Je to paradoxní, jako dnes skoro všechno: nová Rada míru začala svou první válku. Izrael a Spojené státy ji bombardováním cílů v Íránu provádějí, řada přátel Donalda Trumpa z arabských států, kteří prezidenta uplácejí letadly a slibovanými zakázkami, si ji přáli. A tak se děje, jak silní chtějí, a nikdo nemá sílu nic z toho zastavit.

Politici i společnosti jiných zemí jsou v roli pozorovatelů, kteří mohou toliko přihlížet a čekat, že snad všechno nakonec „dobře dopadne“. To v tomto případě znamená, co nejméně mrtvých na všech stranách, a pád krutého islámského režimu, který skoro padesát let ovládá Írán.

V tom je další, asi ten největší paradox: začala válka, která zcela jasně překračuje všechna mezinárodní pravidla a jejíž důvod z americké strany je zcela jistě vymyšlený (výroba jaderných zbraní byla už minulým útokem zničena, řekl prezident Trump, jehož tajné služby už předtím informovaly, že íránský jaderný program není s to dojít k atomové bombě) – a přesto se nedá říct, že bychom Izraelcům zároveň nedrželi palce. Jen ať ten hnusný režim padne, kdo lidský by byl proti?

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Může Evropa oponovat USA?

Právem na svobodu Íránců najít si či zvolit si novou legitimní vládu, která své obyvatelstvo masově nevraždí a nevydírá, omlouváme překročení mezinárodního práva. Opět se bombarduje a zabíjí ve jménu spravedlnosti, za vyšší princip mravní, řekli by Češi, kteří ze své popkultury vědí, že „vražda na tyranovi není vraždou“.

Chaos se přelévá především do hlav obyvatel celé planety, na níž se na příště zřejmě může stát cokoliv, pokud někdo bude mít dostatečnou vojenskou sílu a odhodlání zaútočit.

Smrti ajatolláha Chameneího také nikdo nelituje, svět se spíše ptá, co bude dál? Jak změnit režim s co nejmenším počtem obětí a materiálních škod?

Nahradí-li válku zvenku vnitřní občanská válka, změní se dnes oslavovaný zásah spravedlnosti v katastrofu. Co bude dál, až to rozhodne o budoucím morálním hodnocení celé válečné akce mimo rámec válečných pravidel, které svět po druhé světové válce zavedl, aby zabránil chaosu, který nyní nutně v malém přichází, jak ukazuje dění na Blízkém východě a šíření dopadů války do dalších zemí.

Chaos se ale přelévá především do hlav obyvatel celé planety, na níž se na příště zřejmě může stát cokoliv, pokud někdo bude mít dostatečnou vojenskou sílu a odhodlání zaútočit.

Je to chaos, který se postupně rovná a strukturuje po způsobu myšlení Síly. Ta bude napříště rýsovat skutečné hranice zájmu velmocí a zemí na ně napojených. Bojuje se mimo jiné i o to, kdo touto velmocí na příště bude.

O Spojených státech spojených s Izraelem pochybovat nelze, Rusko, které Íránů nebylo s to pomoci, ale, zdá se, už své pozice nedrží, o Evropě ani nemluvě. Ta ztrácí půdu pod nohama už jenom tím, že zřejmě, jak oznámil například francouzský prezident Emannuel Macron, nebyla o útoku coby součást spojenectví v NATO informována.

Hlavní je ale politicko-vojenská ztráta, neboť oponovat názorově USA lze jen tehdy, jste-li relevantní bezpečnostní silou, a tou Evropa dnes plnohodnotně není.

Evropanům se tak rýsují jen dvě cesty. Cesta rychlého vybudování vlastní silné armády, která bude schopna samostatné obrany vůči všem, kdo by chtěli ve světě nového chaotického řádu zkusit v Evropě své silové štěstí. A potom cesta politického splynutí s velmocí, která doposud držela nad Evropou ochrannou ruku.

První cesta znamená mohutné soustředění politické moci a investic do obrany, a to na celá desetiletí. Druhá cesta znamená faktické přijetí role satelitu americké velmoci, která by v rámci slibu zachování a zajištění bezpečnosti diktovala Evropanům vlastní politické a ideologické představy organizace společnosti. Kde na tomto nově rozděleném poli stojí Česká republika?

Dnešní české politické vedení válku vytěsňuje a drží ji daleko od českých hranic. A tak si dovoluje nevydávat více peněz na obranu, protože, jak říká premiér Babiš, „ty peníze potřebujeme jinde pro naše lidi“.

