Dne 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, předčasně a spontánně. Město se stalo permanentním bojištěm, špatně vyzbrojení Pražané bojovali na barikádách, odhodlání se střídalo s obavami a strachem z krveprolití. Generál Jan Syrový, jenž pobýval toho dne v Praze, se okamžitě odebral na velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici v Praze I, aby se dal k dispozici.

Potkal se tam s divizním generálem Karlem Kutlvašrem, který velel Pražskému povstání. Oba se znali od roku 1914, kdy se společně jako dobrovolníci přihlásili do České družiny v Kyjevě.

„Ve všech funkcích velitelských se vždy Syrový uplatnil jako velmi udatný, při tom rozhodný a rozvážný velitel. Byl podřízenými ctěn a vysoce ceněn jako vzor velitele. Z toho důvodu byl určen na nejvyšší velitelské místo v legiích,“ připomněl Kutlvašr v poválečném svědectví.

Text je ukázkou z knihy „Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud“. Publikujeme jej se souhlasem autorů i nakladatelství Tvář.

Autoři: Jaroslav Rokoský, Karel Straka, Radim Chrást

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Tváře. 

„Během okupace byli jsme v občasném osobním styku, a sice v odbojové činnosti ve Spolku pro Sociální Péči (zastřený Sociální ústav legionářský). Smýšlení Syrového bylo vždy zásadně protiněmecké, protinacistické a ani krok se neodchýlil od věrnosti T. G. M. a Dr. Benešovi.“

O Syrového počínání na sklonku války pak sdělil: „Armádní generál Jan Syrový se při Pražské květnové revoluci přihlásil na mém velitelství Bartoš (krycí jméno pro Vojenské velitelství Velké Prahy) a to dvakráte a dával se k dispozici. Třebaže nebylo použito jeho nabídky, objevení se populární osobnosti na vojenském velení v době kritické vyvolalo velmi příznivou odezvu.“

Vlastenec a věrný Čech

Po příjezdu Rudé armády odjel 9. května Syrový do Dobřichovic, kde se pak s místními partyzány účastnil střežení okolních lesů, kde stále operovaly skupiny neodzbrojených německých vojáků. Generál Jan Syrový si nikterak nezadal s nacistickým okupačním režimem.

Do aktivního odboje se nezapojil, ale rozhodně nebyl kolaborantem. V těžkých okupačních letech, kdy českému národu hrozila likvidace, se však choval jako vlastenec a věrný Čech.

Prvotní poválečné emoce sice už ochladly, ale nevraživost a rozhořčení proti obžalovaným zůstaly. O vině jako by se nepochybovalo.

(…) Odpoledne 14. května 1945 byl Jan Syrový v Dobřichovicích zatčen a odvezen do zajišťovací vazby na policejní prezidium v Bartolomějské ulici v Praze. Zde mu bylo sděleno, že se tak děje na příkaz z „nejvyšších míst“ a že je takto zajištěna řada jiných význačných osobností: členové protektorátních vlád či představitelé veřejného protektorátního života.

Nevíme, do jaké míry si Syrový uvědomoval závažnost situace. Agrárník Rudolf Beran, který hostil americké generály v rodné obci, se domníval, že se jedná o nedorozumění, které se jistě vysvětlí, protože se ničím neprovinil. Mýlil se. Na skutečné i domnělé kolaboranty čekaly těžké trpké časy, které jim přichystali sami Češi.

(…) „Zrádce“ Rudolf Beran, který prošel výslechy na gestapu a německými kriminály, v jednom z propašovaných motáků o poměrech ve věznici napsal:

„První měsíce mého pobytu až do konce roku 1945 byly na Pankráci krušné. Bylo to jako za gestapa. Bylo mi spíláno, byl jsem zahrnut nadávkami, někteří členové národních gard, kteří konali službu na Pankráci, mi vyhrožovali. Jednou mě dozorce zbil obuškem – bez příčiny – jako sta a sta jiných. Měl jsem puchýře a krvavé šrámy na zádech. Každý den byli vyšetřovanci vyváděni z cel a bití obušky a gumovými rourami před celami. Nářek, pláč, křik a úpění rvaly nervy tisícům vězňů, kteří v těch měsících byli na Pankráci. Bylo to hrozné! Trpěli jsme všichni strašným hladem a úmrtnost byla veliká. Denně umírali lidé následkem bití, hladu a nervového rozčilování.“

Nezbývalo než čekat

Generál Jan Syrový byl vězněn na Pankráci dlouhé měsíce. Do konce roku 1945 mu nebylo sděleno žádné obvinění, předveden byl jen k pár výslechům informativního rázu. Odkázán byl toliko na dohady, z čeho konkrétně je viněn.

