Vyhlášení přechodné afghánské vlády vzbudilo obavy, nakolik vážně se dají brát sliby islamistického hnutí, že Tálibán chce být jiný, modernější. Premiér Muhammad Hasan Achund patřil k přátelům Usámy bin Ládina. Ministr vnitra Sirádžuddín Hakkání je pak jedním z nejhledanějších teroristů světa. Podílel se společně s organizací Al-Káida na řadě úspěšných atentátů proti vojákům NATO. Do jaké míry bude mít al-Káida vliv na budoucí vývoj v Afghánistánu? To může napovědět i historie vztahů Al-Káidy s Tálibánem.

Součástí dohod z Dauhá je odstavec, který zavazuje hnutí Tálibán, potažmo jím nově vytvořenou vládu, zabezpečit, aby území Afghánistánu nemohlo být zneužito k plánovaní jakýchkoliv nepřátelských aktivit vůči Spojeným státům a jejich spojencům. Jedním z cílů dvacetileté americké přítomnosti v Afghánistánu bylo zajistit, aby na jeho území přestala působit Al-Káida a její členové nemohli znovu zopakovat „11. září“ nebo teroristické útoky podobného typu.

Jak moc Tálibán sliby, které v Dauhá stvrdil podpisem dohody jeden z jeho zakladatelů a nejvyšších vůdců Abdul Ghaní Barádar, myslí vážně? A do jaké míry je případně bude schopen dodržet?

Leccos v tomto ohledu může napovědět ohlédnutí do minulosti. Především 45letý Sirádžuddín Hakkání, jemuž Tálibán v poslední fázi ofenzívy svěřil dohled nad bezpečností v metropoli Kábulu a v úterý ho jmenoval ministrem vnitra, má velmi úzké vztahy s radikálními islamisty z organizace Al-Káida. Nejen z tohoto důvodu patří na seznamu americké FBI k nejhledanějším teroristům a na jeho hlavu je vypsána odměna pěti milionů dolarů. Jeho blízké vazby na Al-Káidu sahají do rodinné historie. Vztahy s arabskými radikálními islamisty udržoval i jeho otec a zakladatel tzv. sítě Hakkání Džalaludín. Jenže zatímco ten si vůči Al-Káidě udržoval pragmatický odstup, jeho syn Sirádžuddín na učení radikálních islamistů vyrostl.

Chráněnec CIA

Příběh neo-Tálibánu se začal psát po 11. září 2001 na pákistánských kmenových územích.

Po pádu Tálibánu ztratil Džalaludín Hakkání v Afghánistánu vliv a přesunul se, podobně jako další tálibští vůdci či velitelé, do pákistánského Severního Vazíristánu. Tam začal postupně formovat „novou tálibánskou armádu“.

Většina jeho afghánských příznivců a bojovníků se rozplynula v budující se afghánské společnosti, Džalaludín proto své nové vojsko formoval ze zapálených rekrutů z pákistánského Paňdžábu.

Džalaludín Hakkání byl chráněncem pákistánských tajných služeb ISI. Její představitelé si ho oblíbili během afghánského mudžáhedínského odboje proti Sovětům. Známý pákistánský novinář a spisovatel Ahmed Rašíd popisuje v knize „Pád do chaosu“ Hakkáního jako jednoho z největších příjemců finanční podpory od CIA v průběhu 80. let dvacátého století.

„V osmdesátých letech byl Džalaludín Hakkání jedním z největších příjemců pomoci od CIA, jak finanční, tak co se týká zbraní. Po 11. 9. 2001 ho pákistánské tajné služby vzaly pod ochranná křídla jako potenciálního představitele umírněného křídla Tálibánu. Dokonce během války ISI prosila Američany, aby z bombardování vynechali Hakkáního dům v Chóstu. Hakkání přitom pevně věřil v Al-Káidu,“ píše Ahmed Rašíd.