České závazky bez relevance

Leccos naznačuje zvláštní paradoxní postoj předsedy vlády Andreje Babiše, který ve všem podporuje americké a izraelské spojence. Babiš přitom nechává válku kdesi v dálce, ačkoliv její výsledek zjevně ovlivní světaběh v dalších desetiletích.

Jako by byl dál skutečně přesvědčen, že válka je něco, co zůstává a zůstane vždy mimo české území, ačkoliv se po případném pádu režimu v Íránu dá očekávat oživení radikálního islamismu, který bude chtít vykonávat pomstu za krach islámské republiky prakticky po celém světě.

Svět nového chaotického řádu nebude bezpečnějším místem k životu, určitě ne hned, a země jako je Česko se musí připravit na rostoucí riziko zásahu válečné logiky Síly.

Dnešní české politické vedení ale válku vytěsňuje a drží ji daleko od českých hranic. A tak si dovoluje nevydávat více peněz na obranu, protože, jak říká premiér Babiš, „ty peníze potřebujeme jinde pro naše lidi“.

České závazky NATO zvyšovat postupně výdaje až na celkových pět procent (efektivně 3,5 % na vojenské účely, 1,5 % na bezpečnostní infrastrukturu) nemají pro Babišovu vládnoucí sestavu žádnou relevanci. Přijala je přece jiná vláda a Česku tak jako tak v tomto velmi nejistém světě nic nehrozí.

Premiérovo geopoliticko-bezpečnostní uvažování v době vlády chaosu Síly dost připomíná proslulý pohled Hurvínka na válku.

Těžko čekat, že Babiš po útoku na Írán jen tak změní názor, a začne jako politik plnit, co Česko slíbilo. Premiér totiž pořád věří, že pomůže jeho ponížená pozice k USA, a přibližování se trumpismu skrze kritickou politiku Patriotů v Evropském parlamentu.

Trump moc dobře ví, jak jsme mu v Česku dnes blízko a jak mu rozumíme, proč by nám tedy za podporu jeho kulturně-ekonomických cílů v Evropě nepomohl, půjde-li do tuhého…?

Premiérovo geopoliticko-bezpečnostní uvažování v době vlády chaosu Síly dost připomíná proslulý pohled Hurvínka na válku. Každopádně jeho cílem v této vládě není aktivní zapojení do mezinárodního geopolitického pohybu, nýbrž posun v sociálních agendách, zejména pak ve zdravotnictví, do něhož sám investuje a v němž se nově jako „podnikatel-vizionář“ vidí.

Geopolitiku čeští občané neocení, ostatně, je přesvědčen premiér, „lidi to nezajímá“, proč by mělo ANO a politiku vůbec. Premiér Babiš udělá jen to, co bude zcela nezbytně nutné, válečnou strategii světa následovat nebude.

Nový chaotický řád světa

První Trumpova válka v Íránu může změnit poměry ve světě i v USA. Vrchní velitel posílen úspěchy v cizině bude chtít zajistit i své domácí pozice, které tak pevné nejsou. Směrem k blížícím se podzimním volbám, ohrožujícím Trumpovu autoritářskou pozici, se dá očekávat leccos.

Ani česká politika si nemůže dovolit tvářit se, jako by šlo o běžný provozní karambol mezinárodní politiky, po němž zase začnou létat letadla a pojede se prostě dál jakoby nic.

Populární uznávaný historik Timothy Snyder není sám, kdo tvrdí, že to je také jeden z hlavních možných důvodů války (spolu s tím druhým, kterým je podle něj splácení dluhu íránské konkurenci na Blízkém východě, s níž se Trump za peníze sblížil).

To hlavní se, opět paradoxně, nebude dít na otřesené mezinárodně scéně, nýbrž právě v USA. Negativní rozhodnutí o Trumpově vládě v dalších dvou letech už nový chaotický řád světa nezmění, může ale významně oslabit mohutnost jeho nástupu.

Íránská válka vnáší do světa zlom, jehož význam budeme moci ohodnotit až s patřičným odstupem. Ani česká politika si ale nemůže dovolit tvářit se, jako by šlo o běžný provozní karambol mezinárodní politiky, po němž zase začnou létat letadla a pojede se prostě dál jakoby nic. Nepojede, i naši lidi a vůbec všichni by to měli vědět a dobře se na to připravit.