Nominační zákon přijatý loni v prosinci má zamezit rozdávání politických trafik ve státních firmách a určuje, jakým procesem musí projít uchazeči o místa v řídících a kontrolních orgánech státních firem. Když se o něm začalo před několika lety mluvit, Andrej Babiš ho odmítl jako zbytečný. Pak ale změnil názor.

Říká se, že kapři si rybník sami nevypustí. Nominační zákon, který poslanci přijali na začátku loňského prosince, se snaží sugerovat, že aspoň trochu to možné je. Když svou verzi zákona předložili Piráti, Babiš sice jejich návrh opět odmítl, ale jeho vláda pak předložila svůj vlastní.

O přijetí zákona dlouhodobě usilovala organizace Rekonstrukce státu. O tom, jaký přijatý zákon je, a jak to s ním může dopadnout, HlídacíPes.org mluvil s analytikem Věnkem Bonušem a šéfem projektu Rekonstrukce státu Josefem Karlickým.

Jak kvalitně podle vás dnes stát dohlíží na státní firmy?

Josef Karlický: Oblast řízení je jen jeden z problémů. Můžeme se dívat na kvalitu výběru osob, které jsou ve vedení státních firem, kde je zjevně nedostatek odbornosti. Pak s s tím souvisí to, zda stát vůbec skrze tyto lidi dokáže vykonávat svou politiku. To je další velký otazník. Pokud stát nemá jasné zadání, co po těch firmách chce, tak sebelepší manažeři narážejí na nejistotu a zvlášť při změnách vlády jsou často na odstřel.

Politická odpovědnost zůstává

Nedávno vláda schválila Strategii vlastnické politiky státu. Nakolik to souvisí i s přijatým nominačním zákonem?

Josef Karlický: Souvisí. Je to odpověď na otázku, co vlastně mají ty státem vlastněné podniky dělat. Ten dokument ale nejde moc do hloubky, je to spíš pokus dát dohromady tu agendu a sdružit informace, určitě to není zadání pro konkrétní podniky. Což je mimochodem problém číslo jedna: stát má vědět, co od svých podniků očekává, a ty by měly jeho vizi naplňovat.

Vhodné kandidáty do vedení státních podniků má schvalovat Výbor pro personální nominace, který dosud existoval na základě usnesení vlády. Teď vznikl Výbor nový, pod stejným názvem, ale už na základě zákona. Je to tak zásadní změna?

Věnek Bonuš: Už jenom to, že je Výbor daný zákonem, a ne pouhým usnesením vlády, je samo o sobě zlepšení. Podobně je to u členů Výboru. Ti mohli být kdykoli odvoláni a těžko se dalo mluvit o nezávislém posuzování kandidátů. Teď mají funkční období na pět let.

Respektive nyní jsme v přechodné fázi, kdy je jeden z pětice zvolen jen na rok, další na dva a tak dále, aby se rozjela ta postupná obměna Výboru a existovala kontinuita. Ne, že si jedna vláda navolí Výbor, pak přijde druhá a celý ho vymění. Díky novému zákonu se vždy u jmenovaných lidí dozvíme, jaké bylo stanovisko Výboru – bude buď jasně doporučující či jasně nedoporučující a to bude zveřejněno. Ne jako dnes, kdy Výbor řekne, že kandidát splňuje základní požadavky a konec.

Finální rozhodnutí ale pořád zůstává na příslušném ministrovi. Nemyslíte, že politická kultura v Česku už natolik klesla, že si ministr bude moct bez problémů dovolit Výbor ignorovat? I když pokud rozhodne v rozporu s doporučením Výboru, musí své rozhodnutí veřejně zdůvodnit…

Josef Karlický: Politickou odpovědnost ministrů, potažmo celé vlády za fungování státem vlastněných podniků nelze pominout. Těžko ji můžeme přenášet na nějaký nezávislý nepolitický orgán. My vystupujeme proti klasickým nešvarům, jakými jsou politické trafiky, kdy se přiděluje funkce za odměnu, či aby se uspokojil politický nominant, co přišel o funkci. Věříme, že se to díky nominačnímu zákonu podaří eliminovat. Na druhé straně, pokud ministr někoho jmenovat chce a ustojí to politicky, tak mu v tom nic nezabrání. I u člověka, který neuspěje ve výběrovém řízení, či nezíská doporučující stanovisko. Bude to jeho politická odpovědnost.

Věnek Bonuš: Což je mimochodem i v souladu s praxí třeba severských zemí či Kanady, i s doporučeními OECD. Jde o to, aby proces byl transparentní, ale jak říkáme, pořád je to odpovědnost politika.

