KOMENTÁŘ. Zvedly se poplatky a televize není vůbec přípravena na chvíli, kdy se někdo zeptá, jakou muziku zahraje za větší peníze. Velmi záhy se buď někdo zeptá, nebo rovnou řekne, že žádnou. A bude mít pravdu, protože ČT místo toho, aby chystala dramaturgické plány pro nové poplatky, tak jen hořekovala, že nic nejde, píše ve svém komentáři k aktuálnímu výběru nového šéfa Kavčích hor Pavel Štingl, spolutvůrce snímku CHAOS, nevyváženého dokumentárního svědectví o televizní krizi přelomu tisíciletí.

Jsme svědky i účastníky dalšího seriálu marnosti spojeného s výměnou generálního ředitele České televize. Překotné hledání nového frontmana pro řízení káry, kterou již okupace v srpnu 1968 vyhodnotila za strategický nástroj politických převratů, má svůj nový podnět do veřejného dialogu.

Po ostudně dlouhém parlamentním boji za navýšení televizních poplatků přichází čas, kdy se léto, spojené s předvolební kampaní, zeptá, co dělal v zimě ten, kdo měl připravit nové tvůrčí plány pro nové rozpočtové limity.

Odpověď nám zůstal dlužen odstupující generální ředitel Jan Souček. Nahradil ji svou bizarní zpovědí o závazcích a slibech, jež mu pomohly vzhůru, aby se pak staly předobrazem jeho pádu z hřebenovky Kavčích hor.

Vnitřní rozklad

Zvedly se poplatky a televize nemá vůbec žádnou přípravu na chvíli, kdy se někdo zeptá, jakou muziku zahraje za větší peníze. Velmi záhy se buď někdo zeptá, nebo televize rovnou řekne, že žádnou. A bude mít pravdu, protože ČT místo toho, aby chystala dramaturgické plány pro nové poplatky, tak jen hořekovala, že nic nejde a nikdo nevěděl, kdy vůbec půjde.

Vnitřní rozklad je větší, než jsem tušil. Udělal jsem si malý konzultační průzkum a zjistil, že třeba v dokumentu není nikdo, kdo by mohl cokoli navrhnout, jako celkovou vizi.

V momentální konstelaci je jasné, že Česká televize, a s ní rodinka médií veřejné služby, je ohrožena jako nikdy nebyla. Politické struktury, které opět odkopaly svůj apetit po kontrole mediálního prostoru, hledají stratéga pro zavrtění psem.

Všichni se handrkují o jednotlivé tituly, nebo „chleboseriálky“ pěkného životního stylu. Uvnitř zkrátka není nikdo, kdo by něco vynesl s ohledem na dobu, kterou právě žijeme, na války, na rozpad světových pořádků.

Schovávají se tam pořád za nějaká uměle živená sociální dramata a pomáhají kamarádům, protože ti prý mají pěkné nápady a už s nimi stojí dlouho ve frontě. Není to korupce, je to trochu intelektuální sektářství a mudruňk, který jen málo reflektuje zásadní proměny světa.

Po Součkovi zůstalo nové temno v málo čitelné struktuře televizní dramaturgie profilových žánrů – tedy zpravodajství a dokumentární tvorby. Po výměně vedení v Redakci zpravodajství za generála posledního, se dramaturgie dokumentu a publicistiky líže z ran dekády generality předešlé.

Petr Dvořák sice měl své charisma, ale k profilovému žánru veřejnoprávního média byl nastaven pohříchu „novácky“. Dokumentární tvář České televize v poslední dekádě potemněla. Nahradila ji publicistika bez rámcového dramaturgického směřování s nahodile vybojovanými tituly osvícených jednotlivců.

Zalhcení malichernostmi

Od okamžiku odvolání Jana Součka začala diskuse o jeho nástupcích. Doprovázejí ji úvahy o návratu potlačených vysílacích tvarů či o reinkarnaci některých redaktorů na výsluní slávy.

Předvolební rétorika politiků posílila o vize na záchranu, či likvidaci médií veřejné služby. Čeká se na nového ředitele a polemizuje se o tom, zda podpoří druholigový sport, rybaření či zda přinese obrodu televizní kynologie.

Na pozadí probíhajících válek, proměnlivých map politických, hospodářských a vlivových hranic je trochu komické – i když velmi české – řešit marginální změny v programové skladbě kulinárií či genderového podílu na sledovanosti.

V momentální konstelaci je jasné, že Česká televize, a s ní rodinka médií veřejné služby, je ohrožena jako nikdy nebyla. Politické struktury, které opět odkopaly svůj apetit po kontrole mediálního prostoru, hledají stratéga pro zavrtění psem. Ovládnutí či otupení dramaturgických plánů však neznamená jejich obrodu.

Pokusy dosluhujícího vládnoucího seskupení o nastolení nové kvality obrany před ofenzivou lží a dezinformací selhaly neschopností formulovat zadání. Nezvládly svěřit pravomoci a delegovat schopné na podporu bezradných.

A při tom by marné pokusy o kulturní sebeobranu státu před novými kanály manipulací a propagandy mohla zvládat fronta veřejné služby, pokud bychom dokázali aktualizovat její zadání a vytvořit k němu profesionální týmy. Osvícená televize s dobrým vedením je logicky zvládne nominovat lépe, než politické strany.

