Návrh novely zákona o vinohradnictví a vinařství, jejímž hlavním cílem je regulace trhu se sudovými víny, doznala oproti původní předloze mnohé změny. Především z ní vypadl záměr zakázat vinařům distribuci sudového vína do obchodní sítě, což jistě potěšilo majitele a provozovatele vinoték. To ale neznamená, že by novela nadále neobsahovala některé sporné body.

Tím hlavním je ustanovení odstavce 8 v paragrafu 16b, podle kterého musí být při skladování sudového vína i při jeho nabídce zákazníkům zajištěna teplota prostředí do 15 stupňů Celsia.

Chladno může být i v trafice

K opatření se již kriticky vyjádřili zástupci prodejců vín. Předkladatel ministerstvo zemědělství tvrdí, že uvedená povinnost má za cíl zamezit prodávání sudového vína na benzínkách, v trafikách a jiných nevhodných místech. To je sice záměr zřejmě správný, zvolený parametr – teplota prostředí – je ale stanoven nevhodně.

Novela zákona však obsahuje také ustanovení, 
o nichž se vůbec nemluví, která ale posilují 
roli státu či jeho orgánů a podnikatele 
směrují k závislosti na něm.

Jednak nelze vyloučit, že i v nevhodných prostorách (třeba právě v trafikách) bude přiměřeně chladno, takže by se tam víno mohlo prodávat dál. Především ale tento parametr snižuje komfort návštěvníků vinoték. Tam, kde se sudy skladují v prostoru, kde se víno konzumuje a čepuje, by byli vystaveni teplotám, které by vyžadovaly přiměřené oblečení.

Vydat se v parném létě na posezení do vinotéky ve svetru a čepici se ovšem zdá být poněkud paradoxní. Nehledě na to, že například červené víno by se mělo správně čepovat a podávat v teplotách o několik stupňů vyšších.

Vyloučit prodej sudových vín z prostor, kde se nejčastěji prodává nekvalitní, šizené nebo nedaněné víno, je jinak správný krok. Měl by být ale zajištěn jiným způsobem. Možností by byla jistě celá řada – třeba stanovení podílu tržeb za víno na celkových tržbách příslušného prodejního místa. To by mimo jiné přineslo i možnost evidovat tržby prodej sudových vín.

Utajené vinice

Novela zákona však obsahuje také ustanovení, o nichž se vůbec nemluví, která ale posilují roli státu či jeho orgánů a podnikatele směrují k závislosti na něm.

To se týká například registru vinic. Ten vede Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ – v textu návrh zmiňovaný pod pojmem „Ústav“) a podle paragrafu 28 není veřejně přístupný. Nutno podotknout, že právě podvody s původem vín byly jedním z důvodů, proč chce stát zákon novelizovat.

Je přitom zřejmé, že pokud má do systému evidence přístup jen jeden subjekt, a registr tak není pod veřejnou kontrolou, riziko „přikrytí“ potenciálních podvodů se výrazně zvyšuje.

Pozor, někdo tě chce koupit!

Další problém představuje utajený registr pro případné zájemce o koupi vinohradů. Informace by totiž museli získávat přes ústav a není vyloučeno, že dosavadní majitel by se mohl o zájmu o svůj vinohrad dozvědět různými cestami.

V této souvislosti je třeba připomenout, že elektronický systém evidence půdních bloků (takzvaný LPIS) veřejně přístupný je a nepředstavuje to žádný problém. Bohužel je třeba konstatovat, že tam, kde má být podle LPIS vinohrad, občas vinohrad není…

Stejná informace třikrát

Celý soubor sporných ustanovení se pak týká označování nebo třídění vín. Například na posouzení žádosti o výrobu vín originální certifikace (VOC) má ministerstvo zemědělství rok od podání žádosti, což jistě snižuje nabídku VOC vín na našem trhu.

Dalším problémem je návrh nově zavést povinnost, aby bylo označení původu vín na všech etiketách lahví vín, což představuje další náklady na výrobu nových etiket. Na lahvích jsou totiž dvě nebo tři, dnes stačí uvedení původu vín jen na jedné z nich. Právě snaha o maximálně možné zdůraznění původu vín přitom může způsobit u spotřebitelů spíše zmatek.

Kromě informací na etiketách v případě lahvových vín by měla být sudová vína opatřena kontrolní páskou se zákonem danými údaji, přičemž pásky by si měl vyrábět ten, kdo je bude na sudy umisťovat. To skýtá, minimálně teoreticky, nepřeberný počet variant.

Ve hře je také označení symbolem sklenice vína ve tvaru české vlajky, které může být také použito k optickému označení vín původem z České republiky. Mnohá vína navíc nesou již dnes označení v rámci jiných marketingových projektů na podporu odbytu českých potravin a nápojů, včetně projektu Český výrobek – garantováno potravinářskou komorou. Připustíme-li splnění záměru – odlišení domácí produkce od té zahraniční, zůstane tak i nadále pro spotřebitele nezodpovězená otázka: Které moravské a české víno je skutečně to pravé?