ANALÝZA. Před 33 lety – 18. května 1992 – začalo první kolo kuponové privatizace. Už několik měsíců předtím si lidé mohli koupit kuponové knížky, a získat tak podíl ve společnosti, kterou vlastnil stát a účastnila se privatizace. Ačkoliv se autoři kuponové privatizace dušovali, že tato metoda zcela vylučuje korupci, protože celý systém nelze nijak zneužít, opak byl pravdou.

Systém vybudovaný komunistickými stranami v rámci Sovětského impéria stál na jasných principech: na prvním místě je stát, společnost musí být rovnostářská (s výjimkou těch „rovnějších si“), důraz byl kladen na jistoty. Jednak ty sociální – zaopatření „od kolébky do hrobu“, jednak ty duchovní.

Občan neměl mít šanci pochybovat. O „ochranu“ před nebezpečnými myšlenkami nebo nedej bože podvratnými počiny se starala všeprostupující tajná policie. V případě Československa Státní bezpečnost (StB). Naopak v nemilosti byla osobní práva, občanská společnost, svoboda slova i podnikání.

Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org

České průšvihy 1989–2024. Pořiďte si ji!

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Přestože tento model státu morálně i materiálně zkrachoval tváří v tvář konkurenčnímu svobodnému Západu a drtivá většina občanů se s ním neztotožňovala, všudypřítomný etatismus mnohým vyhovoval. A tak se k transformaci přistoupilo hezky po česku – zkusíme si zachovat staré jistoty a k nim vyzkoušíme nové příležitosti.

A hlavně! Nepustíme si sem žádné cizáky. Přesněji řečeno, vybudujeme tu kapitalismus bez kapitálu! Ten se nejdříve musí „naakumulovat“. Proto je potřeba zhasnout a nechat vyvolené a bezskrupulózní konat.

Úkol doby zněl jasně: odstátnit!

Zásadním prvkem transformace po listopadu 1989 bylo odstátnění ekonomiky. Skládalo se z „malé privatizace“ obchodů a provozoven a „velké privatizace“ státních podniků. Československou zvláštností byly restituce, tedy navrácení majetku těm, kterým ho komunisté ukradli, případně jejich potomkům či dědicům.

Restituce majetku se prosadila i přes původní odpor některých autorů ekonomické reformy, kteří argumentovali obavou z právních sporů souvisejících s navracením majetku, což by prý mohlo zpomalit celý proces odstátnění. Tlak veřejného mínění nakonec rozhodl o zahájení restitucí, obavy ze soudních tahanic se nenaplnily. Restitucemi byl vrácen majetek původním vlastníkům, případně jejich potomkům, u nichž bylo možno očekávat, že v sobě stále měli „podnikatelský duch“ a tah na branku.

Restituce

Na základě tří samostatných zákonů stát navrátil československým občanům a katolické církvi majetek, který byl znárodněn po komunistickém převratu v roce 1948. Proces byl zahájen na konci roku 1990 a probíhal po celá 90. léta. Ve všech případech byla snaha provést restituci původního fyzického majetku, ale v některých případech nebyla tato forma možná. V těchto případech získali restituenti 30 000 korun v hotovosti a zbytek v akciích speciálního Restitučního privatizačního fondu. Tento fond byl založen Fondem národního majetku a byla do něj odváděna 3 % akcií podniků zařazených do kuponové privatizace. Tento proces napomohl tvorbě soukromého majetku. Na druhou stranu se tvrdí, že zpožďoval malou i velkou privatizaci, neboť téměř každá společnost měla ve svém portfoliu nějakou část majetku, která byla určena k restituci. Co se týče hodnoty takto převedeného majetku, oficiální zdroje se dosti rozcházejí – od 25 miliard až po 70 miliard až 120 miliard korun.

Přímých prodejů, veřejných aukcí a soutěží v rámci „malé privatizace“ se zas ve vysokém počtu účastnili lidé pracující v těchto obchodech či dílnách. I u nich bylo možné očekávat zmiňovaný kapitalistický zápal. Smutným faktem na druhou stranu bylo, že aukce drobných obchodů či provozoven bohužel v mnoha případech posloužily i k praní „špinavých peněz“, často původem z rozpadajícího se Sovětského svazu.

