Petr Bartoň: Sedm antivirových inspirací z méně infikované země

Napsal/a Petr Bartoň 19. března 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Téměř každé prohlášení představitele českého státu v současné non-stop tiskové konferenci začíná slovy „jedeme mnohem přísnější opatření než kdekoli jinde“. Je proto s podivem, že navzdory těmto přísným opatřením máme dnes po Estonsku nejvyšší míru nakažení na milion obyvatel ve východní Evropě, a daleko za sebou necháváme třeba Velkou Británii, kde se virus šíří o více než týden déle než u nás.

Jak lze vysledovat například na novém projektu coronavirus.clevermaps.io, měli jsme k 18. březnu 37 infikovaných na milion lidí, zatímco Británie stále „jen“ 29. I tam samozřejmě číslo roste, ale mnohem pomaleji, než u nás. A to přitom testujeme mnohem méně, než v Británii, takže skutečný rozdíl musí být ještě větší.

Mapa zobrazuje relativní infikovanost koronavirem v Evropě.

Rozdíl nemůže být v tom, že od nás si více lidí jelo zalyžovat do Itálie. Britové (teď, co se mladá, bohatší generace naučila lyžovat) tam jezdí podobně. Vždyť i na Oxfordskou univerzitu se virus dostal od nich – a samozřejmě nejdříve na ty z jejích kolejí, kde bydlí bohatší studenti…

Obzvláště nyní, po zavření hranic, se u nás infekce šíří čistě v závislosti na nás, a na našich zavedených opatřeních.

Porovnání se zatím „zdravější“ Británií nabízí pár tipů, které by mohla vláda (nebo ještě lépe krizový štáb specialistů) alespoň zvážit. Může samozřejmě být, že se zázrakem karty obrátí a Británie nás v infikovanosti znovu předežene. Do té doby ale tamní nízká infikovanost nabízí jakous takous inspiraci v naší nelehké době.

1) Nezakazujme prodej respirátorů.

U nás stát  zakazuje lidem kupovat si respirátory, aby zbylo na nemocnice.  V Británii stát apeluje na nemocnice, aby nekřečkovaly, aby zbylo na lidi.

čem je rozdíl?

V obou zemích je systém státního zdravotnictví. U nás sice předstíráme, že všechno platíme ze zdravotního pojištění, ale pokud si nemůžeme zvolit jeho výši, je to daň, a zdravotní pojišťovny ji jen přerozdělují lékařům, a stát často stejně dorovnává. V Británii si alespoň na nic nehrají a rovnou vše jedou přes rozpočet.

Ve financování tedy zásadní rozdíl není. Rozdíl je v managementu.

Když už se vláda rozhodla, že bude dál poskytovat zdravotní péči z našich daní (jako ty předchozí), pak je její odpovědností zajistit, že zdravotnická zařízení (přinejmenším ta placená ze zdravotní daně) jsou dostatečně vybavena. Nota bene když je na to upozorňována v lednu.

2) Když už prodej respirátorů zakazujeme, nedělejme výjimku pro papaláše.

Poté, co již 40 let existuje dokumentární seriál „Ano, pane ministře“ je k nevíře, že vláda bez mrknutí oka vydá takovou výjimku. Stokrát se může snažit obhájit, že výjimkou pro osoby, jež „jsou poskytovatelé zdravotních a sociálních služeb, nebo Česká republika a její organizační složky“ myslela hasiče a policajty. Pokud je tím myslela, měla to tak napsat.

Britská kampaň za srozumitelný jazyk ve vládě je dokonce starší než Ano, pane ministře. Díky ní (a seriálu) by dnes Britové takto „mocnářské“ formulace nepoužili.

Takhle napsáno si běžný občan spíše vybaví právě onen termín „papaláš“, a bude jistě rád, že i během zombie apokalypsy, kterou si představuje v hollywoodských rozměrech, bude dál nerušeně fungovat vládní Komise pro rušení regionálních znělek na českých nádražích. (SŽDC je státní organizace.)

Není to k smíchu. Brit má za normální situace podobně sarkastický pohled na „úřad“ jako Čech. Ale když jde do tuhého, svou vládu poslouchá mnohem více. Protože jeho nevydává podobná papalášská nařízení, a mluví jeho jazykem.