Američané se pak sice Džalaludína Hakkáního během roku 2002 pokusili třikrát zabít, ale nebyli úspěšní. Ačkoliv například při vybombardování mešity nedaleko jeho domova zemřelo sedmnáct lidí, Hakkání, vyvázl živý. Zjevně byl pokaždé dopředu varován, že se na něj něco chystá.

Vazíristán – kolébka radikálních vztahů

Džalaludín Hakkání vybudoval po roce 2001 v pákistánském Severním Vazíristánu nejen náborové středisko džihádistů, kteří bojovali proti jednotkám NATO v Afghánistánu. Jeho sídlo fungovalo také jako ideologický „hub“. Hakkání už nijak netajil svou spřízněnost s ideologií Al-Káidy. Do Vazíristánu zval nejrůznější významné členy hnutí jako například Abú Jahíju al-Libiho, kterému se v roce 2005 podařilo utéct z vězení na americké základně Bagrám a později byl zabit při náletu amerického dronu.

Zatímco Džalaludín Hakkání si podle Ahmeda Rašída držel od aktivit Al-Káidy pragmatický odstup, jeho syn Sirádžuddín vnímal spolupráci s radikální islamistickou organizací jinak. Plně se to projevilo ve chvíli, kdy mu otec kvůli vážné nemoci předal v roce 2007 velení nad Hakkáního sítí. Sirádžuddín navázal s Al-Káidou úzkou vojenskou spolupráci.

Podle již zesnulého pákistánského novináře Syeda Salíma Šahzáda, který zkoumal vztahy mezi radikálními islamisty na pákistánském a afghánském území, stála al-Káida například za útokem na americkou základnu Bagrám v roce 2007, ale také za dalšími útoky proti jednotkám NATO v Kábulu, Ghazní či v Chóstu. Spolupráce Hakkániovců s Al-Káidou se vyplatila.

Sirádžuddín NATObijec

„Po pár měsících od nástupu Sirádžuddína do čela Hakkáního sítě, začala být považována za nejefektivnější tálibánskou skupinu v Afghánistánu,“ píše v knize „Uvnitř Al-Káidy a Tálibánu“ Syed Salím Šahzád.

Prohlubující se vztahy Sirádžuddína s Al-Káidou ale začaly narážet na odpor pákistánských tajných služeb. Ty na žádost Američanů podnikly na Hakkáního sídlo v Dand-e-Darpa opakované útoky s pomocí dronů, při nichž zemřelo několik členů rodiny. To Sirádžuddína definitivně odřízlo od pákistánského armádního establishmentu. „Jeho cílem bylo stát se nejvlivnějším vůdcem afghánského odporu proti jednotkám NATO,“ píše Syed Salím Šahzád.

„Velení NATO ho začalo vnímat jako potenciálního rivala tálibánského vůdce mully Muhammada Umara. To ale bylo špatné vyhodnocení situace. Sirádžuddín byl Umarovi vždy loajální. Ani cílem Al-Káidy nebylo odříznout ho od Tálibánu. Naopak Al-Káida chtěla jeho prostřednictvím dostat k Tálibánu svou vlastní agendu,“ popisuje Šahzád.

Podle něj se Al-Káidě postupně podařilo obrátit tálibánský odboj proti okupaci svého území americkými jednotkami v ideologickou bitvu, která dala vzniknout nové generaci neo-tálibánských bojovníků. Jak efektivní mají výsledky, ukázalo i rychlé obsazení afghánských provincií Tálibánem během minulého měsíce.

Vazby na Al-Káidu u členů nově zformované afghánské tálibánské vlády jsou neoddiskutovatelné. O čem se asi diskuze teprve povede, je otázka, do jaké míry bude radikální islamistická organizace ovlivňovat jejich rozhodnutí, jak se bude podílet například na obchodu s drogami, který činí nemalý díl rozpočtu hnutí Tálibán, nebo jak se postaví k formující se tálibánské opozici radikálních extrémistů z organizace Islámský stát – Chórasán, který už teď v zemi podnikl přes 70 atentátů. To vše ukážou až následující měsíce.