Vyrůstal v rodině velitele pohraniční stráže, v prostředí plném alkoholu a loajality ke komunistickému režimu. Právě odpor k otci ho přivedl k disentu, veřejným protestům i ke změně vlastního jména jako symbolickému přerušení rodinné kontinuity.

„Do úrovně oken jsme postavili lešení. Dali jsme na něj dvě ohromné reprobedny, rozhodli jsme se, že jim budeme dělat rachot do toho jejich sálu, přeřveme ty internacionály. Pouštěli jsme jim to, co oni zakazovali – Kryla, Kubišovou, Sváťu Karáska, Plastiky. V přestávkách jsme přečetli příběhy všech 282 obětí železné opony,“ vzpomíná Bohumil Harmonický na Festival proti ztrátě paměti, který ve Volarech uspořádal v letech 2015 a 2016 na protest proti srazu bývalých pohraničníků.

Jeho protest byl přitom velmi osobní. Život Bohumila Harmonického (původním jménem Miroslava Crhy) zásadně ovlivnil fakt, že jeho otec Miroslav Crha velel jednotce pohraniční stráže ve Volarech. Jako dítě tyto strážce komunistických hranic obdivoval, brzy k nim ale získal kritický postoj.

Aby se od otce distancoval, změnil si jméno. Otec byl také příčinou jeho prvního veřejného vystoupení proti režimu. V roce 1989 byl Bohumil Harmonický jedním z aktérů nejzávažnějších protirežimních vystoupení v Jihočeském kraji.

Jeho „boj za obnovu svobody a demokracie“ ocenil v roce 2015 Ústav pro studium totalitních režimů cenou Václava Bendy, o dva roky později dostal od ministerstva obrany osvědčení účastníka třetího odboje.

Otec byl zvíře

Bohumil Harmonický (1963) vyrostl na Šumavě, jeho otec Miroslav Crha dělal náčelníka štábu pohraniční stráže ve Volarech, kde bylo také výcvikové středisko pro vojáky základní služby.

Pohraničníci vytvářeli atmosféru zhruba čtyřtisícových Volar. „Kasárna zabírala čtvrtinu města, uniforma byla součástí našeho života,“ říká. Když byl malý, otec pro něj byl hrdinou: „Bral jsem to tak, že dělá něco, co společnost potřebuje, a měl bych na něj být pyšný.“

Už od dětství ale těžce snášel otcovu násilnickou povahu. „Byl to alkoholik, ve čtyři skončil v kasárnách, šel do hospody, tam seděl do sedmi, domů přišel se sedmičkou bílého vína, kterou vypil při zprávách,“ popisuje. „Mě si všiml, jen když bylo potřeba řešit nějakou špatnou známku, a seřezal mě. Jeho vztah ke mně byl chladný a tvrdý.“

Pořád na tom ale byl lépe než jeho starší bratr Karel. „Toho otec řezal ještě víc. Zažil šílenou výchovu. Když mu bylo nějakých 15 let, musel s vojáky každý den na ranní rozcvičku. Přijeli autem k nám před barák, on musel vstát a jet s nimi.“ Matka, učitelka v jeslích, se sice dětí pokoušela zastat, ale „hned se nechala umlčet“.

Odpor k otci ho nakonec dovedl k tomu, že se v padesáti letech přejmenoval z Miroslava Crhy na Bohumila Harmonického. „Nebylo to postaveno na politických postojích,“ říká. „Šlo o jeho vlastnosti, kvůli kterým jsem chtěl ten rod změnou příjmení opustit…“

Jsi tak naivní?

Oficiálním cílem pohraniční stráže bylo „bránit nepřátelům pronikat na území Československa“ – ve skutečnosti ale bránila občanům v útěku z komunistického státu (podle dostupných informací zemřelo na železné oponě 282 lidí, 145 z nich zastřelili pohraničníci).

Kritický postoj k Pohraniční stráži ČSSR a k režimu vůbec začal Bohumil získávat díky o sedm let staršímu bratru Karlovi. A z atmosféry Volar, plných pohraničníků, a vlivu svého otce se definitivně vymanil, když odešel na stavební průmyslovku do Volyně.

Když měl nastoupit na vojnu, chtěl vlivu svého otce přece jen využít. „Šel jsem na okresní vojenskou správu, jestli bych nemohl na náhradní službu u vojenských staveb,“ vypráví. Nechtěli o tom ani slyšet, pak ale obrátili: „Počkejte, vy jste z Volar a jste syn Crhy? Stačí jeden telefonát a jdete, kam chcete.“

Po přímluvě matky otec slíbil, že mu náhradní službu zařídí. „Najednou přišel povolávací rozkaz – dva roky u pohraniční stráže v Českých Budějovicích. Byl to šok…“ vypráví Bohumil Harmonický.

