Hlavní vlna kooptací nových, nekomunistických, poslanců do třísetpadesátičlenného Federálního shromáždění ČSSR se uskutečnila přesně před 35 lety – 30. ledna 1990. Občanské fórum a Verejnost proti nasiliu obsadily dohromady 119 mandátů. Jiná možnost nebyla – leda rozehnat Federální shromážděni jako ruskou dumu bolševickými námořníky v Petrohradě – a diktátem, nějakým výborem pro veřejné blaho či čím, direktoriátem, najmenovat nejvyšší zákonodárný sbor, vysvětluje tento neústavní krok tehdejší šéf Občanského fóra Petr Pithart.

„Kooptace“ je z hlediska ústavního práva vlastně nedemokratický nástroj: na uvolněná místa budou zvoleni noví zákonodárci, do počtu, ale budou zvoleni těmi, kteří už tam jsou. To byl asi jediný „revoluční“ krok celého toho, jak já říkám, převratu, vyjednaného předání, převzetí moci.

Byl tu jeden precedens: v létě 1968 se nemohla zřídit federace, protože tu byla jen slovenská národní rada, ale žádná česká reprezentace. Takzvaný „asymetrický“ model, který dával Slovensku orgány (ale jen s minimálními pravomocemi, jako třeba slovenský Národní park Vysoké Tatry…), které Češi neměli. Inu tedy, co zbývá? Kooptace.

Českou Národní radu zvolili čeští poslanci Národního shromáždění ze svých řad i z tehdy „progresivních“ osobností veřejného života – např. Zdeňka Jičínského, ale také budoucího disidenta Rudolfa Battěka. Po nástupu Husáka je zase, ti samí, odvolali. Tak, a teď jim to vrátíme, pravil sarkasticky Zdeněk Jičínský. Uděláme jim to samé, co oni tenkrát udělali nám!

Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org

České průšvihy 1989–2024. Pořiďte si ji!

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

V lednu 1990 se čerstvě doplněná vláda Mariána Čalfy vyjádřila negativně (!) k ústavnímu zákonu o druhé vlně kooptací, že je protiústavní. Byla! Ale to je ten jediný prvek revoluce, totiž silový akt, ten fígl, že ústavní zákon je to, co Federální shromáždění, už první vlnou kooptací doplněné, ústavní většinu označí. Tedy kvalifikovanou většinou schválí. Byl jsem pro, jinak to totiž nešlo.

Občanské fórum a obrozené politické strany přes nesouhlas vlády navrhly kandidáty a neúplné Federální shromáždění je zvolilo, kooptovalo. Aby to vypadalo ústavně, zákon o kooptacích byl označen jako zákon ústavní a byl příslušnou požadovanou kvalifikovanou většinou schválen. Kooptace byla prostě oděna do ústavního šatu. Snad všichni jsme s tím souhlasili.

Jiná možnost nebyla – leda rozehnat Federální shromážděni jako ruskou dumu bolševickými námořníky v Petrohradě – a diktátem, nějakým výborem pro veřejné blaho či čím, direktoriátem, najmenovat nejvyšší zákonodárný sbor.

Tak si to představoval velmi vlivný disident Ivan Dejmal a asi ještě několik dalších. Ale nedávali to tenkrát moc veřejně najevo, protože my, většina ve vedení OF, bychom byli zcela zřejmě ostře proti.

Nepotrestaná zrada…

Vyrovnali jsme se už s minulostí? S tou se budeme muset i nadále vyrovnávat, to je nekonečný proces, ne něco „jednorázového“, po čem vždy jednodušší lidé tak touží. Čeština má jako snad jediný jazyk slovesa ve vidu dokonavém (vyrovnání), ale i nedokonavém (vyrovnávání). Kritici převratu se však vždycky ptají na vyrovnání.

Byl to ústavní převrat – otazník lze snad klást nad zmíněnými již kooptacemi, které byly svým způsobem účelově označeny jako ústavní. „Sametové“ heslo „Nejsme jako oni“ vzniklo přece spontánně na Václaváku během demonstrací, ne v nějakém spin doctorském štábu Koordinačního centra Občanského fóra!

My – nejen právníci v KCOF – jsme chtěli od první chvíle vybudovat právní stát. Ten ale nelze budovat pouhou silou. Důsledkem tohoto předsevzetí ovšem například bylo, že nebyli potrestáni ti, kteří měli přijít na řadu jako první: „zvatelé“. Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. Soud měl k dispozici jen kopii zvacího dopisu.

Ten už nikdy, ani za tisíc let – tolik let prý bude trvat ruská říše, z moskevských archivů nevydají. Nikdy je zkrátka nikdy, vždyť Konstantin Černěnko, tehdy hlava aparátu sovětského politbyra, na obálku s oním dopisem napsal: „Bez souhlasu neotevírat“. Nikdo nepochyboval o pravosti té kopie – ale byla to právě jen kopie a soud nemůže jako důkaz uznat kopii čehokoli.

