Producentka filmu Monika Kristlová a režisér Jiří Mádl na premiéře filmu Vlny 6. srpna 2024 . Foto: Profimedia

Petr Fischer: Na vlnách národní mytologie

Napsal/a Přítomnost 26. srpna 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Film Vlny Jiřího Mádla, předvádějící boj o rozhlas na konci 60. let, který skončil v roce 1968 vpádem sovětských vojsk, vyvolal výživnou mediální přestřelku. Nejde ale o film jako estetický objekt, nýbrž o smysl tvorby a nedávných dějin národa, který jako by opět filmem potřeboval pozvednout a říct si – byli jsme oběti, které se přece jen nějak uměly bránit.

Je to jediné opravdu široce sdílené vyprávění (dnes se říká narativ), které v roce 1989 spojovalo českou společnost. Vědomí, že tenkrát v srpnu roku 1968 nám Sověti zabránili žít ve svobodné společnosti.

Oběti dějin si sice hned vzápětí zdevastovaly svobodné prostředí úplně samy, mýtus poražených a ponížených ale zůstal zadřený do těla společnosti. Stejně hluboko jako kdysi „mnichovský komplex“, strašlivá zrada, která opět byla připravena vlastní (ne)činností.

Patos svobody

Režisér Jiří Mádl nepřichází s nějakou filmovou reflexí tehdejší doby, neotvírá nové otázky, snaží se více obnovit emancipační emoci, patos svobody, který tehdy působil jako čerstvý vzduch od moře.

Ohroženi ruskou imperiální válkou na Ukrajině, otřeseni strachem a obavami z ní, jako bychom si potřebovali zopakovat, co všechno Rusové dokázali i v Česku.

Přeložit ho do současnosti, zdá se, znamená spustit naplno hypermoderní aparát filmu, který z pohyblivých obrazů vytváří emocionální sprchu pocitového kina. Tempo filmu je mocné a drtivé, skoro se nedá zastavit, pádí se kupředu, „rychlá rozhlasová rota“ zachraňuje svět, jen se to jaksi nezdaří.

Ale přetrvává spojenectví a paměť poražených, jež se skrze plátno valí na diváky, a ti najednou cítí ten vzdor a odpor i dnes.


Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Mezititulky jsou redakční.


Velká část kritiky se věnuje historickým nesouladům a nepřesnostem scénáře či výpravy, jakémusi falšování historie ve prospěch filmové hladkosti a působivosti obrazů, umožňující znovu prožít celé to srpnové peklo.

Podstatnější je ale forma, do níž se záměr zpřítomnit historii jako událost balí, způsob nasvícení minulosti, která najedou vystupuje zářivě jako hagiografie hrdinů, na něž se tak trochu zapomnělo.

Mohutná dynamika filmu se sráží s až komiksovou jasností zobrazovaného, hrdinové jsou superhrdiny, a s nimi my všichni, kteří se dnes v novém, a přece tak podobném čase identifikujeme s pocity tehdejších bojovníků. Běda národu, který potřebuje hrdiny, napsal kdysi Brecht, a dodal, a běda těm, kteří je nemají.

Potřeba doby

Někde tady je stěžejní otázka pokládaná kriticky filmu Vlny: není ve velmi přímočaré snaze snímku za každou cenu ohromit a strhnout šikovně fixovaná národní mytologie oběti a trpitele?

A je smyslem filmového umění takové mýty spoluvytvářet a cíleně posilovat, anebo je tu umění od toho, aby sklon k sebeoslavě problematizovalo, aby ukazovalo něco, co na rozdíl od mýtických vyprávění vidět není?

Otázky, které byly v debatě o filmu bohužel přeslechnuty, protože diskusím dominovala jakási „potřeba doby“, kterou žijeme právě teď. Ohroženi ruskou imperiální válkou na Ukrajině, otřeseni strachem a obavami z ní, jako bychom si potřebovali zopakovat, co všechno Rusové dokázali i v Česku.

Vlny jsou film, který osloví mladou generaci, zněl vlastně nejpádnější neestetický argument, hned potom, že Vlny propojují diváky, kteří najednou vytvářejí spojitou masu a po konci projekce dlouze a nadšeně tleskají.

Divadelní národ, jak o českém vztahu k historii píše historik Jan Tesař, si zatleskat vždy uměl, ať se dělo cokoliv. Tleská se bohužel i tomu, že film má plnit roli politického vykladače, vychovatele občanů, a nikoli toho, kdo se ptá a problematizuje tradiční výklady událostí.

To je asi největší zklamání z celé veřejné debaty o filmu Vlny: fakt, že pomalu každý kritický hlas (estetický i neestetický) byl hned podrývačem demokratického systému nebo hlasem proruského trolla. Film už skoro nikoho nezajímá, hlavní je jeho motivační funkce v sebepotvrzování českého politického společenství.

Umění je v jistém smyslu vždy politické, ať se nám to líbí, nebo ne. Nemělo by ale nikdy suplovat politiku. Otevřená společnost se tím až příliš snadno uzavírá do sebe, a to jistě nechtěl ani režisér Jiří Mádl.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)