Únorová Mnichovská bezpečnostní konference (MSC) se stává terapeutickým prostorem západní civilizace. Zatímco před rokem dostala Evropa tvrdě vynadáno od amerického viceprezidenta J. D. Vance za to, že je málo svobodná a omezuje správné kritické vyjadřování o směřování starého kontinentu, letos naopak dostala od ministra zahraničí Marca Rubia pochvalu za svou historickou roli a také pozvání ke společné obraně Západu před dnešními hrozbami.

Za diplomatické pohlazení z USA evropští politici shromáždění v mnichovském Bavorském dvoře poděkovali potleskem ve stoje a exšéf konference, německý diplomat, brzy osmdesátiletý Wolfgang Ischinger mluvil o úlevném vydechnutí, které zaznělo v sále.

Možná to věděl i ministr Rubio, když zadával svým speechwriterům koncept pro Mnichov, že Evropany stačí podrbat na bradičce, pohladit po hlavě a vše zlé bude zapomenuto.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Dokonce snadno vyslechnou i sžíravou kritiku jejich postoje, kterou Rubiův projev obsahoval a v podstatě se od Vanceových slov moc nelišil. Jen Rubio neustále zdůrazňoval, že za rozpad světa po pádu železné opony, kdy jsme žili globalizační ideou jednotného obchodně a hodnotově propojeného světa, může Západ jako celek, Evropa stejně jako Amerika.

Jen Američané se díky prezidentovi Trumpovi z této iluze dávno probrali a začínají napravovat všechny ty obrovské škody, které sen o propojené planetě způsobil. A budou to dělat dál klidně sami, zdůraznil Rubio, i když by byli raději, kdyby na tomto projektu mohli pracovat se svými spojenci nejbližšími, s Evropany.

„Jsme a vždycky budeme děti Evropy,“ znělo nejsladší místo pro poraněné evropské uši. To Evropa stojí na začátku euro-americké civilizace a tu nyní společně máme bránit. A děti Evropy říkají svým rodičům, jak to má vypadat.

Evropa se musí sama stát velmocí

Nebylo na konferenci většího kontrastu než protiva úvodního projevu německého kancléře Friedricha Merze a právě řeči Rubiovy. Merz mimo jiné řekl, že „kulturní války hnutí MAGA nejsou naše“ a odmítl i dobrovolné rozpadání světového řádu, postaveného na ochotě vyjednávat a dohodnout, nikoli na síle a nátlaku.

Půjde-li Evropa spolu pod praporem MAGA hnutí, bude vše v pořádku, pokud ne, přijde třeba strýček Vance a zase vám vyčiní!

„Starý řád, jak jsme ho znali, už neexistuje,“ shrnul situaci Merz, to ale podle něj nesmí znamenat, že zahodíme všechny ideály a budeme silou prosazovat, co chceme. Velmocenský postoj bude mít v Evropě vždy limity, bude-li narážet na koncept lidské důstojnosti a další všelidská práva vymezovaná Ústavou.

To jsou také jasná evropská vymezení vůči hnutí MAGA, jehož politiku obnovení škod po období „bezbřehé globalizace“ a vybudování nové americké dominance spojené se služebnými Evropany tak pěkně vychválil ministr Rubio.

Merzova teze, že Evropa se musí sama stát velmocí, aby se ve světě neztratila a byla relevantním hráčem, byť mluvícím jiným hlasem než Američané, je na první pohled tím, co Trumpova administrativa chce.

Aby se zkrátka děti za Atlantikem nemusely starat o své přestárlé rodiče, kteří jen chtějí obchodovat a mít se dál dobře jako dřív. Krásná diplomatická řeč Marca Rubia ale nezastře, že právě toto by Americe moc nevyhovovalo.

Americké děti by raději držely své evropské předky na uzdě a v liniích své nově objevené ideologie, která na rozdíl od fukuyamovského snu konce dějin nemá být iluzivní a předvádí se jako věčná, neboť realistická, odpovídající dle amerického ministra tisícileté historii lidstva, v níž ideály bez síly nikdy nevyhrávají.

Půjde-li Evropa spolu pod praporem MAGA hnutí, bude vše v pořádku, pokud ne, přijde třeba strýček Vance a zase vám vyčiní!

Mezi Amerikou a Evropou i po letošní mnichovské terapii zůstává tedy „Kluft“, jak řekl Merz, prasklina či trhlina. Zacelit ji nedokáže žádné diplomatické pohlazení.

Na děti se nikdy nedá úplně spolehnou

Kancléř Merz jasně naznačil, že Evropa se musí rychle postarat o svou bezpečnost, ale MAGA kontinent se z ní stát nesmí. Mimo jiné právě proto, co řekl v Mnichově americký posel, ministr Rubio: revoluce svobody a emancipace člověka začala před čtvrt tisíciletím v Evropě, Amerika jej po svém rozvinula na druhé straně oceánu, ale její kořeny jsou a zůstanou evropské.

Stejně jako vztah k všeobecným hodnotám, na nichž tato revoluce stála a které chce Evropa dál rozvíjet rovněž po svém. Z krize globalizace neexistuje jediná americká cesta, jako jí v období fukuyamovského idealismu nebyl „washingtonský konsensus“.

Mezi Amerikou a Evropou i po letošní mnichovské terapii zůstává tedy „Kluft“, jak řekl Merz, prasklina či trhlina. Zacelit ji nedokáže žádné diplomatické pohlazení.

Rozchod je totiž – zdá se – bytostný, nikoli praktický či pragmatický. Není to jiný názor na to, jak se v novém světě mocných chovat, nýbrž na to, jaký svět to má být a o co se v něm opírat.

Rozpolcení Západu nemusí být nakonec ničivé, práce rozdílu může být tvořívá. Ale jenom tehdy, přestane-li Evropa brát své dítě za mořem jako autoritativní vzor pro všechno, bez něhož se na planetě ani nedá existovat a žít. Sebevědomí je vždy vnitřně rozpolcené, jde jenom o to, jak směrem k jeho scelování v proudu moderních trendů pracovat na jeho posílení.

Kancléř Merz to tak neřekl, ale v paralele k Rubiově projevu by se to tak klidně dalo říct: Evropa se musí probudit z americké iluze, v níž osmdesát let žila. Na děti se v životě nedá nikdy úplně spolehnout, navíc by měly mít možnost jít si po svém za svým. A klidně se jim přitom může zatleskat ve stoje…