IN MEDIAS RES. Jedním z největších – a bohužel i nejrozšířenějších – novinářských prohřešků je přizpůsobování reality vlastnímu pohledu na svět. Je třeba mít stále na paměti, že i když vidím ptáka, který vypadá jako kachna a chodí jako kachna, nemusí to být nutně kachna. 

Takzvaný kachní test vychází z předpokladu, že je možné rozpoznat někoho či něco podle způsobu chování. Za duchovního autora kachního testu bývá považován americký spisovatel James Whitcomb Riley, autor věty: „Pokud vidím opeřence, který chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, nazývám tohoto opeřence kachnou.“

Podle mého by kachní test měl patřit do základní výbavy každého dobrého novináře. Zprávaře, analytika i komentátora. Pomáhá totiž mimo jiné i ve chvílích, kdy zjištěná fakta či data odporují novinářově zkušenosti, znalostem či světonázoru. Ve chvílích, kdy žurnalista musí upřednostnit profesionální odstup a dát sbohem svým pocitům či přáním.

Ženy hot a muži čehý

Vzpomněl jsem si na kachní test při čtení komentáře Matouše Hrdiny „Pod čarou: Z mužství se stal politický názor. V generaci Z roste trhlina“, který byl publikován na tuzemské webu Seznam Zprávy.

Titulek chytlavý, téma třeskuté. Navíc opřené o analýzu datového novináře Financial Times Johna Burn-Murdocha Objevuje se nová globální genderová propast a na ní navazující vlákno na síti X:

NEW: an ideological divide is emerging between young men and women in many countries around the world.

I think this one of the most important social trends unfolding today, and provides the answer to several puzzles. pic.twitter.com/kG4qQReqfT

— John Burn-Murdoch (@jburnmurdoch) January 26, 2024

Datař FT na základě výzkumů ze čtyř zemí dochází k závěru, že „pohledy mladých mužů a mladých žen na svět se rozcházejí a následky mohou být dalekosáhlé“.

V podstatě jde o zjištění, že zatímco ženy z generace Z (lidé narození zhruba mezi lety 1995 a 2010) volí čím dál více směrem doleva, jejich vrstevníci mužského pohlaví se kloní stále více doprava. V americké terminologii – ženy volí více liberály, muži konzervativce.

V závěru svého vlákna Burn-Murdoch píše: „Trend nelze jen tak vykládat jako výhradní odpovědnost jednoho pohlaví. Svou roli v divergenci sehrály mladé ženy i mladí muži“ a později uzavírá: „Myslím, že je pravda, že překlenutí propasti bude muset pocházet spíše od mužů než od žen, ale myslím si, že diagnózy ,toxické maskulinity‘ problém jen zhoršují a způsobují další negativní polarizaci. Mladí muži potřebují lepší vzory, ale není jejich chyba, že je nemají.“ Tolik tedy ve zkratce datový analytik FT.

Pravé Peklo a levý Ráj

Jeho zjištění se chopil Matouš Hrdina, editor newsletterů Seznam Zprávy. Svůj komentář opřený o Burn-Murdochovovy podklady přitom „odpaluje“ následujícím tvrzením:

„Už léta se diskutuje o tom, jak se na sítích vytvářejí toxické mužské subkultury, mezi mladými muži sílí politická radikalizace a na vzestupu jsou mizogynní tendence všeho druhu. Bylo tak jen otázkou času, kdy se tyto trendy projeví v průzkumech volebních preferencí.“

Zahajuje ho tedy přesně tím, před čím Burn-Murdoch varuje. Je symptomatické, že přestože z jeho vlákna na síti X cituje mnohé, zmínka o varování před šermováním „diagnózou toxická maskulita“ pochopitelně chybí. Nezapadá totiž do myšlenkového světa komentátora, který se pyšní tím, že dlouhodobě mapuje „toxické mužské subkultury“.

I druhá pozornosti hodná linka Hrdinova materiálu je obsažena v již citované úvodní pasáži. Jde o apriorní předpoklad, že když mladé ženy volí „doleva“ a „progresivně“, je to chvályhodné, kdežto tendence mladých mužů „doprava“ ke „konzervám“ je zavrženíhodná.