V roce 2015 nominační zákon Andrej Babiš označil jako „zákon, jak chodit na záchod“ čímž chtěl asi říct, že je zbytečný… Co se změnilo, že ten zákon nakonec prošel??

Josef Karlický: Původně politici moc nechápali, co ten zákon může přinést. Přímo s premiérem Babišem jsme o tom nejednali. On to jako úkol svěřil ministerstvu financí, s nímž jsme vedli debatu, a tak vznikl první návrh, jak by to mohlo vypadat. V tomto volebním období to zvedli Piráti, Andrej Babiš na to reagoval tak, že to takhle udělat nejde, ale pak navrhl vládní verzi. Ta byla v mnoha ohledech bezzubá, jsme rádi, že se ji v legislativním procesu podařilo upravit.

Užitečné politické trafiky?

Je to podle vás konec politických trafik?

Věnek Bonuš: Konec politických trafik nejde zařídit mávnutím kouzelné hůlky. Je to proces, jak měnit přístup ke státním firmám. Přijetí nominačního zákona je jeden ze silných prvků na cestě k tomu, že do státních firem budeme nominovat kvalitnější odborníky.

Nejsou ale někdy politické trafiky žádoucí? Je přeci v zájmu státu udržet si lidi s unikátní zkušeností, třeba z diplomacie, z tajných služeb i z politiky…

Josef Karlický: To, že je někdo politik, určitě není žádný diskvalifikační prvek pro to, aby byl členem představenstva nebo dozorčí rady. Kritériem má být ale odbornost. Špatně není to, že jde o politika, ale to, že jde o někoho nekompetentního, kdo funkci dostane jen kvůli tomu, že je či byl politik. Pokud se bavíme o konci politických trafik, jde o to, aby skončily ty zcela neadekvátní politické nominace.

Máte nějaké příklady těch neadekvátních politických nominací? Nabízí se asi Jaroslav Tvrdík a ČSA, ale to už je historie. Něco z novější doby?

Věnek Bonuš: Mluvilo se hodně o novém řediteli Českých drah, kterým se stal do té doby politický náměstek ministerstva pro místní rozvoj Václav Nebeský. Pro nás je ale těžké to komentovat, věnujeme se spíše tomu legislativního procesu než konkrétním lidem. Zákon míří na to, abychom zlepšovali praxi, kontroverzním případům sám o sobě zabránit nemůže.

Josef Karlický: Je součástí politické zodpovědnosti vlády prosadit si i zcela nevhodného člověka jako politického trafikanta. Pozitivní je, že tahle změna nutí politiky, aby si kontroverzní nominaci veřejně obhájili. O každém uchazeči, který uspěje, se dozvíme vše relevantní. Pak je na místě politické či novinářské grilování ministra, který pak jmenuje někoho, kdo vůbec neodpovídá kritériím.

Pokud jde třeba o České dráhy, tam přece ale ani nebude kompetence Výboru pro politické nominace, protože ten nemá působnost tam, kde je třeba volba představenstva státní firmy v kompetenci dozorčí rady.

Věnek Bonuš: Částečně máte pravdu. Tam, kde členy představenstva volí dozorčí rada, tam nominační zákon na kandidáty nedosáhne. Dosáhne ale na členy dozorčí rady, takže alespoň něco.

Pokud by to mělo být jinak, muselo by se zasahovat do zákona o obchodních korporacích a to by nebylo úplně jednoduché. Ale stát může iniciovat, aby se změnily vnitřní předpisy státních firem, aby představenstvo jmenoval přímo vlastník, tedy stát, a to už by šlo přes nový transparentní nominační postup.

Plus je pořád možné upíchnout lidi do státní příspěvkové organizace… Na ně se zákon také nevztahuje, třeba na Národní galerii, CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism…

Věnek Bonuš: Základní konstrukce nominačního zákona je taková, že Výbor posuzuje nominace ministrů, coby zástupců vlastníka, tedy státu. Příspěvková organizace z toho skutečně vypadává. Ale můžeme to brát tak, že je snaha nastavit dobrou praxi aspoň tam, kde je to nyní nejpalčivější a v okamžiku, kdy se to osvědčí, můžeme řešit, jak to rozšířit na další subjekty. Kromě příspěvkových organizací i na obecní, městské či krajské společnosti. Tam jsou problémy ještě o něco větší než v případě státu. Už proto, že na ně není tolik vidět.

Josef Karlický: Zásadní rozdíl je v tom, že u státních podniků je stát v roli vlastníka, zatímco u příspěvkových organizací může ministr ředitele odvolat a jmenovat třeba třikrát do měsíce, je to v jeho kompetenci. U státem vlastněných podniků je ten proces velmi složitý. Třeba u ČEZ volí představenstvo dokonce valná hromada, kde stát vystupuje jako akcionář.