Pevnost Hanička v Orlických horách byla zbudovaná před válkou na obranu proti Německu. Nedostala šanci splnit svůj původní účel, měla sloužit jako sklad zeleniny, kryt pro vyvolené i místo dostaveníček komunistických špionů.

„Denně jsem při prohlídkách atakován otázkou, zda-li jsme se v roce 1938 měli bránit, když Německo obsazovalo Sudety. Já nemohu odpovědět, že ano, ale nemohu ani říct, že ne,“ vysvětluje dokumentaristům Paměti národa ředitel tvrze Hanička Pavel Minář.

V útrobách pevnosti se zamýšlí nad otázkou mobilizace na podzim 1938, která byla za pár dnů na to odvolána, když Československo přijalo Mnichovskou dohodu. Faktem zůstává, že pevnost Hanička nikdy nesloužila k účelům, kvůli kterým byly v roce 1936 položeny její základní kameny.

Stavaři dokončili práci na tvrzi za 22 měsíců, Hanička stála více než 28 milionů předválečných korun. Posádka měla mít podle plánů téměř 430 mužů a rotu pěchoty k obraně okolního překážkového systému.

Téměř patnáct set metrů chodeb a sálů se však nikdy nedočkalo využití. Mladí muži i otcové rodin, kteří po 23. září 1938 narukovali a byli připraveni bránit svou zemi, se po Mnichovské dohodě smutně vraceli domů bez boje. „Když začala mobilizace, tatínek ani nepřijel domů a rovnou narukoval,“ rekapituluje pamětnice Jarmila Hermanová a pokračuje:

„Vrátil se asi za dva dny, to jsem ho viděla poprvé v životě plakat. Naříkal, že nás svět zaprodal.“

„Náš táta narukoval, narukovali všichni, ale za chvíli byl zpátky,“ vzpomíná na jednu z kapitol svého dětství Olga Streitová.

Cvičiště wehrmachtu

Hanička ale nezůstala dlouho prázdná. Nacistické vojsko ji prokazatelně okupovalo už na přelomu let 1939 a 1940. Tehdy německá branná moc prováděla na pevnosti zkoušky speciální munice. „Jednalo se o střely, které Němci vyvíjeli proti opevněným objektům,“ vysvětluje Pavel Minář.

Své dívčí jméno pevnost Hanička dostala podle nedaleké stejnojmenné osady, která je dnes součástí Rokytnice v Orlických horách. Nacističtí okupanti ji však ve svých memorandech někdy nazývali také Panské pole – Herrennfeld.

Okupanti posléze dělostřelecký srub částečně opravili. „Zabetonovali tehdy krátery, které byly prostřílené. Zafixovali omítku a říká se, že na Haničce dokonce natáčeli jakýsi propagandistický materiál,“ dodává Pavel Minář.

V následujících dvou letech nevyužitá tvrz sloužila jako turistická atrakce.„V nedávné minulosti jsem z Rakouska dostal obálku, kde byly fotky z Rokytnice a z Haničky. Paní, od které jsme fotky získali, napsala, že její tatínek tady v září 1942 strávil dovolenou,“ zmiňuje Pavel Minář.

Po válce se pevnost Hanička stala majetkem Československé armády a její podzemí bylo přístupné jen občasným delegacím a studentům vojenských vysokých škol. Bezprostředně po válce navíc v Rokytnici sídlili ženisté. I ti tady experimentovali s výbušninami, jak upozorňuje Pavel Minář:

„Sem tam někdo něco odstřelil. Ženisté zkouší různé trhaviny, to se dělo i na bunkrech.“

Interiér tvrze Hanička. Zdroj Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Dnes už víme, že tyto objekty často nejsou poničené Němci, ale právě našimi vojáky v rámci výcviku,“ pokračuje Pavel Minář.

Během padesátých let byly na Haničce odstřeleny pancéřové zvony ze stropních desek. Pro pevnost se hledalo další využití. Měl se z ní stát dokonce sklad zeleniny, z čehož nakonec sešlo, protože horský terén je v zimě špatně přístupný.

Hanička v „péči“ Státní bezpečnosti

V roce 1969 se Hanička otevřela veřejnosti a začaly ji navštěvovat skupiny turistů. „Ministerstvo národní obrany tehdy zapůjčilo tvrze Dobrošov a Hanička místním národním výborům. Tyto smlouvy máme dodnes k dispozici. Jednalo se o provozování průvodcovské činnosti a propagaci, která samozřejmě musela být předem schválená. Režim měl zájem, aby se veřejnosti podávaly pouze ideologicky podbarvené informace,“ objasňuje Pavel Minář.

Vybavení postavené během akce Kahan v době normalizace. Zdroj: Tvrz Hanička, se souhlasem Paměť národa

Konec průvodcovské činnosti nastal v létě 1975. Z té doby se zachoval zápis o jednání s federálním ministrem vnitra za účasti vojenské správy v Pardubicích. Přišel tvrdý požadavek na uzavření expozice a předání objektu ministru vnitra. Na Haničce se začala psát éra, která je dnes známa pod krycím jménem Kahan. „Toto období je velmi zajímavé. Hanička byla poznamenána nejen politickými poměry, ale i přestavbou,“ zmiňuje Pavel Minář a dodává:

„Celý objekt začala spravovat Státní bezpečnost.“

Vybavení postavené během akce Kahan v době normalizace. Zdroj: Tvrz Hanička, se souhlasem Paměť národa

O pohraniční pevnosti v té době jevila zájem zahraniční rozvědka, která je chtěla využít k udržování kontaktů s nelegálními agenty vysazenými v zahraničí. Federální ministerstvo vnitra zde navíc zřídilo protiatomové válečné stanoviště, které mělo umožnit přežití několika vyvoleným. V podzemí nechyběly moderní technologie, například úpravna vody, strojovna na výrobu elektrické energie i místnosti pro osádku.

Útvar Kahan působil na Haničce až do roku 1993, kdy ji Policie ČR označila za nepotřebnou.

Vrátit Haničce původní podobu

Natáčení dokumentu Pojmenovali ji Hanička. Zdroj: Paměť národa , se souhlasem Paměť národa

V polovině devadesátých let se Hanička znovu otevřela veřejnosti a o deset let později byla vyhlášena kulturní památkou. Jedním z dlouhodobých cílů bylo odstranit z dělostřeleckého srubu pozůstatky přestavby z doby normalizace.

„V roce 2017 jsme se pustili do rekonstrukce srubu tím směrem, že jsme, za povolení památkové péče, vystěhovali vše, co tu vzniklo v období akce Kahan. Včetně toho, že jedna střílna pro dělo, která byla vytržena a nahrazeny vraty, se vrátila ve formě plnohodnotné repliky,“ uvádí Pavel Minář.

Osud tvrze Hanička mapuje nový dokument z dílny Paměti národa. Zaměřuje se také na vzpomínky pamětníků, jejichž otcové byli připraveni postavit se za svou zemi, ale nebyla jim k tomu dána příležitost. Snímkem provází současný správce tvrze Pavel Minář.

Autorka textu Karolína Velšová-Šimáčková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.