3) Když už jsme prodej zakázali, můžeme jej alespoň odvolat.

Zákaz prodeje komukoli kromě zdravotníků může dávat smysl v situaci, kdy je třeba usměrnit jejich zásobu v zemi těm potřebným.

V takové situaci již dávno nejsme. Zákaz prodeje respirátorů přišel až poté, co respirátory došly, a ČRo odvysílal reportáž o paní, která je prodávala, aby měla na kastraci svých koček.

Nyní jsme v situaci, kdy potřebujeme zvýšit počet respirátorů v zemi. Není pravda, že respirátory „na celém světě došly“. Čínou virová vlna již prošla, podle dat z Clevermaps se tam nyní každý den nakazí kolem 20 lidí, ale až 900 se jich uzdraví. Proto nyní znovu vyrábí respirátory pro celý svět, nicméně s tím celým světem o ně soutěžíme a musíme připlatit.

Pokud vláda se zákazem prodeje zároveň zreguluje cenu (pro ten „povolený“ prodej) na normální úrovni, žádnému soukromému investorovi se nemůže vyplatit v Číně respirátory zakoupit za vyšší tržní cenu a dovézt je k nám.

V takové situaci přestává být tento zákaz účinný ani teoreticky (kdyby začal včas) a začíná naopak ohrožovat zdraví a životy lidí. Zejména těch, kteří respirátor potřebují k normálnímu životu, jako např. někteří onkologičtí pacienti, kteří žádnou výjimku z regulace nemají (pokud nejsou v nějaké ministerské komisi).

Pokud se stu takových potřebných zvýšila pravděpodobnost úmrtí o jeden procentní bod, máme tu již první statistickou oběť koronaviru. (Takto se standardně úmrtnost počítá.)

V Británii žádné zákazy prodeje respirátorů rušit nemusí, protože žádné ani nezavedli. Ruší ale jiná omezení. Díky náporu na nemocnice se začíná nedostávat lékařské konopí. A tak na ně vláda okamžitě před dvěma týdny uvolnila dovozní restrikce. Aby do země dostala více toho, čeho se nedostává.

V Británii stále respirátory a roušky jsou. Lidé v Británii nám chtějí pomoci. Opravdu je chceme kriminalizovat?

4) Když už zákaz neodvoláme, přestaňme aspoň konfiskovat.

Někdo roušky přeci jen přivezl. Nyní je chtěl prodat jedinému, komu smí, tedy státu a jejím zdravotníkům. Ministerstvu zdravotnictví se však nezdála cena, tak celou zásilku nechala zkonfiskovat.

Skvělá zpráva pro pár zdravotníků v Ústeckém kraji, špatná zpráva pro kolegy v ostatních krajích. Nyní už NIKDO nebude riskovat, že se mu nejen nezaplatí zvýšené náklady na dovoz stále ještě nedostatkového zboží, ale že rovnou přijde i o vlastní zboží. Bez náhrady.

A kolik že chtěl za šest milionů respirátorů a roušek? 192 milionů. Tedy zhruba dvojnásobek toho stojí ve zdravých časech, dle vládní regulace. Vláda by tak „přeplatila“ o tolik, kolik utratí na dotacích jízdného pro studenty a důchodce za šest dní (které navíc teď kvůli karanténě ušetří). Šest milionů respirátorů za šest dní dopravy se nezdá jako špatný obchod.

Pokud stát touží po televizní slávě, že je to on, kdo sem roušky dopravuje, ať vyhlásí regulaci, že se respirátory smí dopravovat jen ve vládních speciálech. I s tím má Británie zkušenosti.

Navigační akta v roce 1651 stanovila na 200 let, že zboží z Asie smí do Británie dopravovat jen britské lodě. Ale dovolme lidem, aby se snažili pro Čechy respirátory do těch českých vládních speciálů zajistit za dnes normální ceny. Budeme pak mít respirátory pro lékaře.

5) Když už si chybějící roušky lidé šijí sami, apelujme na ruce

V Británii posedlost rouškami moc nechápou. Jejich vláda totiž od začátku apeluje na lidi, že ještě účinnější než rouška (která má primárně chránit ostatní) je mytí si rukou. A to v zemi, kde si již před virem mylo ruce po použití toalety o čtyři procenta více lidí, než u nás. (Ano, Italové jsou na tom v Evropě nejhůře.)