Šel jsem za otcem: ‚To myslíš vážně? Dal jsi mi slib!‘ V klidu odpověděl: ‚Ty jsi opravdu tak naivní, že sis myslel, že já bych dopustil, aby můj syn nebyl u pohraniční stráže?‘

Disidentem proti otci

Vzdor vůči otci dovedl Bohumila Harmonického i k aktivnímu odporu proti komunistické moci. Po vojně nastoupil jako stavební technik do Jihočeských dřevařských závodů, jeho otec tu tehdy dělal vrátného. „Měl tehdy nejhorší období alkoholismu, musel u pohraniční stráže skončit,“ vysvětluje. „Každé ráno jsem ho viděl ve vrátnici ožralého. Ale protože to byl ‚soudruh‘, všichni mu to tolerovali.“

Bohumil se rozhodl, že se k chování otce veřejně vyjádří. „Připravil jsem si na konferenci celozávodních odborů diskusní příspěvek. Bylo tam nějakých sto padesát, dvě stě odborářů, řízky, bramborový salát, něco se slavilo,“ říká. „A já jsem vystoupil s kritikou poměrů.“

Otce sice nezmínil, ale alkohol ano. Tuhle řeč má stále ve svém archivu, tehdy odborářům řekl: „V Rudém právu byl článek o alkoholu na pracovišti a boji proti němu, několik dní poté se u nás na závodě konala schůze základní organizace KSČ. Podnikovým autem a v pracovní době se přivezl alkohol. A teď mi zkuste odpovědět, zda je toto správný přístup. Dělníkovi to já jako mistr těžko vysvětluji. Dělníci to vidí tak, že když mohou páni, tak mohou i oni.“

Kritika, na kterou nebyli zvyklí, komunisty rozzlobila. „Udělali ze mě kontrarevoluční živel,“ vypráví Bohumil Harmonický. Nejvíc mu ale utkvěla v paměti většina, která mlčela:

Viděl jsem jen jejich oči, sklopené do talířů. Jako by se do jejich životů znovu vrátil rok 1968 a fakt, že oni to vzdali. Byla to zlomená generace.

V tu chvíli si uvědomil, že takhle skončit nemůže.

Protože předpokládal, že jeho vystoupení na odborářské schůzi nezůstane bez následků, svěřil se staršímu bratru Karlovi. Spolu s ním a jeho kamarádem Jiřím Novotným (po roce 1989 dělal prozatímního ředitele Bezpečnostní informační služby) vyrazili do Prahy za jejich známým z opozice. „Probírali jsme moji situaci. Už jsem byl připraven – jak zpívá Sváťa Karásek – říct ďáblovi ne,“ vypráví.

Z celovečerního rozhovoru si odnesl, že má dvě možnosti. „Buď do toho půjdu úplně natvrdo, podepíšu Chartu 77, nebo to zkusím jejich zbraněmi, budu jim otloukat jejich politiku o hlavu,“ říká.

Převážil názor, že život v městečku plném pohraničníků a komunistů je jiný než v Praze a „zcela jistě by se na mě zaměřili“. Výsledkem schůzky byl třístránkový dopis komunistům z fabriky, ve kterém citoval všechna možná vyjádření komunistické strany o žádoucí společenské kritice.

Doneslo se mi, že když dopis četli, byli jak opaření. Pak si mě čas od času pozvali na kobereček a ptali se, proč jim neříkám ‚soudruhu‘.

Z Prahy si odvezl ještě jednu radu, že totiž „komunisti jsou strana dělníků a rolníků“, a budou ho méně šikanovat, když místo mistra bude dělníkem. „Dal jsem výpověď a šel dělat zednického přidavače,“ říká Bohumil Harmonický. „Ondřej Klišík zrovna nastupoval jako zedník k Lesnímu závodu Prachatice a vzal si mě k sobě.“

Přijedeme zvelebit kulturní dům

Právě s dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými, které znal už od základní školy, Bohumil Harmonický v roce 1989 založil jihočeskou buňku Hnutí za občanskou svobodu (HOS), předtím několikrát navštívili zakladatele HOS Rudolfa Battěka v Praze. Sbíral také podpisy pod petici Několik vět, kterou začátkem léta 1989 zveřejnila Charta 77 a byl za to souzen, před trestem ho zachránila Sametová revoluce.

