LZE I LÉPE. Minulý díl seriálu ukázal, že na charitu lze přispívat více, pokud daňový systém dané země méně „trestá“ občany za jejich dobročinnost. Tentokrát si ukážeme, jak strhnout ostatní, aby skrze pomoc charitě pomohli nám samotným v nějakém ryze osobním cíli. Třeba uběhnout maraton.

„Poběžím maraton. Zasponzoruješ mě?“ Čech bude takto položenou otázku nejspíš brát jako ironizující uštěpačný komentář o ceně startovného na moderních běžeckých akcích. Brit ale vytáhne tužku a zeptá se: „Za koho běžíš?“

Oč tu jde? Brit dobře ví, že sám svou charitou svět nespasí, a proto se snaží strhnout i ostatní. A jinak než prázdnou frází „měli bychom“.

Již dávno, mnohem dřív, než to bylo moderní a „hip“, celý proces „gamifikoval“ neboli přeměnil v hru či soutěž. Dobře věděl, jak lidi nabudit k lepšímu já.

Ostatně i ve slavné My Fair Lady dává Freddy na dostizích svou sázenku Líze, protože ji pak dostih bude „mnohem více bavit“.

Charitativní sponzorování po britsku znamená toto: jeden člověk chce podstoupit nějakou výzvu, jako například uběhnout maraton.

Startovné si samozřejmě zaplatí sám, ale cítí, že jeho vnitřní motivace něco si dokázat nemusí být dostatečně silná: „No a co se stane, když to neuběhnu? Takových už bylo…“

Cena neúspěchu je nízká, a nízké ceny vedou na trhu k vysokému množství zobchodovaných transakcí, v tomto případě vysokému množství neúspěchů.

Zdražit neúspěch a dát peníze nepříteli

Řešením je tedy neúspěch zdražit. Jeden způsob je nechat u kamaráda zálohu (třeba 10 tisíc korun), která je vratná jen v případě, že daný maraton uběhnu. To je ovšem kontraproduktivní, v zájmu kamaráda bude, aby mě večer předtím třeba opil.

A vždy půjde jen o čistý transfer mezi námi dvěma lidmi, nikdo další z našeho „společného“ úsilí nebude mít prospěch (kromě organizátorů maratonu). Nicméně ekonomové s touto pomůckou běžně pracují, říkají jí „udělátko závazku“ (commitment device). Třeba na trhu peněžních půjček nebo dohod o budoucím plnění nejsou záloha či kauce ničím neobvyklým.

Britové již dávno objevili mnohem lepší způsob sebemotivace, navíc v tradičním britském konceptu „win-win-win“:

1. Motivace bude mnohem silnější
2. Nebude mě to stát ani korunu
3. A ještě z toho budou mít užitek lidé, kteří si nemohou dovolit luxus běhat maratony.

Prvním mezikrokem byl nápad, vyměnit osobu, která dostane mé peníze. Když neuběhnu, peníze nedostane kamarád, ale charita.

To může samozřejmě motivaci doběhnout maraton snižovat – protože to snižuje náklad neúspěchu. Sice jsem neuběhl, ale aspoň jsem tou pokutou za neúspěch „konal dobro“. Proto se doporučuje pravidlo, aby v případě neúspěchu nebyly peníze upsány charitě, ale jejímu opaku – třeba vámi nenáviděné politické straně.

Jde to i pozitivně?

Pak jste motivováni výkon dokázat stůj co stůj, aby peníze nedostali vaši nepřátelé. Ale kamarád je tu opět důležitý – doporučuje se peníze s instrukcemi ještě před výkonem předat jemu, abyste si to pak sami nerozmysleli. Opět je to užitečné „udělátko závazku“.

I tak nám zde zůstává problém, že jde v podstatě o negativní motivaci: musím to dokázat, jinak přijde neštěstí (obohatím své nepřátele). Pozitivní motivace jsou lepší – čímž se vracíme k jinému chápání sponzorství v Británii.

Britský sponzor vám úpisem tužkou na papír do tabulky slibuje, že pokud se vám výzva (kterou chcete tak jako tak podniknout – startovné a jiné náklady si samozřejmě hradíte sami) podaří, pak dá na vámi zvolenou charitu nějakou částku. Buď fixní, nebo – pokud je to vhodné – variabilní podle vašeho výkonu.

Například „za každou minutu pod čtyři hodiny jednu libru“, nebo – pokud vám věří méně – „libru za uběhnutou míli“. S takovouto tabulkou obejdete svou rodinu, přátele, nebo i kolegy v práci, a po sečtení částek pak na startu víte, že když se to povede, tak jste nejen něco dokázali sami sobě, ale dokázali jste něco udělat i pro jiné.

Není to letadlo

Český skeptik může mít strach z klasických následků pro účastníky pyramidových marketingových plánů např. v prodeji kosmetiky: aby splnili prodejní kvótu, přicházejí o nejbližší přátele, na které se obrací se žádostí, aby si od nich něco koupili. To zde však nehrozí.

Naopak, vaši přátelé se mohou cítit dotčeni, že jste běžel maraton, aniž byste je požádal o sponzorství, a budou vámi opovrhovat (alespoň tajně), pokud maraton poběžíte jenom tak, bez sponzorství. Protože jste nevyužili příležitost udělat dobrou věc. K tomuto jsou v Británii vedeny již děti na prvním stupni – jen u nich jde o pence a nikoli o libry.

Jaký je tedy dnešní závěr seriálu „Lze i lépe“? I když nám vláda hází klacky pod nohy a demotivuje naši charitativní činnost, se znásobováním velikosti našich charitativních darů skrze „sponzorství“ můžeme začít sami od sebe. Nepotřebujeme na to ani tu tužku a papírovou tabulku, stačí aplikace v telefonu. „Sponzorská“ motivace nejen nesrovnatelně více vybere, ale my toho i více uběhneme. Přestaňme hledat ve „sponzorovi“ výhody pro sebe. Sponzor tím, že pomůže méně šťastným, nakonec pomůže i nám – zvýšením naší motivace. A pro nás zadarmo!

Follow @petr_barton

O autorovi: Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné země (například Švédsko již dávno není odstrašujícím příkladem, jak nenastavit daňový systém). Seriál „Lze i lépe“ nemá být jen pouhým povzdechem, že jinde něco funguje lépe, ale vždy nabídne praktickou doušku, co a jak je pro zlepšení udělat v Česku. Petr Bartoň je nyní hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.