Pohraniční pevnost Hanička měla sloužit obraně před Němci. Zneužila ji Státní bezpečnost
Pevnost Hanička v Orlických horách byla zbudovaná před válkou na obranu proti Německu. Nedostala šanci splnit svůj původní účel, měla sloužit jako sklad zeleniny, kryt pro vyvolené i místo dostaveníček komunistických špionů.
„Denně jsem při prohlídkách atakován otázkou, zda-li jsme se v roce 1938 měli bránit, když Německo obsazovalo Sudety. Já nemohu odpovědět, že ano, ale nemohu ani říct, že ne,“ vysvětluje dokumentaristům Paměti národa ředitel tvrze Hanička Pavel Minář.
V útrobách pevnosti se zamýšlí nad otázkou mobilizace na podzim 1938, která byla za pár dnů na to odvolána, když Československo přijalo Mnichovskou dohodu. Faktem zůstává, že pevnost Hanička nikdy nesloužila k účelům, kvůli kterým byly v roce 1936 položeny její základní kameny.
Stavaři dokončili práci na tvrzi za 22 měsíců, Hanička stála více než 28 milionů předválečných korun. Posádka měla mít podle plánů téměř 430 mužů a rotu pěchoty k obraně okolního překážkového systému.
Téměř patnáct set metrů chodeb a sálů se však nikdy nedočkalo využití. Mladí muži i otcové rodin, kteří po 23. září 1938 narukovali a byli připraveni bránit svou zemi, se po Mnichovské dohodě smutně vraceli domů bez boje. „Když začala mobilizace, tatínek ani nepřijel domů a rovnou narukoval,“ rekapituluje pamětnice Jarmila Hermanová a pokračuje:
„Vrátil se asi za dva dny, to jsem ho viděla poprvé v životě plakat. Naříkal, že nás svět zaprodal.“
„Náš táta narukoval, narukovali všichni, ale za chvíli byl zpátky,“ vzpomíná na jednu z kapitol svého dětství Olga Streitová.
Cvičiště wehrmachtu
Hanička ale nezůstala dlouho prázdná. Nacistické vojsko ji prokazatelně okupovalo už na přelomu let 1939 a 1940. Tehdy německá branná moc prováděla na pevnosti zkoušky speciální munice. „Jednalo se o střely, které Němci vyvíjeli proti opevněným objektům,“ vysvětluje Pavel Minář.
Své dívčí jméno pevnost Hanička dostala podle nedaleké stejnojmenné osady, která je dnes součástí Rokytnice v Orlických horách. Nacističtí okupanti ji však ve svých memorandech někdy nazývali také Panské pole – Herrennfeld.
Okupanti posléze dělostřelecký srub částečně opravili. „Zabetonovali tehdy krátery, které byly prostřílené. Zafixovali omítku a říká se, že na Haničce dokonce natáčeli jakýsi propagandistický materiál,“ dodává Pavel Minář.
V následujících dvou letech nevyužitá tvrz sloužila jako turistická atrakce.„V nedávné minulosti jsem z Rakouska dostal obálku, kde byly fotky z Rokytnice a z Haničky. Paní, od které jsme fotky získali, napsala, že její tatínek tady v září 1942 strávil dovolenou,“ zmiňuje Pavel Minář.
Po válce se pevnost Hanička stala majetkem Československé armády a její podzemí bylo přístupné jen občasným delegacím a studentům vojenských vysokých škol. Bezprostředně po válce navíc v Rokytnici sídlili ženisté. I ti tady experimentovali s výbušninami, jak upozorňuje Pavel Minář:
„Sem tam někdo něco odstřelil. Ženisté zkouší různé trhaviny, to se dělo i na bunkrech.“
„Dnes už víme, že tyto objekty často nejsou poničené Němci, ale právě našimi vojáky v rámci výcviku,“ pokračuje Pavel Minář.
Během padesátých let byly na Haničce odstřeleny pancéřové zvony ze stropních desek. Pro pevnost se hledalo další využití. Měl se z ní stát dokonce sklad zeleniny, z čehož nakonec sešlo, protože horský terén je v zimě špatně přístupný.
Hanička v „péči“ Státní bezpečnosti
V roce 1969 se Hanička otevřela veřejnosti a začaly ji navštěvovat skupiny turistů. „Ministerstvo národní obrany tehdy zapůjčilo tvrze Dobrošov a Hanička místním národním výborům. Tyto smlouvy máme dodnes k dispozici. Jednalo se o provozování průvodcovské činnosti a propagaci, která samozřejmě musela být předem schválená. Režim měl zájem, aby se veřejnosti podávaly pouze ideologicky podbarvené informace,“ objasňuje Pavel Minář.
Konec průvodcovské činnosti nastal v létě 1975. Z té doby se zachoval zápis o jednání s federálním ministrem vnitra za účasti vojenské správy v Pardubicích. Přišel tvrdý požadavek na uzavření expozice a předání objektu ministru vnitra. Na Haničce se začala psát éra, která je dnes známa pod krycím jménem Kahan. „Toto období je velmi zajímavé. Hanička byla poznamenána nejen politickými poměry, ale i přestavbou,“ zmiňuje Pavel Minář a dodává:
„Celý objekt začala spravovat Státní bezpečnost.“
O pohraniční pevnosti v té době jevila zájem zahraniční rozvědka, která je chtěla využít k udržování kontaktů s nelegálními agenty vysazenými v zahraničí. Federální ministerstvo vnitra zde navíc zřídilo protiatomové válečné stanoviště, které mělo umožnit přežití několika vyvoleným. V podzemí nechyběly moderní technologie, například úpravna vody, strojovna na výrobu elektrické energie i místnosti pro osádku.
