Pražané trpí drahým bydlením. Řešení nabízí Vídeň, jenže má zhruba sto let náskok
Devět let po sobě je Vídeň podle společnosti Mercer nejlepším městem k životu na světě. Letos jí poprvé stejný titul přisoudil i prestižní týdeník The Economist. Žít, to znamená především bydlet, a tak je jedním z klíčů k mezinárodnímu úspěchu rakouské metropole právě dobrá dostupnost bydlení. Proto tam také jezdí delegace z celého světa – i z Prahy – s otázkou: „Jak se to dělá?“
Vídeň je celosvětově považovaná za unikátní model trhu s bydlením, kde se daří držet ceny bydlení pod kontrolou a únosné pro všechny skupiny obyvatel, včetně těch příjmově nejslabších.
Známý je i hlavní důvod, proč tomu tak je – téměř stoletá nepřetržitá výstavba obecních bytů, kterých se Vídeň po dokončení (na rozdíl třeba od Prahy) nikdy nezbavila, a na trhu s byty tak má „páku“ na obrovské množství bytových jednotek, ve kterých může regulovat nájem.
To by ale samo o sobě nestačilo k tomu, aby byl systém dlouhodobě udržitelný.
Vídeňané v „sociálním bydlení“
Kromě 220 tisíc bytů (to je čtvrtina vídeňského bytového fondu) přímo v obecním vlastnictví další podobné množství bytů ve městě patří obecně prospěšným stavebním společnostem, které na stavbu bytů dostávají od města výhodné půjčky.
Na oplátku se zavazují udržet i pro příští generace v nově postavených domech nájemné na „komunální“, tedy únosné úrovni. Výnosy musí společnosti znovu investovat do výstavby nebo oprav bytů.
Futuristické sídliště v Alt Erlaa s bazény na střechách ve Vídni vzniklo také jako projekt „sociálního bydlení“
Takových společností funguje v Rakousku necelých dvě stě, jen ve Vídni je to několik desítek. Jejich obchodní model využívá snadného přístupu k veřejným financím na podporu výstavby cenově dostupného bydlení a také počítá s dlouhodobými a relativně jistými, i když nižšími výnosy z pronájmu těchto nemovitostí.
„Na 62 procent Vídeňanů dnes bydlí v ‚sociálních bytech‘, tedy v takových, kde cena nájmu za čtvereční metr nepřesahuje sedm eur (cca 175 Kč, pozn. red.). To je výsledek toho nepřetržitého vývoje. Kdyby kdysi železná opona protínala Rakousko a Vídeň, vypadalo by to u nás úplně jinak,“ řekl v květnu v rozhovoru pro HlídacíPes.org dlouholetý vídeňský starosta Michael Häupl, který stál v čele města 24 let.
Od roku 1984 má také Vídeň „bytový fond“, který se kromě jiného stará o to, aby město mělo v zásobě rezervu pozemků, kde by se později daly postavit byty, včetně třeba zemědělské půdy daleko od centra.
Cílem fondu je tedy vidět o desetiletí dál, než kam dohlédnou developerské společnosti, které se snaží stavět v první řadě tam, kde nová nemovitost přinese okamžitý, výrazný zisk.
Levné bydlení i pro poslance
I když se cenově dostupným bytům ve Vídni říká „sociální“, už dávno neplatí, že jsou jen bydlením pro nejchudší. Aby se zájemce o takový byt mohl hlásit, musí splňovat několik podmínek, včetně té, že jeho roční příjem nepřesáhne sumu zhruba 45 000 eur.
Přesto se v obecních bytech najdou nájemníci, kteří tuhle hranici přesáhnou ani ne za pololetí. Třeba poslanec a někdejší známý politik rakouské strany Zelených Peter Pilz, jehož výdělek se v minulém volebním období pohyboval kolem skoro devíti tisíc eur měsíčně. Byt v obecní zástavbě ale získal ještě v době, kdy měl příjmy nižší, a tak v něm mohl zůstat.
Související články
Jak si vymyslet no-go zónu. Maďarská xenofobní kampaň se před volbami přelila i k sousedům
Co je pro jedny důkazem o tom, že systém dostupného bydlení ve Vídni má vážné chyby, je pro radnici města „daní za sociální smír“ ve městě.