Malá privatizace

První aukce začaly v lednu 1991 a oficiálně byly ukončeny v prosinci 1993. V jejím rámci bylo prodáno celkem 22 212 jednotek za 30 miliard korun. Vyvolávací cena dosahovala 21 miliard korun, což znamenalo, že prodejní ceny byly v průměru o 50 % vyšší než vyvolávací. Problémem procesu bylo, že ve ¾ případů byly jednotky draženy bez vlastnického práva k nemovitosti, což v praxi znamenalo, že kupující obdržel pouze nájemní smlouvu nejprve na dva roky a později na pět let. Dalším neméně důležitým problémem bylo samotné financování ze strany kupujících. Jelikož u domácích subjektů chyběly úspory, šlo téměř vždy o financování na dluh, což později způsobovalo sekundárně problémy bankovnímu sektoru, neboť tyto subjekty nebyly schopny splácet své závazky. Obecně však šlo o velmi úspěšnou metodu převodu vlastnictví i s poměrně významnými privatizačními příjmy.

Kuponový podvod století

Nejvyšší pozornost ale od počátku přitahovala kuponová privatizace. Odstartovala ještě za federace v květnu 1992. Šlo o geniální politický tah, který přinesl Václavu Klausovi a jeho ODS vítězství ve volbách, které proběhly hned začátkem června. Kupony byly vlastně rozdanými volebními lístky pro zvolenou cestu transformace ekonomiky.

Díky vytvořené iluzi, že každý teď dostává s kuponovou knížkou svůj vlastní „reálný kousek“ z dosud „všelidového“ vlastnictví, se podařilo přesvědčit většinu národa o správnosti Klausovské cesty k tržnímu hospodářství.

Východiska i realitu kuponové privatizace zasvěceně popsal v dřívější kapitole Petr Pithart. Já si dovolím připomenout kauzu Lizner, kterou jsem jako tehdejší reportér Lidových novin dlouhodobě sledoval. Přestože její hlavní aktér byl nakonec pravomocně odsouzen, nejen já ale kupříkladu i policisté pracující na tomto případu jsme přesvědčeni, že ve „vyšším zájmu“ za něco jiného, než skutečně vykonal. A že to, na čem se podílel, opravňovalo Miloše Zemana, aby v roli lídra opozice kuponovku označil za „podvod století“.

Za mě měl v tomto Zeman pravdu. Ačkoliv se autoři kuponové privatizace dušovali, že tato metoda zcela vylučuje korupci, protože celý systém nelze nijak zneužít, opak byl pravdou.

Policie zatkla klíčového muže privatizace – šéfa Centra kuponové privatizace (CKP) a Střediska cenných papírů (SCP) Jaroslava Liznera 31. října 1994. V kufříku si nesl hotovost ve výši 8 334 500 korun. K zatýkání byl předem pozván štáb České televize.

Pro účely této knihy není důležité rozebírat detaily celé trestní kauzy. Podstatnější je otázka – mohl či nemohl Lizner (nebo někdo jiný) ovlivnit v něčí prospěch probíhající objednávková kola? Tedy nabourat údajně nenabouratelný, tudíž korupci i manipulacím odolný systém?

Anglický novinář Quentin Reed působící v Praze (v roce 1996 pracoval jako tajemník viceprezidenta NKÚ) v knize Korupce na český způsob popisuje, že systém mohl být zneužit dvěma způsoby. První spočívá v tom, že pracovníci SCP mohli po jednotlivých kolech dávat informace o tom, kdo vlastní již „prodané“ akcie. Tyto informace byly konkurenční investiční fondy ochotny vyvažovat zlatem.

Jak fungovala kuponovka

V každé ze dvou vln si dospělý občan mohl zakoupit kuponovou knížku za 35 korun a k ní známku za 1000 korun. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal DIKem neboli „držitelem investičních kuponů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kuponů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo, současně uplatňovaly od druhého kola poptávku i investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku (nebo ji převyšovala maximálně do výše poměru 1,25 : 1, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalšího kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.

„Druhou možností zneužití, představující daleko větší deformaci celého procesu, je to, že pracovníci s privilegovaným přístupem v průběhu procesu podávání nabídek na koupi akcií informovali zainteresované strany o pravděpodobném výsledku jednotlivých kol kuponové privatizace,“ píše Reed.