Útvar Kahan působil na Haničce až do roku 1993, kdy ji Policie ČR označila za nepotřebnou.
Vrátit Haničce původní podobu
V polovině devadesátých let se Hanička znovu otevřela veřejnosti a o deset let později byla vyhlášena kulturní památkou. Jedním z dlouhodobých cílů bylo odstranit z dělostřeleckého srubu pozůstatky přestavby z doby normalizace.
„V roce 2017 jsme se pustili do rekonstrukce srubu tím směrem, že jsme, za povolení památkové péče, vystěhovali vše, co tu vzniklo v období akce Kahan. Včetně toho, že jedna střílna pro dělo, která byla vytržena a nahrazeny vraty, se vrátila ve formě plnohodnotné repliky,“ uvádí Pavel Minář.
Osud tvrze Hanička mapuje nový dokument z dílny Paměti národa. Zaměřuje se také na vzpomínky pamětníků, jejichž otcové byli připraveni postavit se za svou zemi, ale nebyla jim k tomu dána příležitost. Snímkem provází současný správce tvrze Pavel Minář.
Autorka textu Karolína Velšová-Šimáčková Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
ůsobí v projektuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Poslední přistání bombardéru v Napajedlech a úplně zbytečná vražda
Za okny domku padesátá léta a hraniční pásmo s ostnatým drátem
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
Lichtejnštejský Post Bellum se svými informacemi o pevnosti Hanička před rokytnickými domorodci „vyznamenal“.
Já jsem jako dítě byla na prohlídce Haničky a byl to zážitek.
Že někoho baví šťourat se v pravěku. Minulost se nezmění a budoucnost neznáme. Žijme dnešní dobou.
Je to skutečně tak, jak popsáno, i když přesněji „.. kteří po 23. září 1938 narukovali a byli připraveni bránit svou zemi, se smutně vraceli domů bez boje.,, potom co Mnichovskou dohodu akceptovala i naše česká vláda s prezidentem Benešem.“
Jinak řečeno, naše vláda tu Mnichovskou dohodu sice hypoteticky akceptovat nemusela, protože my jsme nebyli jejími účastníky /doslova o nás, bez nás/.
Jenomže v tom případě by (velmi pravděpodobně**) došlo k válce s Německem. Ale problém byl v tom, že naše armáda nebyla připravena na to, že by s Německem bojovala sama. Už od počátku našeho státu v roce 1918 byly vojenské plány obrány našeho státu postaveny právě na tom, že naším spojencem je Francie – a ta nám v případě napadení Německem příjde na pomoc,
Jestliže se sama Francie postavila na druhou stranu a podpořila v Mnichovské dohodě Německo, tak ani vedení naší armády nemělo žádné plány , jak tu republiku bránit..Ostatně, nutno to připomenout, předsedou vlády naší vlády v době přijetí Mnichovského diktátu byl právě voják, generál Syrový, který to zcela nepokrytě přiznal
“
Zůstali jsme sami. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.“..
***poměrně zajímavá otázka, je zda celá Mnichovská dohoda nebyl od Hitlera jeden veliký bluf. Ani Velká Británie, ani Francie neměly vůbec důvod jí přijímat, protože jich se taky vůbec netýkala, Takže a pokud by se od ní distancovaly a nepodepsaly jí vůbec, těžko říct, jak by potom pokračovala historie. Napadl by Hitler ČR, s tím rizikem, že nám příjde Francie na pomoc?
Edvard Beneš nabídl odstoupení Sudet Německu již 15.září 1938, když vyslal emisara do Francie s tajnou nabídkou. Tajným vyslancem byl ministr sociálních věcí Jaromír Nečas.
I Lucembursko s několik stotisíci obyvateli do přicházejicích nacistů 10.května 1945 pár hodin střílelo. Ukrajina proti okupantům bojuje, jenom srábkové v Československu nikdy ani nevystřelili 1938, 1939, 1968. Nejlépe jim šlo kolaboranství. Ze 14 mil obyvatel včetně dětí 3,5 mil. kolaborantů (KSČ+Svaz československo-sovětského přátelství) se sovětskými okupanty do roku 1989.🤮
Omlouvám se za chybu v datu.
I Lucembursko s několik stotisíci obyvateli do přicházejicích nacistů 10.května 1940 pár hodin střílelo…
Jako klukovi mi připadali pevnosti fantastické. Podle mě se dnes přehnaně až démonicky uctívají a přitom to jsou vlastně jenom pomníky zbabělosti. Všechna čest patří pouze těm, kteří je projektovali a budovali. Opustit pevnosti a vzdát se zavelel vrchní velitel Edvard Beneš. Parlament ČSR se pro jistotu zbaběle snad ani nesešel, aby nemusel rozhodnout…Ten samý Beneš po návratu z exilu zavelel svými dekrety okrást elitu Československa. Nejlepší a nejschopnější obyvatelé Československa byli o vše okrdeni a vyhnáni. Nejen rodina Baťových by mohla vyprávět. Takhle si koupil Beneš u lůzy odpustky za předválečnou zradu. Ne náhodou byl zdejšími levičáky navržen a odhlasován zákon 292/2004 Sb., že se Beneš zasloužil o stát. Však taky ten stát při přímém setkání se svobodou a pravdou dlouho nevydržel.🙂 Ke cti tehdejšího Senátu slouží, že jej zamítl a Václavu Klausovi, že jej nikdy nepodepsal. 👍
A dědictví po Benešovi, hlavně amorální kvality, brzy zahubí i ten zbytek po Československu.🙂
Připomínat si statečné jednotlivce je více než chválihodné. Bohužel se za příběhy statečných jedinců schovávají politické zločiny a kolektivní zvěrstva, páchaná na spoluobčanech a teď nemám na mysli jenom ty německé.