Publikace Sametová revoluce v českých obcích, městech a regionech, kterou v roce 2014 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a Vysoká škola evropských a regionálních studií, hodnotí pamětníka (tehdy ještě Miroslava Crhu) jako jednoho ze tří aktérů nejzávažnějších protirežimních vystoupení roku 1989 v Jihočeském kraji (vedle Renaty Pánové a Jiřího Jelínka).

Bohumil Harmonický (vpravo) s Ondřejem Klišíkem. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Ve zmíněné publikaci čteme: „Na jaře 1989 sepsal Crha petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice. Jeden výtisk petice, pod kterou se podepsala řada převážně mladých lidí z Volarska, Vimperska a Prachaticka, předal osobně Úřadu předsednictva vlády ČSSR, druhý pak velvyslanectví USA.“ Začátkem června tuto petici citovalo i vysílání rádia Svobodná Evropa.

Petici provázel dopis předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi, i ten má Bohumil Harmonický ve svém archivu. „Pane předsedo vlády,“ stálo v dopise, „chceme budovat, a ne rozvracet a ani se necítíme být živly, jak nás označují vaše sdělovací prostředky. I my se chceme vyjádřit k tomu, co se kolem nás odehrává, bez strachu o rodinu, zaměstnání a vlastní svobodu. Jestli má v budoucnu dojít k uskutečnění tak očekávaného dialogu všech občanů, pokládáme za nutné propuštění všech politických vězňů a legalizaci všech nezávislých iniciativ.“

„Kvůli petici se o nás psalo v Jihočeské Pravdě,“ vypráví pamětník. „Předsedové místních národních výborů pak zveřejňovali odsuzující dopisy. Začal jsem jim odepisovat, že nechceme bořit. Chceme v této společnosti žít a mít možnost uplatňovat své názory a postoje.“ Součástí dopisů byla i nabídka předsedům: „Psal jsem jim, že jestli chtějí, přijedeme a pomůžeme jim zvelebit třeba kulturní dům. Ale se svými dlouhými vlasy a názory.“

Copak ta republika není i moje?

Jako příklad může posloužit komunikace Bohumila Harmonického s předsedou místního národního výboru Chroboly Josefem Vlasákem. Předsedův text v rubrice „Dopis dne“ s názvem Co je užitečnější zveřejnily Zemědělské noviny.

„Myslím, že jsme už leccos v naší zemi vybudovali a stále se snažíme věci zlepšovat. Vystupování tzv. nezávislých skupin, které chtějí rozvracet naši socialistickou republiku, je v rozporu s tím, co chceme my ostatní,“ stálo v něm.

Předseda vyjmenoval, že v Chrobolech za čtvrtstoletí vyrostla mateřská škola, obchod, pošta, kulturní zařízení a v plánu je deset nových rodinných domů. Dopis uzavřel slovy: „I proto občany v naší obci mrzí postoj některých ‚osvícených‘, kteří se podepisují pod různé pamflety.“

Bohumil Harmonický předsedovi odpověděl: „Píšete ‚naše republika‘, ‚naše obec‘, ‚naše práce‘. Copak ta republika není i moje a lidí smýšlejících podobně jako já? Nemyslím si, že bychom byli tolik odlišní, jsme jenom každý jinak informován.“

A vysvětlil, že on na rozdíl od něj zná lidi z nezávislých iniciativ a ví, o co usilují. Dopis končil slovy: „Chtěl bych Vám navrhnout setkání několika aktivistů s občany Vaší obce. Věřím, že by to mohl být zajímavý dialog, který by pomohl odstranit napětí.“

Josef Vlasák ani žádný jiný předseda ale o setkání ani o pomoc nestáli, a tak pamětník v červenci 1989 zorganizoval pod hlavičkou Lesního závodu Prachatice brigádu sám. „Čistili jsme křížovou cestu, o kterou se bolševici nestarali, od náletů stromků,“ říká a opakuje svou tehdejší ideu: „Chtěli jsme se nejen sejít, ale také dát najevo, že i my tu máme svoje místo, chceme dělat užitečné věci ve veřejném prostoru.“

V červenci 1989 Bohumil – spolu s Františkem Klišíkem a Zdeňkem Krausem – protestoval dopisem Městskému národnímu výboru ve Volarech proti tomu, že ve městě je dosud Stalinova ulice.

„Až dnes se dozvídáme o milionech lidí deportovaných na Sibiř a dalších násilnostech, jež se děly za éry tohoto státníka,“ stálo v dopise. „To, že svým způsobem vzdáváme čest takovémuto muži označením ulice, může být bráno jako souhlas se vším, co se odehrálo za jeho vlády.“ Předseda národního výboru Bohuslav Kloubec odpověděl rychle a stručně:

Dáváme Vám na vědomí, že rada se tímto zabývala již v lednu a rozhodla název Stalinova ponechat.