Lizner se sám opakovaně chlubil svou schopností vytvořit „převis“ objednávek v jednotlivých kolech kuponové privatizace. Mimo jiné o tom vypovídal i muž, který mu za asistence policie předal úplatek. A vyšetřovatelé případu skutečně také došli k závěru, že Lizner v jednotlivých kolech s cenami opravdu manipuloval, avšak nemohli – nebo na pokyn z vyšších míst nechtěli – to stoprocentně dokázat.

Mezera v systému

Mně osobně již v dubnu 1994 vysoce postavený pracovník reklamní agentury pracující pro jeden z privatizačních fondů řekl, že viděl počítačovou sjetinu objednávek ještě před ukončením objednávkového kola v rukou pracovníka velkého fondu. A že údajům ze sjetiny fond uzpůsoboval svoji „investiční“ strategii. Jeho tvrzení mi tehdy navíc nepřímo potvrdili i představitelé některých dalších fondů.

Na otázku, jestli taková manipulace pomohla fondům získat vyšší podíly v podnicích, které by jinak nemohly získat, nelze s určitostí odpovědět ano.

Existují však nepřímé důkazy svědčící o tom, že je to pravda, a to například fakt, že investiční fond HC&C ovládaný – Petrem Pithartem zmiňovaným – Viktorem Koženým v průběhu kuponové privatizace získal podíl velice se blížící ze zákona povolenému maximu 20 procent, a to v řadě klíčových podniků, jako jsou Plzeňské pivovary (19,9 %), Sklo Union Teplice (19,11 %), Energovod (19,7 %), Komerční banka (17,6 %) a – což je zajímavé i v samotném PVT (18,88 %), který dodával software pro kuponovou privatizaci.

Kuponová privatizace v číslech

– 1. vlna (pět nabídkových kol mezi květnem a prosincem 1992)

* zúčastnilo se 8,56 milionu občanů ČSFR a 429 investičních fondů

* nabídnuto 1491 podniků s účetní hodnotou 277,7 miliardy Kč

– 2. vlna (šest nabídkových kol od března do prosince 1994)

* zúčastnilo se 6,17 milionu českých občanů a 353 fondů

* nabídnut majetek 861 podniků s účetní hodnotou 149,3 miliardy Kč

Získat tak vysoké podíly by bylo velice nepravděpodobné, kdyby investiční fond HC&C měl k dispozici pouze tytéž informace jako ostatní účastníci kuponové privatizace. Mimoto v mnoha klíčových podnicích byly celkové objednávky na akcie v první vlně buď přesně nebo velice blízko k poměru nabídky a poptávky 1,25:1, což bylo maximální číslo pro realizaci prodeje.

To byl případ řady podniků z oblasti lesnictví, dřevozpracujícího průmyslu a zemědělství. Poměr nabídky a poptávky 1,24:1 pro Telecom a 1,25:1 pro Novou huť (tehdejší největší koncern uhelných dolů v ČR) i pro Škodu Plzeň (jeden z největších strojírenských podniků).

„Pokud je to náhoda, pak je naprosto neuvěřitelná,“ komentoval to předseda Fondu národního majetku Roman Češka. I když Češka neuvedl, jak by k tomu mohlo dojít, nejpravděpodobnější vysvětlení je, že došlo k úniku informací o podávaných objednávkách na akcie, což příjemcům informací umožnilo upravit své objednávky tak, aby získali maximálně možný počet akcií.

„V systému je jasná mezera. V jednom okamžiku bylo možno objednávky dodatečně upravit, aniž to někdo poznal,“ řekl Reedovi soudní znalec v oboru výpočetní techniky a programování. Tolik tedy novinář specializující se na korupci.

Jaroslav Lizner byl nakonec odsouzen k šesti letům vězení a pokutě milion korun za úplatkářství a zneužití pravomoci veřejného činitele. V polovině trestu si podal žádost o propuštění a za dobré chování mu bylo vyhověno. V několika málo rozhovorech, které po propuštění poskytl, trval na své nevině a naznačil, že se stal obětí nespecifikované „vyšší hry“. I přes zádrhel jménem „kauza Lizner“ pokračovala kuponová privatizace nerušeně dál.