Daňové ráje to není jen Panama, ale také vyspělé země typu Lichtenštejnsko, Velká Británie nebo Nizozemí, které lákají propracovanou legislativou týkající se investic. Příkladem mohou být firmy jako NWR, Linet nebo PPF, které si zde založily mateřské společnosti. Daňovým rájem může být za určitých podmínek ale také Česko.

V textu pro HlídacíPes.org to tvrdí daňový expert Petr Frisch, partner společnosti Pro Factum Consulting

Daňové ráje vznikaly už v antice, kde obchodníci využívali malé ostrůvky v okolí Athén jako překladiště pro své zboží, aby se vyhnuli dvouprocentnímu clu.

Ve středověku měli daňové úlevy obchodníci v londýnské City, německé Hanse či v holandských Flandrech. Nejstarším moderním daňovým rájem je nejspíše Švýcarsko, které ale bylo vyhledáváno spíše pro svou stabilitu, diskrétnost a bezpečné uložení majetku. Anonymita vlastnictví však jde často ruku v ruce s nepřiznáváním příjmů ke zdanění.

Exotika tolik netáhne

V současnosti jsou daňové ráje (offshore jurisdikce) území, která mají takovou právní a daňovou soustavu, která umožňuje cizincům významně snížit daně, pokud si na jejich území založí společnost.

Můžeme je rozdělit na země, které svoji politiku postavily na anonymitě a nízkých, často nulových korporátních daních (Britské panenské ostrovy, Panama, Belize, Kajmanské ostrovy, Bahamy, Bermudy, příp. Gibraltar nebo Seychely) a na země, mezi jejichž hlavní přednosti patří dobrá finanční infrastruktura, politická stabilita nebo ochrana investic (Nizozemí, USA, Lucembursko, apod.).

Dnes už ale toto klasické rozdělení úplně nefunguje. Například Seychely se snaží k nízkým daním přidávat transparentnost, naopak Nizozemí nebo Irsko lákají zahraniční kapitál na speciální daňové sazby a výhody pro určité skupiny investorů.

Nizozemí dále nabízí technologickým projektům zdanění na úrovni 5 % v režimu tzv. Innovation Box. Naopak řada firem z daňových rájů přichází do Česka pro jeho relativně dobrou infrastrukturu, blízkost k silným západoevropským ekonomikám, ale i pro naši slabší legislativu. I proto není neobvyklé, že na jedné pražské adrese sídlí desítky zahraničních firem s anonymní vlastnickou strukturou.

Podle aktuálních statistik dokonce nejsou „exotické“ daňové ráje těmi nejčastějšími. Například poslední průzkum společnosti Bisnode potvrdil, že nejpopulárnějšími mateřskými zeměmi pro české podnikatele jsou Nizozemí (přes 4 000 společností), USA (3 000), Kypr (2 000) a Lucembursko (1 000). Zmíněné exotické daňové ráje oslovily v úhrnu pouze okolo 2 000 českých subjektů …

Drahé daňové ráje

Jak funguje takový typický daňový ráj z pohledu českého podnikatele? Řekněme, že modelová firma podniká ve službách, má v Česku společnost s ručením omezeným a platí ze svého zisku 19 % na korporátní dani a dalších 15 % na dani z dividend. Celkem jde o 31,15 %, protože tyto daně se neplatí ze stejného základu, ale platí se postupně.

Pokud podnikatel založí novou společnost v daňovém ráji a začne poskytovat služby z této lokality do České republiky, může se zbavit 19% korporátní daně a rázem se jeho efektivní míra zdanění sníží na polovinu. Pokud by i sám podnikatel přesídlil do země, ve které se nedaní dividendy, může míra zdanění klesnout až na nulu.

Proč tedy daňových rájů nevyužívají všichni? Protože některá podnikání do nich nelze přesunout. Například výrobu. Ale i v takovém případě může výroba pokračovat v Česku, kde se zdaní přiměřený zisk a zbytek obchodní marže odplyne do mateřské země k (ne)zdanění.

Co je přiměřeným ziskem může finanční úřad kontrolovat třeba prostřednictvím pravidel o převodních cenách, podle nichž by i u transakcí mezi spřízněnými subjekty měly být ceny nastaveny takové, jaké by si za obdobných podmínek dohodly subjekty nespřízněné.

Daňové ráje jsou využívány především v mezinárodním obchodu, poradenství, elektronických a reklamních službách nebo zprostředkování. Z logiky věci nejsou vhodné pro výrobu, servis technologických celků nebo maloobchod.

Dalším důvodem, proč jsou využívány pouhými třemi procenty českých společností, jsou jazykové bariéry, obavy z jiného právního prostředí a vyšší transakční náklady.

To, že se v daňovém ráji neplatí daně, je věc jedna. To, že zřízení a udržování celé struktury stojí jednotky až desítky tisíc eur ročně na provozních nákladech je ale věc druhá.

Komu se to vyplatí?

Neexistuje přesná hranice, od které se vyplatí podnikat přes daňový ráj. Záleží na oblasti podnikání, vybrané struktuře a dalších okolnostech. Lze alespoň říci, že uvažovat o daňovém ráji by mohla každá společnost, jejíž zisk před zdaněním v ČR se pohybuje od jednoho milionu korun výše a platí, že čím vyšší je daň z příjmů právnických osob, tím více se podnikání přes daňový ráj vyplatí.

Daňové ráje nejsou apriori synonymem pro krácení daní nebo praní špinavých peněz. Naopak, dnes jsou odrazem daňové politiky a soutěže mezi jednotlivými státy o přilákání zahraničních firem a kapitálu.

Proto může být za daňový ráj považována i Česká republika. Třeba ve srovnání s Německem, kde jsou spolu s ČR, Belgií nebo Francií, jedny z nejvyšších odvodů na sociální a zdravotní pojištění v EU, korporátní daň téměř 30 % a fyzické osoby se mohou „těšit“ z daně dosahující až 45 % a solidární daně 5,5 %.

Pro německého podnikatele je proto zajímavé přesunout své podnikání a pobyt do Česka a platit daně zde – do Německa to má kousek, standard života v Praze je srovnatelný s německým, příjem z prodeje společnosti se po třech až pěti letech nedaní.

A to, že je zde méně štědrá sociální politika a méně imigrujících osob nemusí být rozhodující …