Pokud by byla připravovaná novela zákona o vinohradnictví a vinařství předmětem kritiky pouze jedné části tuzemského trhu s vínem – totiž prodejců sudových vín ve vinotékách a jiných prodejních místech, dalo by se ještě věřit deklarovanému záměru ochránit poctivé moravské a české producenty vína před nekalou konkurencí. Vzhledem k tomu ale, že novelu kritizuje i nemalá část samotných vinařů, bude zřejmě asi někde chyba.

Respektive, celá řada chyb. Tu první představoval již samotný proces předkládání novely v mnohačetných verzích, o jejichž podobě neopomnělo ministerstvo zemědělství informovat v tiskových zprávách.

Prodej vína v sudech měl být přitom původně možný jen u výrobců vín, následně se mohlo sudové víno prodávat i jinde, ale při teplotách do 18 stupňů Celsia, sudy měly být opatřeny páskami, pak ale zase nemusely být opatřeny páskami a nakonec přinesl ministr zemědělství na vládu materiál, který, kromě těch, kteří ho napsali, a snad ještě ministra samotného, nikdo nikdy neviděl.

Takový způsob tvorby zákonů metodou pokus – omyl je samozřejmě zcela diletantský. Když už hodlá předkladatel nějakého zákona nebo jeho novely měnit na trhu pravidla hry, musí být prostě o správnosti svého úmyslu přesvědčen a musí ho mít podložen věrohodnou argumentací. Pakliže tyto předpoklady splněny nejsou, nemá příslušný spasitel lidstva (zdaleka to neplatí jen pro ministra zemědělství) předkládat raději nic.

Více škody než užitku

Nicméně – novelizovat vinařský zákon bylo nutné, neboť bylo třeba do naší legislativy aplikovat nová pravidla EU týkající se vyklučování a opětovné výsadby vinic. Splnit tuto povinnost vůči EU by přitom v novelizaci úplně stačilo. Snaha o zamezení podvodů s dovozy vín, jejich původem a pančování vína vodou, k čemuž ministerstvo zemědělství novelu zneužilo, totiž přinese – a již přináší – více škody než užitku.

Podvodům s původem vín, tedy dovozem obvykle levnějších vín do ČR ze zahraničí, která jsou následně deklarována jako tuzemská, předložená novela z větší části nezamezí. A to ani přesto, že podle poslední verze mají dovozci povinnost hlásit importy vína Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému (ÚKZÚZ) a následně víno po dobu 10 dní uskladnit pro potřeby kontrol Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI).

Je totiž veřejným tajemstvím, že dovozci vín, kteří je buď jako vína vůbec nedeklarují, případně ho chtějí následně využít jako moravské nebo české víno, které ale ani moravské, ani české není, používají nelegální necertifikované sklady, které SZPI logicky nemůže kontrolovat, protože neví, kde se nacházejí.

Drobní vinaři plačte

Uvedené nahlašovací povinnosti představují navíc netarifní překážku zahraničního obchodu v jednotném celním a obchodním prostoru EU, což je porušení jedné ze základních zásad EU jako takové. Pokud se týká pančování vína vodou, pak to lze většinou zjistit až v tržní síti, protože k tomu obvykle dochází až na českém území, klidně i poté, co je při dodržení všech administrativních povinností víno zkontrolováno inspektory inspekce.

Tedy – podvodníci budou podvádět dál, byť jim novela skutečně může trochu zkomplikovat život, na druhou stranu poctiví dovozci a prodejci budou zatíženi nemalou novou administrativou. Samostatnou kapitolou je pak teze, podle níž by mohly mít vinotéky statut výrobců vína, což je sporné jako z pohledu živnostenského zákona, tak podmínek potravinářské (zde nápojové) výroby.

Obecně se přitom jedná o další ze série novel a zákonů, které dopadají zejména na malé podnikatele, a to i na malé vinaře. Aplikace evropské legislativy totiž umožňovala upřednostnit při opětovné výsadbě vinic nejmenší vinaře, na to však v novele ministerstvo poněkud pozapomnělo.

Co dělat

Je ale korektní konstatovat, že víno je v současné době nejfalšovanější skupinou potravin a nápojů na našem trhu a „něco by se s tím mělo dělat“. Ne však způsobem, jakým se ubírá novela vinařského zákona, ale exemplárním potrestáním těch, kteří budou při podvodech odhaleni.

Kontrol prováděných SZPI je určitě dostatek – jde jen o to, jaké tresty viníci dostanou a také o to, aby se o hříšnících dozvěděli konzumenti vín a „vylistovali“ příslušné dovozce, výrobce a prodejce ze svých nápojových lístků.

Naopak omezení dovozů vín na naše území není v zájmu naší země, spotřebitelů a ani samotných vinařů. Domácí produkce vína kryje domácí poptávku jen zhruba ze 40 procent, takže víno, pokud jej chceme pít, dovážet musíme.

Plochy vinohradů sice můžeme postupně navyšovat, jenže právě výše zmíněné podmínky EU k tomu dávají jen velmi malý prostor, takže to je běh na velmi dlouhou trať, fakticky na desítky let. Nejde a nemělo by tedy jít o dovozy jako takové – jen je nutné kontrolovat, zda je dovážené víno při dovozu a následně při prodeji správně označeno. To ale nařizuje i v současné době platná legislativa.