Viz tvrzení, že mezi mladými muži sílí „politická radikalizace“, či dále v článku věty jako „u (mladých) mužů dochází ke dříve nevídané hodnotové vzpouře a regresi“.

Zkrátka – politické sympatie Matouše Hrdiny, jehož publikační činnost lze dohledat i v levicovém webu A2, jsou zjevně nalevo. Žádný div, že v jeho uvažování by proto „pro mladé muže (…) dávalo smysl podporovat stejné politické proudy, kterým fandí jejich vrstevnice“.

Co muž, to predátor!

Logika takového uvažování pak neodvratně vede k nevyhnutelnému závěru:

„Oříškem k rozlousknutí zůstává skutečnost, že z mužství se stala ucelená politická ideologie, která sebe sama definuje v protikladu k ženám a feminismu, a následně proto snadno splývá s agendou konzervativní či krajní pravice. Dokud se tuto všezahrnující a do sebe zahleděnou mužskou bublinu nepodaří narušit, bude pohlaví stále důležitějším faktorem rozhodování u volebních uren – a pak nezbývá než doufat, že svět a muže i proti jejich vůli zachrání ženy.“

Ano, zachraňovat jiné proti jejich vůli, je oblíbený recept radikální levice. Dále se komentářů k vývodům Matouše Hrdiny zdržím. Pro tento text nejsou ani podstatné. Neberu mu jeho názor. Jen by měl hrát fér a nezaměňovat své přesvědčení a dojmy za fakta a data, na jejichž základě pak vystavěl svoji paušalizující konstrukci o ohrožení světa „toxickou maskulinitou“ mužů z generace Z.

A proč tolik řádek o jednom komentáři? Když pominu výše napsané, zde jsou mé důvody:

• Protože vyšel na velmi čteném zpravodajském webu.
• Protože v paušálním odsudku mužů rozhodně není mezi novináři mladší generace sám. Viz kupříkladu nedávný post známého podcastera Čestmíra Strakatého:

Mojí dceři jsou už dva měsíce. Utíká to.

Nebojím se tolik toho, jak jí život zkomplikuje klimatická změna nebo AI.

Bojím se toho, co jí provedou jiní lidé.

Když říkám “lidé”, myslím “muži.” https://t.co/mBcUJ4WvEE

— Čestmír Strakatý (@cestmirstrakaty) February 2, 2024

Kdyby si Strakatý dal jenom trochu práce s rešerší, měl by se totiž –jak kdosi s jistou mírou nadsázky vtipně okomentoval jeho post – bát statisticky především sám sebe a nikoliv anonymních „mužů“.

Protože ačkoli média často přináší zprávy o znásilnění, které zahrnuje úplně neznámého sexuálního predátora, jedná se o velmi zkreslený obraz. Kolem 80 procent případů totiž zahrnuje někoho blízkého. Ať už jde o kamaráda, příbuzného, opakovanou známost, souseda, manžela, přítele, kolegu z práce, otčíma, otce…

• Protože v České republice jev detekovaný v Jižní Koreji, Spojených státech, Německu či Velké Británii zatím není tolik patrný, což Hrdina vůbec nereflektuje. Viz poslední sněmovní volby. Ženy/muži do 34 let: SPOLU 25 %/36 %, PirStan 35 %/32 %, ANO 15 %/11 %, SPD 8 %/9 %.
• Protože Matouš Hrdina o práci novinářů v jiných případech sám kriticky píše. Minimálně, když referují o tématech jemu blízkých. Viz jeho komentář pro rádio Wave Kauza Černický: Problém není ublížený učitel, ale neprofesionální novináři.

Kachna v tom je nevinně

Kachna je v novinařině poměrně (ne)populární zvíře. Celkem nezaviněně je zaprvé symbolem vymyšlené informace.

Pokud se týká „kachního testu“, dovolím si v případu komentáře Matouše Hrdiny lehce inovovat poučku spisovatele Rileyho: „Pokud vidím opeřence, který chodí jako kachna, plave jako kachna ale nekváká jako kachna, nenazývám tohoto opeřence kachnou.“