti ministerstvu vnitra ve věci zajišťování cizinců v uprchlických zařízeních.

Typické pro anglo-americké právo

Precedentem jsou v právu obecně rozhodnutí vydaná v individuálních případech, podle kterých se v budoucnosti řeší případy analogické. Jak vysvětluje předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu Stanislav Rizman, individuální právní akt se tak vlastně transformuje v právní normu. Všechna další rozhodnutí v obdobných případech poté musí tento vzor respektovat a vycházet z něho.

„Precedenty jsou zásadně rozhodnutí vyšších soudních instancí, které zavazují jak soud, který toto rozhodnutí vydal, tak zejména nižší tomuto soudu podřízené soudy,“ říká Stanislav Rizman. A dodává, že precedenty jsou typické pro anglo-americké právo.

Případy vzácné Madony, realitní makléřky nebo vymáhání škody po zastupitelích v Praze 2 by se ostatně těžko staly precedentem i tam. Jednoduše proto, že rozsudky byly nebo budou vyhlášeny soudy nejnižšího stupně a dosud nebyly pravomocně skončeny.

Jako s chytrou horákyní

„V českém právním řádu je to s precedenty tak trochu jako s chytrou horákyní. Podle ústavy a zákona o soudech a soudcích jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a vázáni pouze zákonem. Tedy ne nějakým precedentem, ale ani právní normou nižší právní síly (například vyhláškou ministerstva), pokud soud dospěje k závěru, že tato norma je v rozporu se zákonem,“ říká Rizman.

Potřeba sjednocování soudní praxe si však „trošku precedenčního práva“ i v českém právním řádu vynutila. Zákon o soudech a soudcích výslovně předpokládá, že jako jeden z instrumentů sjednocování rozhodovací činnosti existuje Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud.

Výběr rozhodnutí, které budou publikovány v této sbírce, provádí již po desetiletí kolegia Nejvyššího soudu. Podle řešené problematiky je vydává buď Rizmanem vedené trestní kolegium anebo občanskoprávní a obchodní kolegium, kterému předsedá soudce František Ištvánek.. Tato sbírka se vydává již desetiletí. Další sbírku rozhodnutí vydává Ústavní soud jako Sbírku nálezů a usnesení.

Poroty? A kdo by v nich seděl?

Stanislav Rizman nepovažuje za reálné, aby do českého právního řádu pronikl další prvek, který je typický pro anglo-americký justiční systém, a totiž laické poroty. Pro jejich zavedení se v rozhovoru pro HlídacíPes.org vyslovil právník a bývalý poradce prezidenta Václava Klause Pavel Hasenkopf.

Psali jsme

 Ať o vině rozhoduje laická porota, jako v Americe, navrhuje právník Pavel Hasenkopf

„Zavedení porotního systému není na pořadu dne,“ říká soudce Rizman. Dodal, že laický prvek soudního rozhodování v českém právním řádu představují přísedící. „Když si však uvědomíte, jaké těžkosti jsou spojeny se zajišťováním dostatečného počtu kvalitních přísedících, z toho logicky vyjde, že v současných podmínkách je zavedení porotního systému nereálné,“ říká Stanislav Rizman.