(…)Soudní vazba na Jana Syrového byla uvalena 8. ledna 1946. Usnesení národního prokurátora v Praze mu bylo sděleno o dva dny později, že se na něho uvaluje soudní vazba podle § 175 č. 2 trestního řádu, poněvadž je důvodně podezřelý ze zločinu podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.17 Generál Syrový si nebyl vědom nějaké své viny, nezbývalo mu než čekat, jaká konkrétní obvinění proti němu budou vznesena.

(…) K sérii výslechů Syrového došlo až v březnu 1946, tedy osm měsíců po zatčení. Snažil se vypovídat věcně na položené otázky a podat výklad o svém působení v armádě a ve vrcholné politice od září 1938. Podobně si počínal i při dalších výsleších, odkázán byl jen na svou útrapami otřesenou paměť, doufal, že se mu podaří vyvrátit podezření z „kolaborantství“.

(…) Rozhlas, tisk a filmové zpravodajství věnovaly přelíčení značnou pozornost. Proces byl se zájmem očekáván širokou veřejností. Prvotní poválečné emoce sice už ochladly, ale nevraživost a rozhořčení proti obžalovaným zůstaly. O vině jako by se nepochybovalo.

To, že by obvinění mohla být neopodstatněná, jak se o tom mluvilo v soukromí, veřejně nezaznělo. Listy Národní fronty líčily obžalované jako muže, o jejichž zradě a selhání nemůže být pochyb, dlouhodobě o nich psaly s opovržením, jako o těch, kteří připravili 15. březen 1939, hanebnou kapitulaci a těžká léta poroby českého národa.

Hlad, zima a komunisti

„Zrádce“ Syrový zůstal po procesu ještě týden na Pankráci. Potom věznici, v níž prožil po válce tolik zoufalství a trpkosti, opustil v poutech. Putoval do trestního ústavu Valdice, kam byl přivezen 28. dubna 1947. Původně kartuziánský klášter poblíž Jičína patřil k proslulým věznicím již z dob habsburské monarchie. Spolu s ním byl eskortován jeho „komplic“ Rudolf Beran. Oběma trestancům měl trest vypršet 14. května 1965.

Generál Jan Syrový se choval ve vězení čestně a důstojně. Političtí vězni se k němu hlásili, považovali ho za jednoho z nich, mluvili o něm s úctou a respektem.

(…) Dne 2. dubna 1949 byl vězeň Syrový eskortován do věznice na Mírově. Když jej pohltila brána věznice ve starém hradě, dostal nový vězeňský oděv a byl odveden na šesté oddělení v nejvyšším poschodí.

Vězni zde byli izolováni a rozděleni podle závažnosti zločinů: V první cele byl Jan Syrový a Jiří Stříbrný, „muž 28. října“, odsouzený v retribuci rovněž za smyšlenou kolaboraci, ve druhé Rudolf Beran a Jaroslav Krejčí, předseda protektorátní vlády od ledna 1942 do ledna 1945, ve třetí cele Jakub Antonín Zemek, převor dominikánského kláštera ve Znojmě a další „zločinci“.

(…) Nejobávanější věznice v komunistickém Československu měla mezi vězni špatnou pověst. Jestli si myslel Jan Syrový, že nejhorší má už za sebou, tak se mýlil. „Cvičení“, hlad, zima – to vše na něho teprve čekalo.

Stará vojenská pevnost, postavená proti nájezdům Turků, se posléze přeměnila na žalář. Za vlády KSČ se stala přísně střeženou věznicí, poslední štace pro nejtěžší a nenapravitelné zločince. Poměry ve věznici se s nástupem nového náčelníka Jozefa Bálenta, jenž nedávno ještě pracoval jako pomocný dělník ve Škodových závodech v Komárně, prudce a nelítostně zhoršily.