Vídeň má tradičně vysoký podíl obyvatel s přistěhovaleckými kořeny, podle některých odhadů je to až polovina z celkového 1,9 milionu Vídeňanů. Město ale nemá žádná ghetta či no-go zóny jako některé západoevropské metropole, kde policie jen těžko vymáhá právo a zajišťuje pořádek.
Jedním z důvodů je právě vysoký počet obecních a takzvaně sociálních bytů rozmístěných rovnoměrně po městě a míchání nejchudších nájemníků s těmi bohatšími. V obecním bytovém komplexu tak vedle sebe může bydlet chudá rodina z Blízkého východu a třeba zmiňovaný poslanec parlamentu.
Koupání na střeše, zeleň v terasách
Kritici současného modelu požadují pravidelný přezkum příjmu nájemníků v obecních bytech. Jeho zastánci naopak tvrdí, že přidělovat obecní byty výhradně jen těm nejchudším by znamenalo vytvořit sociálně vyloučené lokality, jejichž správa (třeba kvůli vyplácení příspěvků na bydlení a dalších dávek) by vyšla v důsledku město mnohem dráž.
Ikona mezi „sociálním bydlením“ ve Vídni. Meziválečný Karl Marx-Hof
Obecní bytové komplexy (či městem podporované „sociální byty“ stavěné a pronajímané obecně prospěšnými společnostmi) navíc nejsou žádné podfinancované „chudinky“ v horších městských čtvrtích.
Protože je výstavba obecních bytů pro Vídeň doslova staletou prioritou a ročně do ní tečou stamiliony eur, patří do komunálního bydlení i architektonické unikáty – třeba jeden z nejdelších obytných komplexů světa Karl Marx-Hof z meziválečného období nebo slavné kaskádovité věžáky v Alt Erlaa s bazény na střechách a zelení na balkónech z přelomu 70. a 80. let.
Nejvyšší standardy si drží sociální bydlení ve Vídni i dnes. Vítězné projekty na nové stavby musejí splňovat přísné podmínky v oblasti ekologie, energetické úspornosti i architektonické hodnoty. Za veřejné peníze se tedy nestavějí „králíkárny“, ale nové kvalitní městské čtvrti pro desítky tisíc lidí.
Světově uznávaným příkladem je „Jezerní město Aspern“ na východě Vídně, které by vzhledem ke své okrajové poloze mohlo klidně být klasickým přespávacím sídlištěm.
Celá nová čtvrť ale maximálně pamatuje na pěší přesuny po ulicích a na malé obchůdky, které podporují pouliční „cvrkot“ a zabydlují ulice.
Nový starosta Vídně (a předtím řadu let městský radní pro oblast bydlení) Michael Ludwig si dělával legraci, že Aspern byl jediné staveniště na světě, kam dělníci mohli do práce jezdit rovnou metrem.
Nejprve totiž uprostřed polí vyrostla nadzemní dráha z centra města a až kolem ní začalo vznikat nové město pro 20 tisíc lidí – což mimochodem odpovídá zhruba počtu obyvatel, o který se Vídeň ročně rozroste, včetně tisíců plánovaných pracovních míst přímo ve stejné lokalitě.
Vídeň, náš vzor
Praha pod vedením primátorky Adriany Krnáčové dlouhodobě tvrdí, že se Vídní inspiruje, ať už v odpadovém hospodářství (spalovny, kompostárna) nebo ve způsobu řízení městských firem.
V bydlení je to složitější, protože stoletou výstavbu obecních bytů ve Vídni česká metropole zkrátka nedožene. Jak velký náskok ale vlastně Vídeň má?
Podle loňské analýzy Institutu plánování a rozvoje hl.m. Prahy (IPR – příspěvková organizace hl.m. Prahy, pozn. red.) se Praha od Vídně dlouho vzdalovala, nejen rozprodejem obecních bytů, ale i využitím výnosů z jejich prodeje.
„Privatizace obecního bytového fondu a i jeho pronájem generuje městu dlouhodobě miliardové finanční příjmy, které ale nebyly v minulosti ve většině případů reinvestovány zpět do oblasti bydlení a rozplynuly se v jiných rozpočtových kapitolách hl. m. Prahy, případně jednotlivých městských částí,“ stojí v analýze.