Bohumil Harmonický se také dvakrát pokusil na Prachaticku zorganizovat setkání členů HOS. Prvnímu pokusu StB zabránila a pamětníka zatkla. Okresní soud v Prachaticích jej začátkem září 1989 odsoudil k tříměsíčnímu podmíněnému trestu, krajský soud však rozsudek zrušil a věc předal k projednání národnímu výboru ve Volarech.

Bohumil se však nevzdával a na zemědělské usedlosti Františka a Ondřeje Klišíkových ve Stögrově Huti u Volar uspořádal další setkání HOS. Tentokrát už proběhlo, zúčastnilo se ho přes padesát lidí. Bohumila Harmonického ale StB zadržela už cestou na setkání. Našla u něj dokumenty HOS a při domovní prohlídce materiály Charty 77. Téhož dne ho začali znovu trestně stíhat, k soudu už nedošlo, přišla revoluce.

V listopadu 1989 byl Bohumil Harmonický aktivní v Občanském fóru a byl v pětičlenné radě města Volary. Zároveň začal podnikat ve stavebnictví. „Podnikání vyžadovalo hrozně energie,“ vysvětluje, proč nešlo dělat zároveň i politiku. „Navíc jsem si nepřipadal jako člověk, který by mohl této společnosti rozdávat moudra a řídit ji.“

Bohumil Harmonický v roce 2024. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Období, za které se stydím

Před deseti lety v roce 2015 Bohumil Harmonický zjistil, že se v hlavním sále volarské radnice jednou do roka schází Klub českého pohraničí (bývalí příslušníci, pomocníci a sympatizanti pohraniční stráže). Jeho první reakcí byl otevřený dopis vedení města. „Popsal jsem, co jsou zač, a že není v pořádku, aby se scházeli na radnici,“ říká. „Tehdy ve Volarech vládli lidé, se kterými jsem si byl názorově blízko, ale i oni strčili hlavu do písku. Nepřišla mi žádná odpověď.“

Bohumil Harmonický se proto rozhodl uspořádat velkou protestní akci Festival proti ztrátě paměti. Během prvního ročníku v roce 2015 proběhla bohoslužba za oběti železné opony, celebroval ji kardinál Miroslav Vlk.

Ústav pro studium totalitních režimů připravil výstavu Králové Šumavy. A v prostorách bývalých kasáren pohraniční stráže se uskutečnil Koncert pro svobodné lidi, hrál tady třeba Vladimír Merta, Krausberry či Tony Ducháček a Garáž.

Druhý ročník festivalu byl dvoudenní, v kasárnách zahrálo například Sto zvířat, Vladimír Mišík, Ivan Hlas či Ondřej Havelka. A Bohumil Harmonický bývalým pohraničníkům nedopřál klidu.

„Sál v prvním patře, kde se sešli, má okna do volného prostoru. Měl jsem ve firmě lešení, postavili jsme ho do úrovně oken,“ vypráví. „Dali jsme na něj dvě ohromné reprobedny, rozhodli jsme se, že jim budeme dělat rachot do toho jejich sálu, přeřveme ty internacionály. Pouštěli jsme jim to, co oni zakazovali – Kryla, Kubišovou, Sváťu Karáska, Plastiky. Do toho jsme v přestávkách četli – přečetli jsme příběhy všech 282 obětí železné opony.“

Účastníci srazu Klubu českého pohraničí, který se odehrál na radnici ve Volarech. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Pamětníkův otec byl v té době už dávno po smrti, přesto se Bohumil Harmonický festivalem vymezoval nejen proti obhájcům železné opony a komunistického režimu, ale i proti němu nebo přesněji řečeno proti svému dětskému obdivu k němu.

Já jsem ten, který dané téma prožil. Shrnu to do věty, že já se za toto období svého života stydím. Jiní jsou na ně hrdí.

Řadu členů Klubu českého pohraničí zná Bohumil Harmonický osobně. „Jsou to rodiče mých spolužáků,“ říká. „Mám to oddělené. Nemám problém si s nimi popovídat o tom, jaké je počasí a jak rostou jahody. Každý měl nějaké názory a prožil nějaký život. Ale červeným hadrem pro mě bylo, že adorovali někdejší režim ve veřejném prostoru a s podporou demokraticky zvolené radnice. Proto bylo třeba pozvednout hlas.“

Autorka textu Hana Čápová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.