Hledá se „rada starších“

Česká televize má svůj pečlivě sepsaný kodex, jenž uvádí její parametry kulturnosti a nezávislosti. Ten však nese letopočet 2003! Považme, co všechno se od té doby změnilo v technologiích a jakých proměn světa jsme se dočkali…

Není čas na polemiku o jednotlivostech – jako jsou programové tituly či jednotliví redaktoři a osobnosti nižších úrovní týmu. Je čas urychleně aktualizovat televizní zadání pro tuto dobu.

Poslední generální ředitel sám vnímal některé nedostatky v zadání a vydal v únoru letošního roku Rozhodnutí generálního ředitele s titulem „Standardy a pravidla k zajištění veřejnoprávnosti, otevřenosti a důvěryhodnosti České televize“. V prvním odstavci preambule deklamuje její nezávislost na politické moci, kterou právě tento podepsaný generální ředitel vlastním příběhem zpochybnil.

Teď právě asi není prostor k zásadní změně kodexu či jeho dodatků, jež by prošly patřičným legislativním procesem. Je však představitelné, že právě volbu nového generálního ředitele může akcelerovat veřejná diskuse, která aktuální parametry aktuálních zadání pro média veřejné služby, v časech válek a politických proměn, zahrne mezi kritéria volby vhodného kandidáta.

V minulosti bylo nemálo situací, kdy České televizi pomohla intervence zvenčí. Byly okamžiky, kdy k jejím statutárním i programovým změnám nabídla své profesionální podněty poradní skupina odborníků nezpochybnitelných jmen.

A my dnes jsme v takové situaci. Osvícené intervence nenastupují z náhlého osvícení, ale z ohrožení. A to zde očividně je. Proto se pokusme vytvořit obrannou linii z názorové platformy osvícených osobností, zkušených veteránů minulých mediálních krizí.

Není čas na polemiku o jednotlivostech – jako jsou programové tituly či jednotliví redaktoři a osobnosti nižších úrovní týmu. Je čas urychleně aktualizovat televizní zadání pro tuto dobu.

V klinči politického dialogu s mediálním světem si těžko představit, že nová volba generálního ředitele ČT skončí jinak než novými hádanicemi rady, která už bude nudit úplně všechny naprostým míjením svých výstupů s riziky doby.

Nová doba žádá nové zadání

Výsledek se logicky dostaví hned po volbách, až se to či ono seskupení nové reprezentace posadí do svých křesel a položí si otázku po lehce dostupných a viditelných metách.

Hledejme cestu, jak pojmenovat role médií veřejné služby v čase hybridních válek, v technologiích sociálních sítí. Hledejme, jak čelit relativizaci hodnot a vyprázdnění nezpochybnitelných pojmů.

Pokud v té době nebude mít nejsilnější médium veřejné služby obhájitelnou a jasně formulovanou novou vizi, podloženou dobrými dramaturgickými plány, pak se nedivme, že přijde návrh na radikální rozhodnutí o její privatizaci či reformaci k pevnější politické kontrole.

Byl by zázrak, kdyby takovou vizi, jež sama sebe obhájí svou jasnozřivostí, přinesl náhle objevený osvícený jednotlivec, jenž by v této atmosféře spadnul z nebe jako zázračný adept na generálního ředitele. Nečekejme ani, že se obrodná vize zrodí uvnitř dlouhodobě handicapované televizní struktury.

Není možné čekat, že potřebnou koncepci přinese sám akt volby nového ředitele. Ani v dobách méně překotných se to nestává. Nebojme se přiznat, že jsme ve válce. Jinak ji prohrajeme v roli spící šípkové Růženky.

Na revizi televizní rady není – vzhledem k vývoji událostí – dost času. Také změna statusu či morálního kodexu České televize je zadání na dlouho. Můžeme však v řádu dnů založit okamžitý dialog o smyslu a aktuálním zadání televize veřejné služby v čase ohrožení státu, v čase globální krize tradičního politického partnerství, jakou dnes prožíváme.

Hledejme cestu, jak pojmenovat role médií veřejné služby v čase hybridních válek, v technologiích sociálních sítí. Hledejme, jak čelit relativizaci hodnot a vyprázdnění nezpochybnitelných pojmů.

Úder přijde tři měsíce po volbách

Ta úhelná chvíle, kdy se začne jednat o tom, co dál s médii veřejné služby, přijde, dle mého názoru a zkušenosti, cca tři měsíce po volbách. A zahrne už všechna, ne jen ČT. Záleží hodně na tom, jak budou silní – ti, co budou normalizovat a reformovat, ale může to být moc rychlé.

Já se domnívám, že už právě teď by se měly začít pokládat otázky o tom, kde je ta vize a s jakými vizemi by měla pracovat nová volba generálního ředitele.

Myslím, že by se mělo zcela nekompromisně hovořit o tom, že i rada by teď právě měla dokázat vyjádřit nějaká kritéria pro volbu nového ředitele a uchazeči měli už před podáním svých přihlášek tušit, podle jakých kritérií budou hodnoceni.

Vím, že každý z nás už mnohokrát slyšel, že jsme asi nejblíže zániku veřejnoprávní televize. Mám vyložený odpor k poplašným zprávám, ale já to tak teď vidím. Pokud se televize do cca osmi měsíců nestane sebeobhajitelnou a nepostradatelnou, pak se obávám, že zase budeme jen komentovat zkázu.

Autor  je dokumentarista, režisér, producent a vysokoškolský pedagog