… jako důkaz „vůle k ústavnosti“

Toto „nepotrestání“ je pro mne symptomem, nutným důsledkem vůle k ústavnosti, k právnímu státu čili k vládě práva; pro jiné hanebným důkazem, že to tady bylo „moc sametové“. A tak byl z hlavounů KSČ odsouzen natvrdo jen Karel Hoffman – ale za něco jiného, totiž za to, že vypnul všechny telekomunikační sítě, aby nemohl vysílat Československý rozhlas, televize.

Za tu velezradu „zvatelů“ nikdo. Náměstek federálního ministra vnitra generál Alois Lorenc, patrně mozek boje proti disidentům a zosobnění represivní moci, utekl před výkonem trestu na rodné Slovensko…

Jak probíhaly kooptace

28. prosince 1989

Byl projednán a vzápětí i schválen ústavní zákon o kooptacích, tedy doplnění parlamentu vlastní volbou. Předpis podpořila drtivá většina tehdejších poslanců. Zákon byl účinný od stejného dne a jeho platnost byla omezena do data konání voleb. První vlna kooptací z 28. prosince byla spíše symbolická a proběhla vzápětí po schválení ústavního zákona. Na navazující samostatné schůzi zvolila Sněmovna lidu 13 nových členů. Symbolika spočívala především v tom, že novým členem parlamentu se stal kromě jiných i představitel pražského jara Alexander Dubček, který byl následně také zvolen předsedou Federálního shromáždění.

Vice o zákulisí volby se můžete dočíst zde: 

Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad

Další poslanci byli doplňováni z těch krajů, ze kterých pocházeli ti rezignující. Mezi nimi byl například Michael Kocáb, který v čele tehdejší iniciativy Most zprostředkovával jednání mezi Občanským fórem a komunistickou vládou. Poslanci se ale v první kooptační vlně stali také třeba disidenti Václav Benda, Jaroslav Šabata nebo Věněk Šilhán. Sněmovna národů si v první vlně kooptací zvolila desítku nových členů. Jedním z nich byl například autor myšlenky kooptačního zákona a disident Zdeněk Jičínský. 

30. ledna 1990

Od počátku ledna roku 1990 začala skupina právníků Občanského fóra pracovat na legislativní podobě další, již druhé vlny kooptací. Ta se měla jednak rozšířit na všechny úrovně národních výborů a zároveň měla umožnit odvolat poslance i proti jejich vůli. Řada z komunistických zákonodárců totiž odmítla rezignovat s vidinou, že při pokorném hlasování v souladu s revolučním děním budou moci ve svých funkcích setrvat až do svobodných voleb v červnu. 

Proti zbavování poslanců mandátu se postavila vláda Mariána Čalfy, podle které šlo o nedemokratický postup. Skutečným důvodem odporu ale byla schopnost předsedy kabinetu ovládat tehdejší parlament složený z poslanců zvyklých poslušně hlasovat. Občanské fórum ale na kooptacích trvalo, aby došlo k provedení klíčových změn.

Uskutečnila se hlavní vlna kooptací nových poslanců do třísetpadesátičlenného Federálního shromáždění ČSSR. OF a VPN obsadily dohromady 119 mandátů. Složení parlamentu po kooptaci bylo následující: 152 nestraníci, 138 KSČ, 18 ČSL, 18 ČSS, 5 slovenská Strana slobody, 4 slovenská Demokratická strana, 3 Československá sociální demokracie, 2 Československá demokratická inicitiva, 2 Křesťansko-demokratická strana, 1 Maďarská nezávislá iniciativa, 1 Strana zelených, 6 mandátů zůstalo neobsazeno.

6. února 1990

Uskutečnila se rekonstrukce dvousetčlenné ČNR. Komunistická strana si ponechala 82 mandátů, strana socialistická a strana lidová po 17, OF kooptovalo 50 nových poslanců, z předchozího období zůstalo 33 nestraníků. Poslanci odvolali 7 členů předsednictva a zvolili jeho 11 nových členů. Z celkového počtu 27 bylo v předsednictvu 8 poslanců za KSČ, po čtyřech za ČSS a ČSL a 11 nestraníků. Předsednictvo ČNR přijalo demisi předsedy vlády ČSR Františka Pitry (KSČ) a prvního místopředsedy Miroslava Tomana (KSČ) a jmenovalo do těchto funkcí představitele OF Petra Pitharta a Františka Vlasáka.

9. února 1990

Uskutečnila se rekonstrukce stopadesátičlenné SNR. Nastupující demokratické síly kooptovaly ve srovnání s Federálním shromážděním a ČNR malý počet poslanců – VPN 19 a Křesťanskodemokratické hnutí 7 (7 poslanců kooptovala KSČ, 2 Strana slobody, 4 Demokratická strana, po jednom Nezávislé slobodné odbory a ústřední výbor Národní fronty SSR).

Zdroj: Česká televize, Akademie věd