Závěr působnosti genmjr. Jana Syrového v Rusku je spjat především s přípravou postupného odjezdu jednotek Československého vojska na Rusi do vlasti. Každodenní agenda někdejšího frontového velitele se změnila na koordinační a organizační práci ve prospěch řádného a úplného přesunu do vlasti.

Jan Syrový se vydal domů 27. dubna 1920 s XXIII. transportem na palubě lodi President Grant. Cestou do vlasti se osobně přesvědčil, že strategicky významné bojové nasazení Československého armádního sboru v Rusku v zápasu s bolševiky od jara 1918 zaznamenalo globální publicitu.

Při zastávkách na dlouhé cestě do vlasti byl pokaždé oficiálně vítán a radostně přijat. Jméno genmjr. Jan Syrový znělo bez nadsázky v celém světě.

Text je ukázkou z knihy „Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud“. Publikujeme jej se souhlasem autorů i nakladatelství Tvář.

Autoři: Jaroslav Rokoský, Karel Straka, Radim Chrást

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Tváře. 

Spojenci byli Čechoslovákům vděčni především za to, že se snažili znovu otevřít východní frontu a že svým hrdinstvím v boji s ruskými bolševiky zabránili tomu, aby se do řad rakousko-uherské a německé armády navrátily rozsáhlé kontingenty zajatců, které by opět zásadně posílily vojska Ústředních mocností na ostatních frontách světové války. Od Spojenců se mu také dostalo významných ocenění.

Syrový jako národní symbol

Od 27. srpna 1919 byl též nositelem Československého válečného kříže. Hlavní město Praha mu uspořádalo v den jeho příjezdu, tedy 20. června 1920, mimořádně nadšené uvítání. Lidé konečně spatřili na vlastní oči muže, jehož předcházela legenda, a jenž se v jejich myslích stal vlivem viditelného válečného zranění živoucím, moderním zosobněním někdejšího husitského vojevůdce.

Na pozadí masových ovací prožíval ovšem jedny z nejkrásnějších chvil svého těžkého života. Po letech se opět shledal se svými rodiči, sourozenci a dalšími blízkými a známými, s nimiž jej spájel srdečný vztah vzájemné sounáležitosti.

Po příjezdu do vlasti mu byla udělena krátká, takzvaná repatriační dovolená, načež byl již 26. srpna 1920 jmenován zemským vojenským velitelem pro Čechy.

Zmíněná funkce stačila za velmi krátkou existenci československé branné moci vyzrát do nejprestižnější pozice mezi všemi čtyřmi zemskými vojenskými velitelstvími (Praha, Brno, Bratislava a Užhorod). Od 29. prosince 1922 nesl nově hodnost generála IV. hodnostní třídy.

(…) Mezi Masarykem a Syrovým se vyvinul určitý druh přátelství. Prezident generála uznával jako významný a dobově nutný symbol, který mladý stát a jeho armáda potřebovaly. Vrchní velitel kvůli tomu dbal na faktickou nedotknutelnost Syrového a vždy se vůči němu zachoval tak, aby jeho vojenská a osobní čest neutrpěla žádnou újmu.

Z obecného hlediska Masaryk takto konal, avšak nikoliv na újmu někoho jiného, i v těch případech, kdy Syrový nebyl objektivně v právu. Masarykovo mínění o něm vystihuje prezidentův výrok tohoto znění: „Gen. Syrový má své chyby, jest to však charakterní člověk.“

(…) Léta Jana Syrového na Hlavním štábu charakterizovala pozitiva a vedle nich i objektivně stinné stránky. Pozitivem s převážně vnějším dosahem byla vůle brát na sebe odpovědnost za činnost štábu, jinými slovy schopnost stát za výsledky práce orgánu, kterému velel.

Samozřejmému teoretickému předpokladu tím vtiskl konkrétní praktické naplnění. Byl to on, kdo v letech nepřízně veřejnosti vůči armádě snášel řadu útoků z prostředí veřejného politického života i různě politicky orientované veřejnosti.

Syrového současníci, a mezi nimi i ti, s nimiž měl spory, oceňovali, že poskytoval volné pole těm činitelům Hlavního štábu, kteří projevili upřímně míněnou vůli pracovat pro blaho branné moci. (…) S kritikou se však setkala skutečnost, že si určité myšlenky členů svého týmu přivlastňoval, jako by byly jeho vlastní. Nezřídka přitom reagoval s jistou dávkou ješitnosti na fakt, že mladší a služebně níže postavení příslušníci Hlavního štábu dospěli k myšlenkám a závěrům, které jej samotného nenapadly.

Role živoucí legendy a národního symbolu Janu Syrovému neprospěla z hlediska kvality výkonu funkce náčelníka Hlavního štábu. Příliš přivykl její reprezentativní, a tedy v zásadě příjemné a nenáročné stránce. V tomto ohledu se nad jeho přístupem pozastavovali i ti, kteří jej jinak brali v ochranu.

Vysoká morální autorita

Skutečná praxe z let 1926–1933 prokázala, že Jan Syrový nejvyšší velitelské funkci ve skutečnosti nedorostl. V jeho případě se projevily závažné deficity v interní řídící práci. Nedovedl především vytvořit řádně fungující a po všech stránkách sladěný pracovní kolektiv.

Důvod spočíval do značné míry v jeho povaze. Nesnášel se dobře s lidmi se samostatným kritickým myšlením. Z jejich strany subjektivně pociťoval potenciální ohrožení, třebaže objektivně tomu tak nebylo. Proto také nepovzbuzoval schopné individuality, které se objevily na úrovni, odkud by mohl pozičně či prestižně utrpět.

(…) Zejména z perspektivy prvních kritických let 1932 a 1933 bylo velmi závažné, že náčelník Hlavního štábu neprojevoval takovou míru iniciativy, která byla tehdy již naléhavě potřebná ve věcech strategické a operační povahy. (…) Objektivně nesprávné bylo také to, že klíčové skutečnosti právě z oblasti strategie a kooperace se spojenci si ve svém celku nechával pro sebe.

Organizačním složkám štábu, které je měly rozpracovávat, sděloval potřebné věci zdrženlivě, neúplně a tím v konečném důsledku k neprospěchu plánovacích prací právě v oněch fundamentálně významných ohledech a věcech.

Byl si vědom skutečnosti, že zpravidla on jediný zná určitý problém či se spojenci projednávané strategické téma. Komplexní fakticitu si tedy držel jako své know how, s nímž se nebyl ochoten dělit ani s těmi, jimž právě ono mohlo usnadnit práci, motivovat je k rozvíjení nejrůznějších námětů a tím prospět obraně státu.

Faktor individualizované prestiže zde nezdravě převážil nad zájmem celku. Ať již byly charakteristiky práce Jana Syrového na Hlavním štábu jakékoli, nade vším čněla a vše prakticky dokonale svým stínem pokrývala jeho pozice vysoké morální autority, zasloužilého a předního hrdiny legií, bojovníka za státní a národní samostatnost z let světové války.

Tuto roli doslova státní ikony či personifikovaného symbolu republiky si nedovolili zpochybňovat ani jeho nejvážnější kritici.