Petr Fischer: Na vlnách národní mytologie
KOMENTÁŘ. Film Vlny Jiřího Mádla, předvádějící boj o rozhlas na konci 60. let, který skončil v roce 1968 vpádem sovětských vojsk, vyvolal výživnou mediální přestřelku. Nejde ale o film jako estetický objekt, nýbrž o smysl tvorby a nedávných dějin národa, který jako by opět filmem potřeboval pozvednout a říct si – byli jsme oběti, které se přece jen nějak uměly bránit.
Je to jediné opravdu široce sdílené vyprávění (dnes se říká narativ), které v roce 1989 spojovalo českou společnost. Vědomí, že tenkrát v srpnu roku 1968 nám Sověti zabránili žít ve svobodné společnosti.
Oběti dějin si sice hned vzápětí zdevastovaly svobodné prostředí úplně samy, mýtus poražených a ponížených ale zůstal zadřený do těla společnosti. Stejně hluboko jako kdysi „mnichovský komplex“, strašlivá zrada, která opět byla připravena vlastní (ne)činností.
Patos svobody
Režisér Jiří Mádl nepřichází s nějakou filmovou reflexí tehdejší doby, neotvírá nové otázky, snaží se více obnovit emancipační emoci, patos svobody, který tehdy působil jako čerstvý vzduch od moře.
Ohroženi ruskou imperiální válkou na Ukrajině, otřeseni strachem a obavami z ní, jako bychom si potřebovali zopakovat, co všechno Rusové dokázali i v Česku.
Přeložit ho do současnosti, zdá se, znamená spustit naplno hypermoderní aparát filmu, který z pohyblivých obrazů vytváří emocionální sprchu pocitového kina. Tempo filmu je mocné a drtivé, skoro se nedá zastavit, pádí se kupředu, „rychlá rozhlasová rota“ zachraňuje svět, jen se to jaksi nezdaří.
Ale přetrvává spojenectví a paměť poražených, jež se skrze plátno valí na diváky, a ti najednou cítí ten vzdor a odpor i dnes.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Mezititulky jsou redakční.
Velká část kritiky se věnuje historickým nesouladům a nepřesnostem scénáře či výpravy, jakémusi falšování historie ve prospěch filmové hladkosti a působivosti obrazů, umožňující znovu prožít celé to srpnové peklo.
Podstatnější je ale forma, do níž se záměr zpřítomnit historii jako událost balí, způsob nasvícení minulosti, která najedou vystupuje zářivě jako hagiografie hrdinů, na něž se tak trochu zapomnělo.
Mohutná dynamika filmu se sráží s až komiksovou jasností zobrazovaného, hrdinové jsou superhrdiny, a s nimi my všichni, kteří se dnes v novém, a přece tak podobném čase identifikujeme s pocity tehdejších bojovníků. Běda národu, který potřebuje hrdiny, napsal kdysi Brecht, a dodal, a běda těm, kteří je nemají.
Potřeba doby
Někde tady je stěžejní otázka pokládaná kriticky filmu Vlny: není ve velmi přímočaré snaze snímku za každou cenu ohromit a strhnout šikovně fixovaná národní mytologie oběti a trpitele?
A je smyslem filmového umění takové mýty spoluvytvářet a cíleně posilovat, anebo je tu umění od toho, aby sklon k sebeoslavě problematizovalo, aby ukazovalo něco, co na rozdíl od mýtických vyprávění vidět není?
Otázky, které byly v debatě o filmu bohužel přeslechnuty, protože diskusím dominovala jakási „potřeba doby“, kterou žijeme právě teď. Ohroženi ruskou imperiální válkou na Ukrajině, otřeseni strachem a obavami z ní, jako bychom si potřebovali zopakovat, co všechno Rusové dokázali i v Česku.
Vlny jsou film, který osloví mladou generaci, zněl vlastně nejpádnější neestetický argument, hned potom, že Vlny propojují diváky, kteří najednou vytvářejí spojitou masu a po konci projekce dlouze a nadšeně tleskají.
Divadelní národ, jak o českém vztahu k historii píše historik Jan Tesař, si zatleskat vždy uměl, ať se dělo cokoliv. Tleská se bohužel i tomu, že film má plnit roli politického vykladače, vychovatele občanů, a nikoli toho, kdo se ptá a problematizuje tradiční výklady událostí.
To je asi největší zklamání z celé veřejné debaty o filmu Vlny: fakt, že pomalu každý kritický hlas (estetický i neestetický) byl hned podrývačem demokratického systému nebo hlasem proruského trolla. Film už skoro nikoho nezajímá, hlavní je jeho motivační funkce v sebepotvrzování českého politického společenství.
Umění je v jistém smyslu vždy politické, ať se nám to líbí, nebo ne. Nemělo by ale nikdy suplovat politiku. Otevřená společnost se tím až příliš snadno uzavírá do sebe, a to jistě nechtěl ani režisér Jiří Mádl.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
8 komentářů
Laureátem Státní ceny se u nás bořitel model nestane. Vávra o husitech točil taky pěkně a jak se mělo
„Oběti dějin si sice hned vzápětí zdevastovaly svobodné prostředí úplně samy, mýtus poražených a ponížených ale zůstal zadřený do těla společnosti.“ To nevidím jako pravdivou premisu.
Desítky tisíc komunistů a ostatních lidí odmítlo i za cenu osobních obětí uznat okupaci za internacionalní pomoc. Totalitní instrumenty normalizace brutálně potlačily sebemenší možnost odporu, který nebyl žádným mýtem, ale trvalým vzorem, kterého se totalitní režim neustále obával.
