Pravoslavná církev v posledních letech rozšiřuje v Česku své řady – často o lidi z Ukrajiny, Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu, ale i z Balkánu. V rámci sčítání lidu se k pravoslavné církvi v Česku přihlásilo bezmála 41 tisíc lidí. Dalších 500 se hlásí výhradně k ruské pravoslavné církvi, která v Česku slouží především lidem kolem ruské ambasády.

Úzké propojení pravoslavné církve a ruské politiky je dlouhodobě patrné. Právě to bylo také hlavním důvodem, proč se v roce 2018 ukrajinští pravoslavní duchovní rozhodli odtrhnout po více než 300 letech od ruské ortodoxní církve. V posledních letech i proto panuje v pravoslavném světě značný rozkol.

„Pravoslavnou církev Rusko využívá pro své pseudonáboženské ekonomické a politické zájmy. Nejvíce srbskou, méně pak řeckou, rumunskou a bulharskou. Z větší části i českou,“ řekla HlídacíPes.org dlouholetá česká diplomatka s řadou zkušeností ze zemí západního Balkánu Janina Hřebíčková.

Think-tank Evropské hodnoty například upozornil na to, že skutečná administrativní i finanční kontrola nad českou pravoslavnou církví je vykonávána z Moskvy. Mezi místními duchovními jsou podle Evropských hodnot jak bývalí agenti československé StB, tak současní pracovníci ruské tajné služby FSB. Někteří zástupci tuzemské pravoslavné církve také aktivně vystupují ve prospěch prokremelské propagandy. HlídacíPes.org požádal o vyjádření k tomuto závěru zástupce Pravoslavné církve v českých zemích, ale do vydání tohoto textu odpověď nedorazila.

Pomodlit se s Foldynou

„V Česku je to sice poměrně malá skupina lidí, ale celková atmosféra je velice panslovansky, srbsko-rusky orientovaná. Odráží se to v různých společenských, politických i apolitických skupinách. Církev z toho tvoří jen jednu část. Jsou tu Noční vlci, část poslanců, část akademiků, někteří podnikatelé, kteří jsou velice prosrbsky a prorusky orientovaní z nějakých mytických, panslovanských důvodů,“ dodává Hřebíčková.

V tomto ohledu si pozornost zaslouží i sdružení s názvem Pravoslavná církevní obec v Teplicích, které ale české úřady odmítly registrovat jako náboženskou organizaci. V čele stojí bývalý člen české pravoslavné církve Evžen Freimann. Po útocích na českou pravoslavnou církev byl zbaven kněžství, nyní vystupuje jako velmistr Rytířského řádu sv. Konstantina Velikého a Heleny.

V posledních volbách do Evropského parlamentu kandidoval na společné kandidátce Rozumných a Národní demokracie. Někteří členové řádu, mělo jít o v Česku žijící ruskojazyčné cizince, byli v minulosti podezřelí z účasti na organizovaném zločinu a po zahájení policejního vyšetřování zemi opustili. K Řádu sv. Konstantina se hlásili například podnikatel a někdejší agent StB Igor Střelec, bývalý ministr Aleš Řebíček či současný poslanec SPD a otevřeně prosrbský politik Jaroslav Foldyna.

Právě Srbsko – mezi jehož velké zastánce patří i český prezident Miloš Zeman – je příkladem toho, jaký vliv má pravoslavná církev na politiku. Tamní církev pod vedením dlouholetých patriarchů Amfilohije a Irineje veřejně deklaruje lásku k Rusku a „starému velkému Srbsku“ a naopak nenávist k EU, NATO a západním „zkaženým“ hodnotám.

Koncem loňského dubna byl jedním z lidí, které policie zatkla při akci proti tuzemským paramilitárním organizacím kvůli jejich cestám na válčící Donbas, jistý Ivan Přemysl Hadrava – původně pravoslavný kněz moskevského patriarchátu. Tři roky byl knězem v chrámu svatého Václava v Litoměřicích. Sám Hadrava se na sociálních sítích opakovaně vyjadřoval velmi kontroverzně a rasisticky. Podle slovenského reportéra Tomáše Forró, jemuž se podařilo dostat dovnitř paramilitární skupiny Čeští vojáci v záloze za mír, působil Hadrava jako hlavní propagandista.

Před rokem 1989 byla česká pravoslavná církev přirozeně úzce napojená na Moskevský patriarchát, po sametové revoluci se začala sbližovat daleko více s „konkurenčním“ Cařihradským patriarchátem.

„V posledním desetiletí se však vedení církve, asi i díky vlivu rostoucí ruské emigrace v České republice a na Slovensku, začalo znovu napojovat na Moskevský patriarchát, což nakonec vyvrcholilo dosazením kontroverzního slovenského arcibiskupa Michala Dandára, v šedesátých letech absolventa Leningradské teologické akademie a poté vědomého spolupracovníka StB, do čela církve,“ popsal před časem v rozhovoru pro časopis A2 ředitel Ústavu východoevropských studií FFUK Stanislav Tumis.

Silný nástroj měkké síly

Pro Rusko je pravoslavné náboženství i jedním z významných nástrojů takzvané měkké síly (soft power), která slouží k ovlivňování veřejného mínění v zahraničí. Česká republika není výjimkou.

„O orientaci na Rusko a ruskojazyčnou komunitu svědčí i to, že celá řada internetových stránek nebo facebookových profilů spojených s pravoslavnou církví je vedena v ruštině nebo má ruskou mutaci. Mezi ně patří web pravoslavného chrámu v Praze Na Slupi, chrámu na pražských Olšanských hřbitovech, farnosti v Mochově, ve Frýdlantu či stránky Svět pravoslaví a řada dalších,“ napsal pro web StopFake ve své analýze zaměřené právě na prokremelské působení (části) pravoslavné církve v Česku Michal Lebduška z Asociace pro mezinárodní otázky.

Na webu tuzemských pravoslavných sice jasně převažuje náboženský obsah, jsou tam ale i odkazy například na televizní stanice Moskevského patriarchátu Spas, kde jsou i v souvislosti s Českem k vidění příspěvky o „rusofobii“ a „přepisování historie“. Jinde se objevují odkazy na weby propagující srbské výhrady vůči Kosovu či vyhraněný vztah k Ukrajině.

Tuzemští zástupci pravoslavné církve udržují – nijak překvapivě – i osobní kontakty s představiteli ruské ambasády. Jak dodává zmíněná analýza, dezinformace, protiukrajinský obsah a ruská propaganda se často objevují například na facebookových profilech některých v Česku působících pravoslavných kněží.

„Je ale vhodné zdůraznit, že česká pravoslavná církev jako celek není prvoplánově šiřitelem dezinformací a ruské propagandy. Vyloženě dezinformační a propagandistický obsah je doménou spíše osobních profilů jednotlivých církevních představitelů či organizací a lidí na ně napojených, které mají k pravoslaví blízko,“ podtrhuje Michal Lebduška.

Tématu jsme se věnovali i v textu, který vyšel v tištěném Týdeníku Forum.