LZE I LÉPE. V minulém díle jsme se zamysleli, nakolik přesně bychom měli vyčíslovat počty účastníků demonstrací. Můžeme zobecnit, kdy máme argumentovat čísly, a kdy ne? Jistě, vždyť právě teď má první výročí programové prohlášení vlády a tam je přesných čísel o budoucnosti spousta.

• Zastánci brexitu se před referendem v Británii pokusili názorně vyčíslit, kolik země přispívá do evropského rozpočtu za jeden týden. Přišli s číslem 350 milionů liber. Pak se strhla mediální bitka, že je od toho třeba odečíst peníze vrácené z EU, a mediální kampaň o údajných lhářích zásadní měrou celý brexit „přizabila“.
• Naopak v Česku se vláda v programovém prohlášení před rokem pokusila názorně vyčíslit, na kolik zvýší rodičovský příspěvek. Přišla s číslem 300 tisíc korun. Pak se strhla koaliční bitka, protože od toho bylo třeba odečíst peníze slíbené důchodcům. Vládu to ale nepřizabilo.
• To je ten rozdíl. Čísla z minulosti lze ověřit. Čísla z budoucích snů nikoli. Ani když zrovna nespíme.

Šálivé mámení přesných čísel

Pracovat s čísly při politické argumentaci je výsostně důležité. Konkretizuje to plány, udává to měřítko problému („je to hodně, nebo málo?“) a navozuje to zdání, že se problému řečnící politik alespoň trochu mentálně věnoval a není to jen okamžitý nápad z maskérny před vstupem do televizního studia.

Čeští politici se toto teprve učí. Tento týden si například sama vláda pozvala do Prahy Olu Roslinga, kráčejícího v šlépějích svého otce v boji za utváření světonázoru na základě faktů, ne ideologií. Pokud snad některý čtenář těchto řádek ještě neviděl Ted Talky Hanse Roslinga, například o automatických pračkách, je třeba mu závidět, že ho ten osvěžující zážitek v současném vedru teprve čeká.

V práci s fakty jsou jinak naši politici za těmi britskými o řadu let pozadu. Opičit se po nich by měli začít, ale nesmí to přehánět; britská zkušenost s brexitovým autobusem varuje.

Vratky Železné lady

Na double-decker politici napsali: „Každý týden posíláme do EU 350 milionů liber“. To je částka, která skutečně přísluší členské zemi ekonomické velikosti Británie.

Ale Británie Margaret Thatcherové si jako jediná země z oficiální rovnice vyjednala výjimku. (Symbolicky v roce 1984.) Britští efektivní farmáři nemohli soutěžit s francouzskou neefektivitou v boji o zemědělské dotace na neefektivitu (tehdy až ¾ rozpočtu EU), a tak si zařídili vratku. Když ji odečteme od 350 milionů, dostaneme zhruba 282 milionů.

Z toho vzniklo obvinění, že kampaň lhala, a výsledek referenda že má být proto anulován (a raději bez náhrady). Nadcházejícího premiéra Johnsona za toto „lhaní“ dokonce minulý měsíc dohnali k soudu. Byla to lež?

Oficiální vládní dokumenty každoročně, i letos, uvádějí 350 milionů týdně jako hrubou platbu. V poznámce pod čarou pak podotýkají, že Británie odesílá do EU částku bez vratky, aby Evropě ušetřila byrokracii s jejím odesláním zpátky.

Je přesné číslo vždy důležité?

Nechme stranou, že by EU nejpozději pro nyní začínající finanční sedmiletku vratku zrušila, a nepiďme se po tom, nakolik ji štvalo spojení s nenáviděnou Thatcherovou. Zajímejme se spíše o rozdíl mezi 350 a 282 milióny.

Jistě, 350 je větší číslo, a tak si je politici zvolili. Ale mají pravdu ti, kteří zcela seriózně tvrdí, že kdyby na autobuse stálo číslo 282, tak by referendum dopadlo jinak?

Kolik Archibaldů si řekne: „Drahá Beatrice, kdyby nás kontinentálové stáli jen 282 šterlinky, tak prosím. Ale 350? To už prostě není kriket!“?

Ani jeden.

Stejně jako si žádný český politik neřekne: „Kdyby na demonstraci (nebo ‚koncert, když je hezky‘) přišlo 350 tisíc lidí tak prosím, beze všeho, ale 282 tisíc?…“.

300 tisíc rodičovské

Slibovat nějaké přesné číslo v budoucnosti je ještě horší, než se hádat o definici čísla z minulosti. Slíbit „lepší výběr daní o 63,3 miliardy korun“, jak to dělá nejnovější návrh českého rozpočtu, je nesmysl.

Takto přesně nelze vyleštit žádnou křišťálovou kouli. Nicméně tady má politik aspoň výmluvu. Odhadnout nesmyslné číslo s přesností na korunu po něm žádá zákon, a to dokonce zákon s nejvyšší, stoprocentní měrou porušování: Zákon o státním rozpočtu.

Slib přesně vyčísleného rodičovského příspěvku ve výši 300 tisíc však v sobě žádnou nejistotu o budoucím vývoji ekonomiky nemá. Vládní politik jej může splnit jednoduše od stolu.

A nesplnil. Nejdříve vše za hotové prohlásila ministryně, která má ekonomické vzdělání z Londýna. Nakonec ale z potřebných 11 miliard chybělo osm miliard slíbených největší skupině voličů (důchodcům). A tak přišli vládní politici s novou definicí 300 tisíc rodičovského příspěvku: „Odečteme všechny již narozené děti“.

Byla to taková britská vratka po česku. Než abychom platili všem a od již narozených vybrali zase zpátky, tak to rovnou pošleme jen těm v budoucnu narozeným. Hlavně, že bude formálně naplněna přesná částka slibu.

Lze i lépe… šermovat s čísly. Na Západě již dlouho převládá snaha o „evidence-based policy“, tedy hospodářskou politiku založenou na dokazatelných faktech. Její součástí je vyzbrojení politika ve veřejné debatě ověřenými čísly, nikoli těmi, která si sám spočítal nebo předefinoval. To nám stále chybí. A pokud čísly mácháme, pak to jsou čísla nikoli faktická, ale čísla o našich přáních do budoucna. A ta se nedají nejen ověřit, ale většinou ani splnit.

Follow @petr_barton

O autorovi: Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné země (například Švédsko již dávno není odstrašujícím příkladem, jak nenastavit daňový systém). Seriál „Lze i lépe“ nemá být jen pouhým povzdechem, že jinde něco funguje lépe, ale vždy nabídne praktickou doušku, co a jak je pro zlepšení udělat v Česku. Petr Bartoň je nyní hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.