Film kupodivu stále hodne lidi zajima Evokuje dobu pred mnoha lety a také potlesk nakonec dobu pred mnoha lety pripomína A zrejme i samotné diváky spojuje
Ještě jsem Vlny neviděl, tak o něčem jiném: ČT uvádí pořady, které počínaje Českým stoletím jsou vlastně ilustracemi pro poučené diváky. V poslední době to byl film Havel, kde se člověk, který u toho nebyl, ztrácí („co je to za člověka s tím Lanďákem, jak ho hraje Majer? Proč se v roce 1989 s Havlem vítají?“) Nevím o filmu z moderní doby, který by počítal s tím, že divákem je člověk, který něco slyšel v „dějáku“, ale druhým uchem nu to vylétlo ven.
To, že Vlny něco popisují, evidentně panu Fischerovi vadí: „Tleská se bohužel i tomu, že film má plnit roli politického vykladače, vychovatele občanů, a nikoli toho, kdo se ptá a problematizuje tradiční výklady událostí“. Já nechci, aby Vlny „problematizovaly tradiční výklady událostí“; chci, aby moje dcera, syn, vnuk a vnučky pochopili, co pro mě jako účastníka té doby byl osmašedesátý. Tradiční výklady událostí si problematizujte třebas v Historii.cz nebo na Artu až do haleluja, ale nechte mladé lidi (a lidi střední generace) se podívat, jak jsme to prožívali.
Když ale politika selhává, kdo pak může rozpadající se společnosti pomoci? Možná právě umělci, kterým není lhostejné, kam se svět ubírá. Vzpomeňme na třicátá a čtyřicátá léta, když politika selhávala a nejen intelektuálové a umělci, až na vzácné výjimky, ji vesměs neřešili. Výsledky dobře známe. Dopadají na nás negativně dodnes. Nevím, zda pan Mádl chtěl takovou diskuzi vyvolat, ale myslím, že určitě se chtěl tímto filmem přičinit o podporu demokracie. Mnozí z nás to tak opravdu cítí. Autor článku zdá se odmítá, stejně jako jeho předchůdci ve 20. století, že žijeme v době staronových nebezpečenství pro společnost a že není nutné, aby se bránila i pro hrůzy, které se v docela nedávné minulosti děly. Já tento optimismus rozhodně nesdílím. Jsem totiž zde v pracovním kolektivu asi poslední, kdo si myslí, že klasická demokracie je jedinou možnou cestou, jak zachránit nejen prosperitu. Tito vyznavači svobodného internetu mi to dávají často najevo. Když mluvím o prezidentu Havlovi v dobrém, jsem pro smích. Aby se někteří páni novináři znovu po volbách nedivili, jak rychle může dojít k nežádoucím změnám. Cožpak se ani nevidí, co se děje ve jménu falešné svobody třeba u našich sousedů na Slovensku? Asi ne…
U historických filmu je nejdůležitější držet se skutečností a nefalsovat historii jako to udělali např. komunisté u jinak kvalitních thrilleru Král Šumavy (z hrdiny pomáhající lidem do svobodného světa udělali zločince) nebo majora Zemana. A toho se bojím až budu Vlny sledovat v TV, vzhledem k předchozím aktivitám svazaka Mádla : napřed vyzýval bábu, dědka volit nekomunisty a za rok volit komunistu Pavla..
No vidíte, já to v tom filmu neviděl tak černobílé rozdělení. Hrdinové existovali dříve i dnes, stejně tak zbabělci. A většina lidí se tehdy asi nadechla ke svobodě a posléze ji zase vydechla. Stejně jako v minulosti může být věcí jedince, zda si s někým zadá, zda se bude chovat mravně nebo dle situačních výhod pro sebe.
Kritika filmu je správná, ale je někdy až komická stejně jako ódy na něj. Čtenáři diskuzí pod recenzemi jako by byli odrazem české společnosti tehdy i nyní. Klaka nalevo i napravo a díky bohu i konstruktivní komentáře. Ty však nejsou tak třaskavé a nutí k přemýšlení.
Existuje nějaký film (třebas i český), který znázorňuje historii trefně a přesně? To je regulérní dotaz, rád bych se na něj podíval.
Film Vlny jsem viděl dvakrát a nyní si čtu v recenzích a přemýšlím nad nimi. Jsou tam zajímavé úhly pohledu a otázky.
Třeba Petr Fischer píše:
„Někde tady je stěžejní otázka pokládaná kriticky filmu Vlny: není ve velmi přímočaré snaze snímku za každou cenu ohromit a strhnout šikovně fixovaná národní mytologie oběti a trpitele? A je smyslem filmového umění takové mýty spoluvytvářet a cíleně posilovat, anebo je tu umění od toho, aby sklon k sebeoslavě problematizovalo, aby ukazovalo něco, co na rozdíl od mýtických vyprávění vidět není?“
Jistě i takto zjednodušeně a jednostranně se dá dívat na film. Ale jen takto jednostranně? Opravdu je film o mytologii trpitelů a obětí? Opravdu film spoluvytváří a cíleně posiluje mýty? Není to velmi laciné nařčení?
Divák se na film může dívat mnoha pohledy a konec konců roky 1988 a 1989 ukázaly, že to, co rok 1968 nesměle ve společnosti načal, tyto roky pak zúročily.
Možná byl rok 1968 naivní touhou po svobodě v rámci diktatury s lidskou tváří. Což je protimluv.
Ale těch 10 srpnových dnů je něco, na co můžeme být hrdí (pak následovaly další, na které už ne). Ale postoj těch, o kterých je film, vzbuzuje respekt dodnes. I proto, že se z nich pak disidenti a chartisté. Nesklonili se.
Fakt je ten film o trpitelích a obětech nebo je to jen hloupá nálepka?
Stejně jako film Hořící keř ukazuje něco jiného – kdo chce, vidí to. A to posiluje i dnes.