Panorama bitvy u Lipan

Generál Jan Syrový se choval ve vězení čestně a důstojně. Političtí vězni se k němu hlásili, považovali ho za jednoho z nich, mluvili o něm s úctou a respektem. Věděli, čím si musel projít. Stárnoucí muž byl za mřížemi už smířen s osudem. Vězeňská léta se nenávratně podepsala na jeho zdraví, ale pořád se „držel nad vodou“.

(…) Amnestie z 9. května 1960 byla největší amnestií politických vězňů v komunistickém Československu. Brány věznic opustilo 5601 politických vězňů, tedy 64 procent z celkového počtu 8708 – s podmínkou, že se nedopustí v dalších deseti letech žádného trestného činu.

Jan Syrový, armádní generál degradovaný na vojína, byl po patnácti letech věznění propuštěn na svobodu, s beznadějnou lékařskou prognózou a cejchem zrádce národa.

(…) Patnáct let ve vězení. Generál Syrový zažíval dávno zapomenuté pocity. V oknech nebyly mříže, nemusel se nikomu hlásit číslem, mohl se volně pohybovat, zmizel život na povel… Vracel se bez peněz, majetek mu byl zkonfiskován, zůstal prakticky bez prostředků. Musel se nějak živit, protože nedostával žádný důchod.

Pro „kolaboranta“ propuštěného z kriminálu to bylo ovšem více než obtížné. Po propuštěných vězních se sice vyžadovalo, aby se zapojili do budování zářných zítřků, ale nikde je nechtěli přijmout, zvláště pokud byli už vyššího věku.

Obdobně na tom byl třeba bývalý generál Antonín Pelich, účastník prvního, druhého i třetího odboje. Trápily jej zdravotní potíže se slabým srdcem. Neúnavně se však snažil získat nějaké zaměstnání. Marně navštěvoval větší průmyslové podniky v severozápadních Čechách. Na jedné faře, kde se také ucházel o práci, říkal, že by mohl dělat aspoň kostelníka. Místo sehnal až po delší době u Komunálních služeb města Kraslic, ale zanedlouho zemřel.

Dvaasedmdesátiletý Jan Syrový zažíval podobnou anabázi. Zaměstnání se mu však nakonec podařilo najít. Starý voják, aby uživil sebe a svou druhou ženu, nastoupil na pozici nočního hlídače. V pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka Život v nouzi (1960–1970) hlídal Maroldovo panorama Bitvy u Lipan. V noci tam nikdo nechodil, tak jej nemohl nikdo potkat…

(…) Navzdory nepříznivé lékařské prognóze žil ještě Jan Syrový deset let, spíše tedy přežíval ve „zlatých šedesátých letech“. Zemřel v zapomnění 17. října 1970 v Praze. Sdělovací prostředky nesměly o jeho smrti vůbec informovat. Pohřeb se konal v obřadní síni strašnického krematoria. Čestnou stráž u rakve mu stálo čtyřicet osm legionářů.

Z vojína znovu generálem

Schopnost a síla vyrovnat se se stinnými stránkami historie je důležitým ukazatelem vnitřní síly a sebevědomí moderní společnosti. Český stát v této závažné výzvě a zkoušce nedávno významně obstál. Po desítkách let postupného a těžkého překonávání dlouhotrvajících stereotypů se konečně v dobrém naplnila památka armádního generála Jana Syrového.

Jeho obraz v národní historické paměti se dočkal vlastně poprvé od konce 2. světové války spravedlivého vyznění. Rok 2022 přinesl nové naděje po předcházejících nenaplněných snahách. Jan Syrový, generálův praprasynovec, a JUDr. Lubomír Müller, advokát, se nenechali odradit nepříznivým výsledkem přelíčení u Městského soudu v Praze ze 14. prosince 2021.

Jejich snaha vedla k nové příležitosti očistit generálovo jméno a napravit nesmírně krutou křivdu, která na něm byla spáchána krátce po 2. světové válce. Vrchní soud v Praze zrušil svým rozhodnutím z 12. dubna 2022 rozsudek Národního soudu v Praze z 21. dubna 1947 v odsuzujících výrocích o vině a trestu ohledně arm. gen. Jana Syrového a Rudolfa Berana.

Tento vpravdě přelomový rezultát vedl k dalšímu zásadnímu kroku. Mgr. Jana Černochová, ministryně obrany České republiky, rozhodla o vydání osvědčení, na jehož základě náleží Janu Syrovému hodnost armádního generála, které byl zbaven v souvislosti se skandálním rozsudkem Národního soudu.