Když už se vládní představitel dostane v Británii před kamery (a je to méně často, než u nás), každé vystoupení začíná apelem, aby si lidi myli ruce. Nejlépe prý tak dlouho, dokud neodzpívají národní hymnu. Mytím svých rukou opravdu pomohou Bohu ochránit královnu; rozhodně více, než české politiky, kteří ani nedodržují vlastní apely k rouškám.

Důležité jsou samozřejmě roušky i mytí rukou. Ale když nyní víme, jak dlouho vir přežívá na předmětech, přeci jen bychom po britském vzoru mohli zvýšit frekvenci apelu na mytí rukou. Třeba nám to k té nižší britské nakaženosti pomůže. (Švýcaři jsou samozřejmě dávno přede všemi a již dávno návod na mytí rukou tisknou na své bankovky.) 

6) Namísto plošných opatření, zlepšeme jejich zacílení

U nás máme karanténu pro všechny. V Británii ji vláda vyhlásila jen pro osoby starší 80 let. Tím chrání nejvíce zranitelné osoby, a zajišťuje lepší chod ekonomiky pro ty, kteří jsou i v normálních časech znevýhodněni.

I celoplošná karanténa může být schopna lépe zacílit. Například v Belgii zavedli „chytrou“ karanténu. Zajít si můžete jen do potravin a banky. Procházky jsou zakázány, ale není zakázán běh či jízda na kole! Tímto požadavkem na rychlý pohyb se nejen limituje kontakt, ale zanechává doma v bezpečí ty, kteří jsou slabší nebo starší a tím pádem zranitelnější.

Proti tomu nejnovější úprava naší karantény naopak jakoby snad cílila na maximalizaci infekce starších občanů. Pokud jim vyhradíme čas v obchodech od 10 do 12, je jistě chvályhodné minimalizovat jejich styk s většinovou populací, ale prodavači budou stále stejní, a virus bude na površích stále ulpívat z brzkého rána. To je nebezpečné vzhledem k tomu, jak relativně málo apelujeme na mytí rukou.

Lepší by možná bylo, jako Británie apelovat, aby mladší, pokud mohou, nakoupili starším občanům ve svém okolí, a nechali jim nákup za dveřmi. Tím nechají za dveřmi i ty starší občany.

A když už je chceme hnát do obchodů, proč se raději neinspirovat u některých britských obchodů, které spontánně – bez vlády – také rezervují čas pro důchodce, ale ne dopoledne nýbrž hned první hodinu ráno po otevření, poté co přes noc alespoň některé viry stihly zhynout.

7) Nebraňme soukromým iniciativám

Zde je srovnání s Británií téměř zcestné. Británie má na všechno mnohem méně razítek, lidi primárně něco zkusí, jestli bude fungovat, a vláda do toho začne mluvit až když iniciativa přestane fungovat nebo ji někdo začne zneužívat. Mnohem víc tam platí „co není zakázáno je dovoleno“.

Příkladů „co není dovoleno je zakázáno“ u nás vyplynulo na povrch v souvislosti s koronavirem bezpočet. Od počátečních problémů s nestátními laboratořemi až po poslední případ robota, který zvládne otestovat bez rizika infekce statisíce vzorků, ale nemá razítko.

Není čas na zakazování respirátorů. Není čas opomíjet mytí rukou. A není hlavně čas na razítka.

Lze i lépe…. řídit epidemii.

Pocit, že musíme vymyslet „svoji vlastní cestu“ skrze tuto nákazu, je v současné situaci příliš drahý. Je třeba přestat soutěžit v ukazování, jak moc mají naši představitelé věc v rukou, a více se inspirovat v zahraničí.

Pár příkladů z Británie ukazuje, že někdy stačí změnit rétoriku, nebo poupravit omezení. Kéž nám brzy klesne míra nakaženosti alespoň na britskou úroveň. Na to si místo přípitku umyjme ruce.


O autorovi: Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné státy. Nyní je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland. Seriál „Lze i lépe“ nemá být jen pouhým povzdechem, že jinde něco funguje lépe, ale vždy nabídne praktickou doušku, co a jak je pro zlepšení udělat v Česku. 

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)