„I proto, aby již k tomuto odčerpávání finančních prostředků ze systému bydlení nadále nedocházelo, zřídila správa města v roce 2015 fond Rozvoje dostupného bydlení na území hl. m. Prahy,“ píše se dále v textu.
Praha musí přidat tisíce bytů ročně
Pro srovnání – podle zmiňované analýzy IPR se v Praze mezi lety 2001-2015 dokončilo jen 3621 obecních bytů, což představuje jen pět procent z celkové bytové výstavby na území hlavního města. V rozmezí let 2008-2015 pak bylo dokončeno pouhých 302 bytů, tedy cca 38 bytů za rok.
Vídeň, která vloni oznámila, že po víc než deseti letech znovu obnoví výstavbu komunálních bytů, chce do roku 2020 rozestavět až čtyři tisíce bytových jednotek.
Související články
Důstojné bydlení – první krok k lepšímu životu. Brno má mezinárodní cenu za sociální inovace
Ani rakouská metropole ale není imunní vůči spekulacím na trhu s nemovitostmi. Nájmy v bytech soukromých vlastníků vzrostly ve Vídni od roku 2008 o 43 procent a jen vysoký podíl obecních nebo „podporovaných“ bytů drží ceny ve většině bytů nízko.
Město právě teď také finišuje s přípravou nového stavebního zákona, který by měl podmínky pro cenově dostupné bydlení udržet i do budoucna. Novela by například měla stanovit cenový limit pro cenu pozemků, na kterých by měly vyrůst právě „sociální byty“.
Nižší kupní cena pozemku by také znamenala nižší náklady pro stavitele a spolu s regulací nájemného i nižší nájemné pro obyvatele.
Kromě toho nový stavební zákon ve Vídni předpokládá i regulaci krátkodobého pronajímání bytů v rámci platformy Airbnb. Něco podobného dlouhodobě zvažuje i Praha.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
23 komentářů
Pche! Praha nedozene Viden ani za 1000 let. Penize z prodeje bytu byly rozkradeny – „tunel“ Blanka, Opencard. Magistrat nema na vystavbu obecnich bytu ani penize ani vuli. Byty dnes stavi jen developeri. Jejich vytvory pak maji samozrejme astronomicke ceny. Rozdavani „levnych“ pujcek na koupi takovych bytu je pak hazeni penez do bezednych developerskych tlam.
Ten Vídeňský model připomíná komunizmus. Byty staví stát za dotované ceny, tedy na ně doplácejí všichni obyvatelé, kteří byty ve Vídni nepoužívají.
Rakousko není jen Vídeň, tohle je standardní model bytové výstavby v Rakousku, a protože nižší ceny nájmů v obecních bytech táhnou níž i ceny nájmů v těch komerčních, není pravda, že z toho vůbec neprofitují ti, kteří sami v obecních bytech nebydlí. Ve Vídni i mimo ni…
Je vidět, že Rakousko a Vídeň nikdy nepostihla katastrofa jménem Klaus, ODS a neoliberální výmysly.
Rakousko taky nepostihlo 40 let komunismu kdy jedinou formou jak zhodnotit nízký plat a zajistit se na stáří bylo všechno vrazit do družstevního bydlení a nebo chalupy někde na venkově…
těžko se divit že po revoluci hned jak byla možnost většina lidí tlačila na to aby se dostali do ekvivalentu do kterého dlouho cpali nájmy a měli stejnou jistotu že ve stáří neskončí na ulici protože nikdo nevěděl na co budou důchody stačit a na co ne.
tlak na privatizaci byl ohromný i z hlediska všech kdo v těch jednotkách bydleli.
Když ono v Praze pořád platí to revoluční z roku 1918 „Pryč od Vídně!“ Proto se bojkotují dálnice i železniční doprava do Rakouska. Co kdyby chtěl přijet Habsburg.
no jednoho degenerovanýho nedoštudovanýho lesníka tady máme a co nám ukázl jak krást a ještě se s tím chlubí
Pavel, no a kdyby jen to, ale stále se považuje za jakéhosi nadřazeného občana a své rozumy (o které samozřejmě nikdo tady nestojí) rozdává na všechny strany.
Na problém je třeba se podívat i jinak, než na neschopnost vedení Prahy zajistit něco podobného, jak „umí“ Vídeň. Co by se stalo, kdyby nějakým zázrakem pražští konšelé dělali stejně dobrou „práci“ jako kolegové ve Vídni? Zřejmě v souladu s tržními principy by ceny bydlení, nemovitostí a pod. v Praze klesly a kdo by to proboha z těch, co ty nemovitosti a pod. v Praze mají chtěl? Je jasné, že oni by zchudli? Jejich cílem je přece být co nejbohatší na úkor kohokoliv, tu na úkor těch, co chtějí, nebo potřebují v Praze bydlet. Tedy je jasné, že na řešení bytové otázky dejme tomu dle vídeňských receptů je možno zapomenout, neboť o tom, jak to bude, rozhodují pražští občané (ti, co něco mají), jsou to Češi a ti mysleli vždy především na sebe. Podle potřeby si zvolí takové konšele, kteří jim jejich výdobytky budou programově zvyšovat a ne naopak!
Sice máte z určitého úhlu pravdu, leč je to je právě to co pražské (ale i celostátní) politice chybí, totiž jakákoliv déletrvající kontinuita. Ode zdi ke zdi.
Když to vezmu v tomto, tady (v Praze i jinde) dlouho prodávaly byty do soukromého vlastnictví. u těch starších noví majitelé investovali další statisíce do jejich nutných oprav, ty nové postavené je přišly rovnou na miliony. Většinou žádní bohatí – spousta z nich je teprve splácejí. – třeba v hypotéce na 20 let. A pak se najednou, po dalších volbách řekne, Praha bude stavět byty a pronajímat je za levné sociálni nájemné? No to se ví, že to těm lidem sakra nebude líbit když něco do čeho celý život v dobré víře šetřili a spláceli náhle ztratí svou hodnotu, a stát/město to bude poskytovat za sociální nájemné. Navíc (a kde by na to jinak asi stát/město vzal za vysoké daně, které od nich samotných vybere…
Smutné je, že se nedá ani zajistit, že v tomto trendu Praha vydrží i po dalších volbách – jenže to se ty levné nájemní domy ještě ani nestačí dostavit – takže je snad zase nové vedení bude komerčně prodávatTo už bude total chaos,,
Můj výše uvedený pohled na zásadní problém drahého bydlení v Praze uvádím jen jako neodolatelné pokušení tu Pražana (který něco má), bohatnout přirozenou cestou v tržním prostředí ( bezpracně) a nikdy jinak. Hypotékoví „boháči“ se hodlají samozřejmě zúčastnit, o tom žádná. Politické technikálie řešení bytových problémů jsou jiná věc a nepochybuji, že budou vždy ve vleku zájmů těch, co v té Praze „něco mají“.
Petrph máte také pravdu, ti co se snaží aby bydleli a investují by byli poškozeni. No, a kdyby se opravdu postavili byty s přijatelným nájemným tak kdo by v nich asi bydlel, určitě by to nebyl důchodce s průměrnou penzí 11tis, ale byt by byl přednostně přidělen rodině nemakačenků nebo matce samoživitelce se 4 dětmi, samozřejmě každé by mělo jiného otce a ani jeden by alimenty neplatil.
Ano typicky příklad v Holešovicích kolem dělnické ulice. Všechny městské byty mají rozebrani neprizpusobivi a byty rekonstruované z EU dotaci a prodaný do soukromého vlastnictví mají mají převážně Asiati a rusaci kteří to pronajimaji
No ja,.. jak je správně napsáno v nadpisu – „..Řešení nabízí Vídeň, jenže má zhruba sto let náskok. O to právě jde. Praha rovněž vlastnila před sametovkou v roce 1989 naprostou většinu bytů a poskytovala v nich sociální nájemné. A asi by se dalo i dohledat kolik se tenkrát stavělo bytů (i když to byly třeba paneláky)…Takže „tenkrát“ to bylo možná srovnatelné. Tím nechci chválit komunistický režim, jen tedy uvádím nějaký srovnatelný bod v čase.
Jenže, naše republika se po roce 1989 dala cestou privatizace, jak průmyslu, tak ale i bytového fondu.. Většinu bytů Praha (ale i další města) rozprodala (v lepším případě nájemníkům). Dokonce nemělo ani smysl, reinvestovat ty získané prostředky zpět do oblasti bydlení, protože cesta kapitalismu kterou jsme se po revolušn vydali, říkala že bydlení je soukromý statek, tedy ať si ho zainvestují i udržují občané sami. Nebo tedy v případě nájemných bytů nějaká soukromá firma či majitel komerčně pronajímat .
Tohle zkrátka nebyla role ani státu, ani měst,a ani na ní neměly prostředky
Pokud snad chce stát (nebo jen Praha) náhle jít sociální cestou Vídně (odkdy?), tak začínáme skutečně v bodě nula, se vším všudy. Samozřejmě bude trvat desítky let (a to by se ještě musely změnit právní předpisy o povolování staveb), než se to postaví a k ní přiblížíme. I třeba drobnost, u nás vůbec nemáme ty zmíněné „.. obecně prospěšné stavební společnosti“ které budou ochotny stavět a udržovat nájemní domy z příjmu pouze z nízkých sociálních nájmů Silně pochybuju že by o to stála nějaká dnešní státem dotovaná neziskovka.
Jenže berte to tak – prakticky jediný způsob jak hromadit úspory (a zhodnotit je) za komunistického režimu bylo defact „vlastní“ bydlení…
proto lidi zakládali bytová družstva, proto lidi kupovali chalupy na vesnici… družstevní nebylo státní.
do ničeho jiného co by mělo nějakou trvalejší hodnotu lidi investovat defacto nemohli… to mimochodem těm lidem dávalo jistotu nízkých výdajů v důchodu a realitu velmi kvalitního zabezpečení… i za komunistů kdo mohl tak se snažil zmizet z nájmu…
Po revoluci byl ohromný tlak celého zbytku populace aby se stav uvolnil a na vlastní bydlení (stále jediná reálně funkční forma zabezpečení na důchod v téhle republice… Investiční fondy jsou na nic… opět mají při nejlepším 50 let spoždění oproti západní v akumulaci kapitálu a nejsou schopné na trzích konkurovat) bylo dosažitelné pro maximum lidí.
Doslova řečeno – Praha ani nezačíná ve Vídeňském bodě 0… socio-ekonomický model tu šel (defacto i za první republiky) naprosto jiným směrem než v Rakousku.
V ČR by naopak asi největší úspěch měla výstavba bytů u kterých by nájem byl nějakou polohypotékou z které budou města financovat další výstavbu zatímco ty byty přejdou do vlastnictví „nájemců“.
po tom by tu byla vcelku poptávka… ale pokud si porovnáme České a Rakouské příjmy tak i nájem na úrovni Vídně (v poměru k platům a mzdám) by byl vcelku problematicky vysoký vzhledem k tomu kolik stojí běžné zboží a energie. (služby tu jsou levné protože za německé a rakouské ceny v poměru k platům a mzdám by na ně nikdo neměl)
Nech se Praha inspiruje Londýnem a zavede daně na vlastnictví 2. 3. ….nemovitosti a uvidí rapidní pokles cen.
V tom Alt Erlaam jsem byl v roce 1992. Můj nadřízený – špičkový rakouský manager se mně pochlubil, že si mohl dovolit tam koupit byt a manželce v přízemí zřídit obchod s dámským prádlem. Chystal se na důchod a hlavní pro něj bylo, že v objektu funguje zdravotní středisko, nákupní centrum atd. Podotýkám, že byl špičkový manager s odpovídajícím platem, služebním vozem atd. před důchodem, tedy žádný třicátník, jací si tady pořád stěžují, že nemají na byt . ( On ovšem neměl tetování). Takže tyto „sociální“ byty taky nejsou pro každého. Ona totiž ta výstavba něco stojí, a nájemné to musí někdy zaplatit a taky se musí pamatovat, že za 30 let budou potřeba opravy.
Dobrý den, myslím, že se tu míchají dvě věci – koupě bytu a jeho pronájem. Pronájem je cenově dostupný pro každého a díky tomu dochází k promíchávání sociálních vrstev v jednom domě, jak se v článku píše. Také novostavby ve Vídni stavěné s účelem „sociálního bydlení“ předpokládají kombinované využití domu – nahoře například luxusní byty (i na prodej), střední patra „sociální bydlení“ pro všechny a přízemí k pronájmu jako prostory pro malé obchody, které oživují okolí.
No jo – jenomže musíte zase vzít do úvahy že v ČR (a SR) je prakticky nastavený etos toho že bydlet ve vlastním – nízké náklady.
/i s fondy oprav atd./ díky nízkým daním z nemovitosti je standardní metoda zajištění na stáří… splacená hypotéka a je to vaše nemusíte být nijak závislí na tom kolik bude zrovna někdo chtít za nýjem…
tento etos vznikl za komunistů – ať družstevním bydlením a nebo „chalupařením“ s tím že byt prostě kdyžtak přejde na potomstvo.
najemní bydlení se reálně redukovalo na placení malých částek státu či městům s tím že každý prakticky hledal cestu jak z toho ven a většina prostředků (nic jiného s nimi udělat nešlo! žádné investiční fondy či tak) šli na to z toho utéct.
tlak na privatizaci po revoluci byl ohromný ze strany prakticky všech co v těch bytech žili.
(dokonce fungoval i zákon že pokud nadpoloviční většina nájemců projeví zájem tak byla města a stát povinna nabídnou byty k prodeji nájemníkům za zvýhodněné ceny…) a klidně v takové chvíli stačilo aby byt koupil jeden člověk a celý dům se jako celek prakticky privatizovat nedal protože zcela se zbavit jednoho vlastníka co může cokoliv zablokovat na SVJ… do toho nikdo nešel…. to samo výrazně zlevnilo byty kolem.
Je třeba vzít do úvahy že v ČR defacto od roku 1950 je „vlastní“ bydlení stále prakticky jedinou metodou zajištění na stáří a faktického spoření…
Pravda – poslední 2 desetiletí vznikají jiné možnosti, ale těm téměř nikdo nerozumí a jsou výrazně riskantnější… a mají slabou konkurenceschopnost (absence kapitálu) oproti těm co bojují o stejné „investice“ ze západu.
Mimochodem, nikoliv že „.. bydlet ve vlastním = nízké náklady“.Ty náklady jsou v potřebné pravidelné údržbě dosti vysoké. (Leč kdo je šikovný, může si spoustu udělat sám). Za komunismu k tomu zřízené OPBH prakticky nestíhaly v státních nájemních bytech ani opravy nahlášených urgentních poruch, pravidelná údržba šla úplně mimo.
Po revolušn města velice ráda prodávala bytové domy ve velkém (a lacino) , protože se tím zbavila právě té zodpovědnosti a finančních nákladů za onu potřebnou a drahou údržbu ve velkém, na které silně prodělávala.
A nechala ty starosti (a náklady) na nových majitelích.
Btw,…jestli to tu ještě nezaznělo,..docela rád bych viděl ekonomický model těch našich „… obecně prospěšné stavební společnosti“ které budou ochotny nejen lacino stavět, splácet půjčky ze stavby, ale dokonce i provádět dlouhodobě údržbu pouze z těch nízkých sociálních nájmů .
no – pokud se podívám na náklady obou paneláků kde bydlí rodiče po rozvodu tak stále je to na metr čtvereční výrazně méně než spolkne průměrný barák,
(pravda je třeba přiznat že je to „prostřední“ generace paneláků… tedy ta kde nejsou první chyby a která ještě není odfláknutá…
panely jsou s ocelovým armováním s nerezového betonu (do zdi je problém udělat díru vrtacím kladivem, normální příklepovka nestačí)… celkově je údržba naprosto minimální se vším ostatním.
Doslova řečeno – v ničem jiném prakticky ani nechci bydlet podle toho co slyším o všem ostatním prakticky není nad armovaný železobeton.
životnost 300-400 let.
no nevím jak jim to první místo dlouho vydrží, stavil jsem se kvůli dětem ve Vídni v Mekáči a myslel jsem že jsem snad někde v Turecku :- (
Názorů proč narostly ceny bydlení do takové výše, jsou různé a všechny možná správné, ale nepopiratelnou skutečností je, že komunisté se s problémem bydlení pro mladé a i staré, dokázali na úrovni vyrovnat.
Nemám na mysli technickou uroveň bytů, ale ani ta nebyla, vzhledem k všeobecné technické úrovni, znalosti materiálů a možnostem doby před 30 či 50 lety, vůbec špatná, poukazuji na problém jako takový.